Pocit vlastní bezmoci a totální závislosti na Spojených státech při překotném ukončení ozbrojené operace v Afghánistánu oživily a urychlily v Evropské unii debatu o vlastních ozbrojených silách, které by byly schopny zvládat vojenské mise ve světě bez nutné závislosti na Američanech. Tato debata o evropské „strategické autonomii“ není vůbec nová a nové nejsou ani překážky a dilemata, na které při ní protagonisté narážejí. Ukázala to i neformální schůze ministrů obrany „sedmadvacítky“, která skončila ve čtvrtek ve slovinském Brdu.
Konkrétně se tam mluvilo o návrhu vytvořit evropskou ozbrojenou jednotku rychlého nasazení, která by měla v první fázi zhruba 5000 vojáků a již by bylo možné jménem EU velmi rychle nasadit do mírových či záchranných operací. O nápadu se jednalo už v květnu, kdy ho podpořilo 14 členských zemí EU, tedy jen slabě přes polovinu. Podle serveru Euractiv mezi nimi bylo i Česko. Nyní se vrátil na stůl posílen čerstvou afghánskou zkušeností. „Potřebujeme něco konkrétního,“ přesvědčoval ministry šéf evropské diplomacie, španělský socialista Josep Borrell. „Evropa se musí probudit a zhostit se své odpovědnosti,“ míní.
Podobně se vyslovil tento týden také předseda Evropské rady, belgický liberál Charles Michel. „Nepotřebujeme další geopolitickou událost tohoto typu (Afghánistán), abychom pochopili, že Evropa musí usilovat o větší rozhodovací autonomii a větší schopnost zasahovat ve světě,“ řekl. Podobně jako Borrell opakoval mantru, že toto evropské snažení není vůbec v rozporu s členstvím většiny členů EU v NATO, naopak alianci posiluje. „Silní spojenci činí silnějšími i aliance,“ vysvětlil na adresu těch, kteří se obávají, že evropské ambice způsobí rozkol v NATO a rozvolnění pouta se Spojenými státy.
Tyto země – vesměs noví členové NATO ze střední a východní Evropy – se tradičně staví skepticky ke snahám posilovat evropskou obranu na úkor spolupráce v rámci NATO, prosazovaným zejména Francií, Itálií, Španělskem a dalšími západními státy. Patří k nim i Německo, které se však snaží především hledat styčné body mezi oběma extrémy, postupovat opatrně a usilovat o konsensus na každém kroku. „V Afghánistánu utrpěl Západ těžkou ránu. Teprve vývoj ukáže, zda to byla opravdu trvalá porážka,“ tvítovala z Brda ministryně obrany Annegret Krampová-Karrenbauerová. „Pokud výsledkem bude rozkol mezi EU a NATO, nebo mezi Evropou a Spojenými státy, pak to bude opravdu porážka Západu,“ varovala. Její stanovisko svědčí o řadě odstínů v postojích členských zemí, které bude nyní potřeba slaďovat při hledání společné půdy pod nohama.
