Leyenová vyráží do boje o druhý mandát, škodí jí ale kauzy s vakcínami i protekcí na vlivných postech

Když v únoru oznámila Ursula von der Leyenová svůj zájem o druhé pětileté funkční období, nepanovaly vážné pochybnosti o jejích šancích. Měla za sebou intenzivní čtyři roky, během kterých úspěšně zvládla takové výzvy jako covidová pandemie nebo ruská agrese proti Ukrajině. 

Čím více se však blíží červnové volby do Evropského parlamentu, jejichž výsledek významně ovlivní střídání na nejvyšších postech v institucích EU, přirozeně přibývá jejích odpůrců a sílí hlasy, že by možná nemusela pokračovat.

Sympatický obraz akceschopné političky poškozují momentálně dvě aféry – ty jsou nepříjemné tím, že naznačují porušování pravidel za jejího osobního přičinění.

Ta první – přezdívaná Pfizergate – se táhne už delší dobu a týká se její výměny „esemesek“ s generálním ředitelem farmaceutické firmy Pfizer Albertem Bourlou, které byly součástí jednání o masovém nákupu vakcín proti covidu v roce 2021 a těch dalších.

Von der Leyenová soustavně odmítá zveřejnit obsah těchto zpráv, a to i poté, co Evropskou komisi kvůli tomu zažaloval list The New York Times za nedodržení pravidel pro zveřejňování dokumentů.

Přímo na von der Leyenovou podal žalobu belgický lobbista Frédéric Baldan. Její význam podstatně vzrostl v okamžiku, kdy se k ní připojila maďarská vláda; ostatně premiér Viktor Orbán chová k šéfce Komise už dávno upřímnou zášť. 

Stejný úkon provedla i tehdejší polská vláda, ale po mocenském střídání ve Varšavě nová garnitura v čele s premiérem Donaldem Tuskem žalobu stáhla.

Ještě daleko nepříjemnější je ovšem fakt, že od belgické strany převzal případ Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO), tedy instituce EU s rozsáhlými vyšetřovacími pravomocemi. 

Není to ani tak kvůli esemeskám jako kvůli pochybnostem o tom, jak byla objednávka vakcín od Pfizera za 20 miliard eur dojednána, naplněna a provedena.

Server Politico viděl vyšetřovací spis, ve kterém se píše o „ovlivňování veřejných funkcí, mazání zpráv SMS, korupci a střetu zájmů“. Podle interních zdrojů z Komise kolují dohady, proč se hlavní evropská žalobkyně Laura Kövesiová do případu pouštěla; okolí von der Leyenové to pobouřilo.

Rychlé zajištění dostatku kvalitních vakcín na vrcholu pandemie pro všechny členské státy EU v roce 2021 bylo husarským kouskem a velkým úspěchem. Tehdy mohl sotva kdo vědět, kolik dávek bude potřeba pro půl miliardu obyvatel EU. 

Posléze se nicméně ukázalo, že původní dohoda s Pfirzerem běžela možná až příliš dlouho; v každém případě představují nespotřebované a prošlé vakcíny hodnotu kolem čtyř miliard eur. Nepodařilo se je ani vyvézt. Některé země, například opět Maďarsko, za ně dodnes odmítají zaplatit. Není tedy divu, že se tím evropská prokuratura zabývá.

V posledních dnech pronásleduje von der Leyenovou vedle popsané „Pfizergate“ také skandálek nazvaný „Piepergate“. 

Je o tom, že do nové zřízené a dobře placené funkce zmocněnce pro malé a střední podniky jmenovala Komise nedávno europoslance Markuse Piepera z její domovské německé Křesťanskodemokratické unie (CDU), která hraje prim v Evropské lidové straně – tedy té, za kterou von der Leyenová kandiduje. 

Krátce po vyhlášení výsledků výběrového řízení se ozvaly hlasy, že Pieper byl vybrán i přesto, že dvě uchazečky – včetně české europoslankyně (za ANO) Martiny Dlabajové – dopadly lépe.

Nebylo by to ani poprvé, ani naposledy, kdy v rozhodování o obsazení úřadů a postů v institucích EU rozhodují jiná hlediska než odbornost či výkonnost. Často se hledí zejména na národnost, někdy i na blízkost k té které politické „rodině“ – je to prostě běžné. 

Ale jsme v předvolebním období zjitřených smyslů a politického manévrování. Nejenže Dlabajová správně podala oficiální stížnost, ale do celkem banálního případu se vložily těžké váhy přímo z kolegia komisařů vedeného von der Leyenovou.

Španělský socialista Josep Borrell, šéf evropské diplomacie; francouzský liberál Thierry Breton, mocný komisař pro vnitřní trh; italský socialista a expremiér Paolo Gentiloni, který má na starosti ekonomiku EU; a lucemburský komisař pro sociální věci Nicolas Schmit, kterého strana evropských socialistů a demokratů vysílá do boje o křeslo předsedy Evropské komise. 

Všichni čtyři podepsali minulý týden dopis, v němž zapochybovali o „průzračnosti a nestrannosti“ Pieperova výběru a žádali, aby se o věci jednalo na schůzi kolegia Komise tento týden.

Takovéto rebelie se v Evropské komisi vyskytují jen velmi zřídka. Kolegium komisařů rozhoduje prostou většinou a o obsahu jednání se nikdy nemluví. Jakmile je hotovo, podporují všichni příslušné rozhodnutí. 

V tomto případě se však zdá, že jednotliví komisaři nebyli do výběru zasvěceni – pro ty z konkurenčních politických klubů je to vítaná příležitost si na von der Leyenové smlsnout. Podle mluvčího Erica Mamera má Komise ovšem „naprostou důvěru“, že výběrové řízení proběhlo správně a že rozhodnutí bylo učiněno „na základě výkonu po celou dobu výběrového řízení“.

Můžeme jenom spekulovat, co tato fronda v řadách 27 komisařů znamená a zda je předzvěstí nějakých dalších kroků k oslabení von der Leyenové. 

Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že ani socialisté (Borrell, Gentiloni, Schmit), ani liberálové (Breton) nemají v červových volbách prakticky žádné šance na vítězství. Nejsilnější formací v EP zůstane pravděpodobně Evropská lidová strana, která na pokračování v čele komise už nominovala von der Leyenovou.

Jenže nestačí nominovat; o šéfovi Evropské komise rozhoduje kvalifikovanou většinou Evropská rada. I kdyby se postavili na zadní Viktor Orbán a případně i Robert Fico, má německá politička stále velkou šanci projít. 

Ovšem za předpokladu, že se lidovci na její podpoře domluví se socialisty a s liberály výměnou za pokračování dosavadní pragmatické „středové koalice“, která europarlament ovládala v posledních desetiletích.

Tyto kalkuly může obrátit vniveč výsledek eurovoleb. Pokud v něm výrazně posílí krajně pravicový klub Identita a demokracie (ID) a euroskeptický Evropští konzervativci a reformisté (ECR), nemusí být většina pro středovou koalici jistá. 

A středopraví lidovci mohou nacházet mnoho styčných bodů právě s ECR, jak ostatně ukazují veřejně projevované sympatie vůči von der Leyenové ze strany italské premiérky Giorgie Meloniové. Právě její Bratři Itálie budou zřejmě nejsilnější součástí frakce ECR (kam patří také česká ODS) v příštím parlamentu.

Všechno tedy zůstane otevřené do voleb. Schůze Evropské rady, která se sejde po nich, aby jednala právě o obsazení nejvyšších postů v institucích EU, tak bude velmi zajímavá. 

Neméně zajímavé budou ovšem i programové teze příští Komise, které se budou od výsledku voleb odvíjet. Již dnes je zřejmé, že se příští exekutiva EU bude hodně soustředit na konkurenceschopnost evropské ekonomiky, na energetiku a nově také na obranu. 

Velké klimatické cíle, kterými žila dosavadní Komise, stejně jako doprovodná košatá legislativa nebudou už tak důležité. Mohlo by se dokonce stát, že od letošního podzimu budeme svědky jistého odklonu od Green Dealu, včetně nenaplnění některých jeho součástí. 

Von der Leyenová II. by tak do jisté míry odstraňovala to, oč usilovala von der Leyenová I.

Nepředbíhejme však. Kampaň teprve nyní začíná, a jde v ní především o voliče. Klasická evropská pravice se bude v této fázi snažit odradit co nejvíce z nich, aby hlasovali pro protievropskou, obvykle nacionalistickou ultrapravici, zpravidla shovívavou vůči ruské válce proti Ukrajině. 

Tato část kampaně bude nesmlouvavá; o to těžší by pak bylo hledat a nacházet nějaké styčné body po volbách.

„Putinovi přátelé zde v Evropě“ se pokoušejí „přepsat naše dějiny“ ať už jsou to „populisté nebo demagogové“, zaútočila von der Leyenová v Aténách. 

Přímo jmenovala Alternativu pro Německo, francouzské Národní sdružení a polskou Konfederaci. „Jmenují se různě, ale mají jen jeden cíl – pošlapat naše hodnoty a sebrat nám naši budoucnost.“ 

Povinností lidovců je podle ní „se tomu v příštích dnech, týdnech, měsících rozhodně postavit“.