Zeman je prezident škodič, poloprezidentský systém ale nebuduje, míní Kopeček | info.cz

Články odjinud

Zeman je prezident škodič, poloprezidentský systém ale nebuduje, míní Kopeček

Politolog Lubomír Kopeček má za to, že prezidentovo ničím neodůvodněné několikaměsíční prodlužování výměny ministra kultury nemá od vzniku České republiky precedent. Podle něj tady už dokonce nejde ani o snahu Miloše Zemana posílit svou pozici a dělat ze sebe arbitra, kdo je a kdo není „dobrý“ ministr, nýbrž vysloveně o snahu poškozovat fungování parlamentního režimu v Česku. „Zeman se dnes chová jako prezident škodič, který chce být za každou cenu v centru pozornosti a rozmařile přitom poškozuje českou demokracii.“ Přesto to podle Kopečka nemusí znamenat, že Zeman pokládá základy nějaké nové tradici výkonu prezidentské funkce u nás.

Politický komentátor Bohumil Pečinka minulý týden nastolil několik zásadních otázek, které úzce vzato souvisí s letní politickou krizí spočívající v natolik banální zápletce, jakou je ve standardním parlamentním režimu výměna jednoho ministra, uvažovat o nich má ale smysl především z dlouhodobého hlediska. Pečinkova klíčová otázka přitom zní: zakládá Miloš Zeman svým počínáním něco, co bychom mohli označit za nové ústavní pořádky? Pro každého, kdo promýšlí budoucnost české politiky, to musí být zcela kruciální téma. Také proto se mu budeme z rozličných hledisek věnovat po celý srpen.

Na úvod několikadílného cyklu textů jsme o povaze a proměnách pozice prezidenta v českém ústavním systému hovořili s politologem Lubomírem Kopečkem. A ten, přestože Zemana považuje za prezidenta – škodiče, tvrdí, že k systémovým změnám máme ještě pořád spíše daleko. V rozhovoru pro INFO.CZ přitom upozorňuje, že oba předchůdci Miloše Zemana v úřadu prezidenta, tedy Václav Havel a Václav Klaus, měli svůj mandát díky volbě v parlamentu, což je dle jeho slov při výkonu funkce přirozeně brzdilo. Podle něj to ale neznamená, že také oni občas „nebruslili“ na hraně ústavy. „Česká ústava je v řadě věcí poměrně stručná a umožňuje různou interpretaci,“ vysvětluje politolog.

„Nicméně rozsah a intenzita Zemanova, jak on sám říká, tvůrčího výkladu ústavy, jde daleko za hranici toho, kam se odvážili jít Havel a Klaus. Velký problém v této souvislosti je, že se na poslední kauze Staněk – Šmarda jasně ukazuje, kterak se prezident chová vysloveně jako škůdce v ústavním systému,“ nepochybuje politolog, jehož poslední kniha mapuje politický život právě Miloše Zemana. Kopeček v této souvislosti připomíná, že to je mandát přímo od voličů, na který se Miloš Zeman při překračování stávajících hranic nejen ústavních zvyklostí, ale také ústavy samotné, odvolává.

„V tomto směru,“ pokračuje Kopeček v rozhovoru, „přímá volba prezidenta funguje jako prvek podporující Zemanovu deformaci a chaotizaci parlamentního režimu v Česku.“ Kombinace přímé volby a prezidenta, který nehodlá respektovat ústavní mantinely, tak podle něj zjevně pomáhá degeneraci liberální demokracie v Česku. Přesto na otázku, zda se český politický systém posouvá od parlamentarismu k nějaké formě poloprezidentského systému, odpovídá záporně. „Nemyslím si, že Zemanovi v tuto chvíli jde o promyšlené budování poloprezidentského režimu,“ říká. Na základě čeho dochází politolog k takovému závěru?

Kopeček svou tezi opírá o neúspěšnou zkušenost s instalací poloprezidentského režimu po pádu Nečasovy vlády v roce 2013. Zeman tehdy jmenoval vládu Jiřího Rusnoka, aniž by svůj postup koordinoval se stranami zastoupenými v dolní komoře. Sněmovní většina na to tehdy reagovala svým rozpuštěním a vypsáním předčasných voleb. Zeman, míní Kopeček, od té doby ví, že vytvořit poloprezidentský režim ve stabilnější a dlouhodobější podobě je velmi obtížné. „Stávající podoba ústavy přes různé dezinterpretace nedává prezidentovi silné výkonné pravomoci,“ dodává. K tomu všemu podle Kopečka Zeman nedisponuje silnou a loajální stranickou oporou. „A bez ní,“ nepochybuje politolog, „se podobný režim v zásadě nedá vytvořit.“

A co aliance složená z ANO, komunistů a okamurovců? „ANO, SPD či KSČM jsou spojenci prezidenta, ale ne jeho vlastní loajální opora,“ reaguje expert. „Podle mne mu pořád jde také o posílení svého vlastního vlivu v politickém režimu Česka, ale patrně už za tím není vize vytvořit kvalitativně odlišný nový poloprezidentský režim,“ vysvětluje politolog. A jak v tomto ohledu nahlíží na současnou Babišovu vládu, která je zjevně také vládou Miloše Zemana? Vždyť podobným způsobem, jako Zeman nejen v kauze výměny ministra kultury, tady žádný z jeho předchůdců na Hradě do personálního složení politických, a nikoli úřednických vlád, nezasahoval.  

„Určitý vliv prezidenta na některé ministry i vládu obecně tu je zjevný od jejího vzniku,“ reaguje Kopeček. Avšak dodává: „Na druhou stranu bych ten vliv nepřeceňoval. Na řadě záležitostí, typicky třeba na postojích vlády v oblasti zahraniční politiky, je zjevné, že není prezidentským kabinetem. Tato vláda zkrátka není srovnatelná s prezidentským kabinetem Jiřího Rusnoka v roce 2013.“ Přesto je na místě otázka, co toto všechno, tedy úřadování Zemana na Hradě, znamená pro budoucnost pozice prezidenta v českém ústavním systému. Anebo ještě jinak: bude Zemanův nástupce čerpat z jeho odkazu, anebo lze spíše čekat – pokud jde o praktický výkon funkce – návrat kamsi před Zemana?

Podle Kopečka jde o předčasnou otázku. „Záležet bude jednak na osobě nástupce, jednak na síle stranických aktérů,“ říká. Podle jeho mínění je představitelné, že se ještě během funkčního období stávajícího prezidenta výsledek parlamentních voleb, ať už řádných nebo předčasných, omezí možnosti prezidenta. „Současná slabost a poddajnost premiéra Babiše vůči prezidentovi rozhodně nemusí být do budoucna normou pro jeho nástupce. Není k tomu důvod,“ nepochybuje politolog. S tím souvisí také úvahy o Zemanově nástupci. Obě přímé prezidentské volby přitom mimo jiné ukázaly, že v české kotlině nedisponují příliš dobrou výchozí pozicí úzce stranicky vyprofilovaní kandidáti.

„Miloš Zeman je prezidentem, kterého podpořila přesně taková široká stranická koalice, tedy hnutí ANO, SPD, KSČM a zčásti i ČSSD, jakou potřeboval. Nedá se ale říci, že by byl kandidátem jedné strany,“ připomíná Kopeček. Podle něj to je samozřejmě model, který se může s jiným kandidátem v budoucnu zopakovat. „Stejně tak ale může mít šance kandidát jedné velké strany. Pokud by hnutí ANO postavilo vlastního kandidáta v roce 2018, měl by pravděpodobně solidní šanci na zvolení. Proč to Babišova strana neudělala, bylo dáno jejím vztahem k Miloši Zemanovi, kterého potřebovala při snaze prosadit Babiše jako premiéra,“ uzavírá Kopeček.

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud