Dělí se Evropa na východ a západ? Jednání o evropském rozpočtu nic takového neukazují

Polsko a Maďarsko se 16. listopadu rozhodly stáhnout svou podporu pro nový víceletý finanční rámec, podle kterého by se měly řídit evropské finance od 1. ledna 2021, a také pro fond nazvaný New Generation EU, určený na obnovu evropských ekonomik po pandemii COVID19. Odmítají totiž nový element, který podmiňuje čerpání peněz z pokladny EU dodržováním zásad právního státu. Od té doby napjatě sledujeme, zda se podaří zachovat červencový kompromis, nebo zda se vlády Polska a Maďarska budou držet až do konce svého veta. Tato krizová situace znovu otevřela prostor pro vlnu interpretací vztahů mezi členskými státy. Je na místě hledat vysvětlení v rozdílech mezi východními a západními, či starými a novými členy EU?

V půli listopadu se na webu uznávaného deníku Financial Times objevil článek s titulkem: „Can Angela Merkel defuse the EU’s east-west budget spat?“ Autoři se tak ve volném překladu ptají, zda bude současná německá kancléřka schopna urovnat spor mezi „východem“ a „západem“ v otázce finálních jednání okolo dlouhodobého rozpočtu EU. Zároveň se ozvali tradiční odpůrci velkého rozšíření EU z roku 2004, podle nichž se nyní ukazuje, že bylo chybou překotně otevírat dveře bývalým komunistickým zemím, tedy „východu“. Jedná se ale skutečně o spor mezi těmito dvěma částmi EU? V době turbulentního závěru vyjednávání o konečné podobě víceletého finančního rámce pro roky 2021-2027, které vrcholí na schůzi Evropské rady tento týden, není od věci si připomenout, jak jednání probíhala. Koalice, které členské státy postupně tvořily, totiž přináší zajímavý vhled do dělících linií v EU.

Už před dvěma lety jsme mohli pozorovat tvoření konkrétních preferenčních skupin v rámci EU. Vznikly koalice týkající se velikosti rozpočtu. Mezi nejúspornější, co se týče celkového objemu, patřily západní členské státy jako Německo či Nizozemsko, které prosazovaly objem rozpočtu o hodnotě 1 % GNI. Hned za nimi se však se svými požadavky umístili „noví“, resp. novější členové jako například Česká republika a Kypr. Na opačném pólu v téže oblasti se objevily Řecko a Polsko, které chtěly výši celkového rozpočtu o objemu 1,3 % GNI. Na obou stranách jsme tedy mohli vidět jak nové, tak staré členy, jak západní, tak východní, aniž by bylo možné identifikovat jasnou preferenci celé východní či západní skupiny jako celku.

Evropské lídry čeká summit, který napoví o budoucnosti EU. Babišova neúčast by byla špatný signál

Nejviditelnějšími skupinami ve vyjednáváních pak byly tzv. šetřivá čtyřka, tvořená Rakouskem, Švédskem, Nizozemskem a Dánskem, a přátelé koheze. V této velké skupině tvořené 17 státy EU vedle sebe byli jak „noví” členové EU, tak i státy, které jsou členy EU několik desetiletí jako Portugalsko, Řecko či Španělsko. Bez ohledu na to, že tyto dvě skupiny nestály přímo proti sobě, řada jejich priorit byla v protikladu. Kromě jejich rozdílného postoje k objemu rozpočtu a jeho struktuře lze také zmínit jejich postoj k tzv. rabatům. Přátelé koheze je chtěli odstranit a šetřiví zachovat, což je logické, jelikož rabaty se týkají právě zemí šetřivé čtyřky a Německa.

Tyto dvě nejhlasitější a nejpatrnější skupiny nebyly jediné. Vznikla i další uskupení. Mezi nimi byli přátelé farmářů, velká skupina států, do které spadaly země jako Česká republika či Slovensko, ale také Rakousko či Francie, které chtěly zabránit snižování objemu peněz vyčleněných na společnou zemědělskou politiku. Objevili se také „podporovatelé demokracie“, kteří prosazovali napojení čerpání rozpočtu EU na demokracii a dodržování vlády práva, či Nová hanzovní liga, kam se řadí pobaltské státy společně s Dánskem, Finskem a Švédskem, která se ohrazovala proti návrhům Francie a Německa na vytvoření nových nástrojů pro eurozónu v rámci rozpočtu.

V téhle zemi se nedá dělat politická satira

Výše uvedené skupiny prosazují různé priority členských států, které jsme během vyjednávání mohli pozorovat, ale nenaznačují existenci jasného názorového rozdělení mezi východními a západními či novými a starými členy EU. Právě naopak – ilustrují překryv priorit mezi státy z různých částí EU. Potvrzuje to také, že státy nejednají a nerozhodují se podle svého umístění vůči někdejší železné oponě, ale převážně dle svých ekonomických zájmů; reflektují strukturu své ekonomiky, ale také domácí politickou realitu.

I přes nepotvrzenou existenci dělení „Východ-Západ“ během jednání o víceletém finančním rámci můžeme v současnosti pozorovat nárůst užívání tohoto termínu. Spojenectví dvou zemí nelze považovat za důkaz existence rozdělení EU na dva soupeřící boky. Ač je to možná jednodušší a čtenářský líbivější, podobné závěry nelze dělat bez důsledné analýzy dostupných dat, která v tomto případě hovoří jasně.

Anežka Fuchsová působí jako projektová manažerka Asociace pro mezinárodní otázky. Veronika Hložková je stážistka Asociace pro mezinárodní otázky.

SDÍLET
sinfin.digital