Polsko a Maďarsko se 16. listopadu rozhodly stáhnout svou podporu pro nový víceletý finanční rámec, podle kterého by se měly řídit evropské finance od 1. ledna 2021, a také pro fond nazvaný New Generation EU, určený na obnovu evropských ekonomik po pandemii COVID19. Odmítají totiž nový element, který podmiňuje čerpání peněz z pokladny EU dodržováním zásad právního státu. Od té doby napjatě sledujeme, zda se podaří zachovat červencový kompromis, nebo zda se vlády Polska a Maďarska budou držet až do konce svého veta. Tato krizová situace znovu otevřela prostor pro vlnu interpretací vztahů mezi členskými státy. Je na místě hledat vysvětlení v rozdílech mezi východními a západními, či starými a novými členy EU?
V půli listopadu se na webu uznávaného deníku Financial Times objevil článek s titulkem: „Can Angela Merkel defuse the EU’s east-west budget spat?“ Autoři se tak ve volném překladu ptají, zda bude současná německá kancléřka schopna urovnat spor mezi „východem“ a „západem“ v otázce finálních jednání okolo dlouhodobého rozpočtu EU. Zároveň se ozvali tradiční odpůrci velkého rozšíření EU z roku 2004, podle nichž se nyní ukazuje, že bylo chybou překotně otevírat dveře bývalým komunistickým zemím, tedy „východu“. Jedná se ale skutečně o spor mezi těmito dvěma částmi EU? V době turbulentního závěru vyjednávání o konečné podobě víceletého finančního rámce pro roky 2021-2027, které vrcholí na schůzi Evropské rady tento týden, není od věci si připomenout, jak jednání probíhala. Koalice, které členské státy postupně tvořily, totiž přináší zajímavý vhled do dělících linií v EU.
Už před dvěma lety jsme mohli pozorovat tvoření konkrétních preferenčních skupin v rámci EU. Vznikly koalice týkající se velikosti rozpočtu. Mezi nejúspornější, co se týče celkového objemu, patřily západní členské státy jako Německo či Nizozemsko, které prosazovaly objem rozpočtu o hodnotě 1 % GNI. Hned za nimi se však se svými požadavky umístili „noví“, resp. novější členové jako například Česká republika a Kypr. Na opačném pólu v téže oblasti se objevily Řecko a Polsko, které chtěly výši celkového rozpočtu o objemu 1,3 % GNI. Na obou stranách jsme tedy mohli vidět jak nové, tak staré členy, jak západní, tak východní, aniž by bylo možné identifikovat jasnou preferenci celé východní či západní skupiny jako celku.
