Málokdy se to tak sejde, aby Evropská unie absolvovala na nejvyšší úrovni hned několik událostí, které sice nejsou samy o sobě historické, ale aspirují aspoň na symbolická gesta. Na summitu v portugalském Portu šéfové států a vlád schválili „portskou deklaraci“, jíž se, také do značné míry symbolicky, přihlásili k naplňování evropského „sociálního pilíře“, které zatím vesměs spíše opomíjeli. Pak si online povídali s indickým premiérem, což není bez opět symbolického významu v době zostřování vztahů s Čínou. V neděli 9. května, tedy v Den Evropy, byla ve Štrasburku za přítomnosti šéfů unijních institucí a francouzského prezidenta Emmanuela Macrona slavnostně zahájena konference o budoucnosti EU, jež je sama o sobě symbolickým počinem.
Pozoruhodné bylo už to, že do Porta se lídři sjeli po delší době osobně, mohli jsme tedy na obrazovkách zase vidět dvojice a hloučky, svědčící vždy příjemně o tom, že spolu politikové různých zemí mluví a tedy se domlouvají; přítomni byli dokonce i novináři. Těch bylo naopak velmi málo ve Štrasburku, protože se do poslední chvíle nevědělo, zda bude konference o budoucnosti EU vůbec zahájena – jako obvykle šlo o kompetence. Tedy o to, zda v provádění tohoto cvičení bude hrát silnější roli Evropský parlament, nebo členské státy. Nakonec si europoslanci víceméně vymohli, co chtěli, a velká debata o futuru mohla začít.
EU slibuje, že nebude zapomínat na sociální oběti pandemie i transformace
Covidová krize způsobila v Evropě značné ekonomické škody, po kterých budou nutně následovat škody sociální. Lídři „sedmadvacítky“ v Portu potvrdili, že jsou si toho vědomi a že se budou snažit, aby epidemiologická epizoda nevedla k obrovskému nárůstu nezaměstnanosti a chudoby. Zároveň se zavázali dbát o to, aby chystanou „zelenou“ i digitální transformaci evropských ekonomik doprovázela odpovídající sociální opatření zaměřená zejména na rekvalifikace lidí, celoživotní vzdělávání a podporu postiženým regionům. Toto své společné odhodlání vepsali do „portské deklarace“, která obsahuje řadu významných úmyslů a cílů, ale nikoho k ničemu právně nezavazuje.
„Přechod k zelené, digitální a sociálně spravedlivé ekonomice bude v příštích desetiletích formovat živobytí lidí napříč Evropou, měnit mimo jiné spotřebu, distribuci, výrobu i pracovní návyky,“ napsali. Krize způsobená pandemií je tudíž „ten správný okamžik, abychom kolektivně posoudili a podpořili ambiciózní agendu silné, udržitelné a inkluzivní ekonomické a sociální obrody a modernizace“. Tedy nic nového pod sluncem, ale aktualizace již vytyčených met a nová naléhavost vyvolaná koronavirovou krizí.
Evropská unie v sociální oblasti vlastně řekla už snad všechno, co mohla v mantinelech svých pravomocí říct. Už v roce 2017 se dohodla na nejvyšší úrovni na „evropském sociálním pilíři“, k jehož naplnění se od té doby řada členských zemí ani nepřiblížila. Evropská komise nedávno v tomto rámci vytyčila ambiciózní „sociální cíle“ EU pro rok 2030 – třeba že 78 procent lidí od 24 do 64 let má mít práci, že počet chudých se má snížit o 15 milionů, z toho o pět milionů dětí. Nebo že nejméně 60 procent dospělých se má průběžně vzdělávat a nabývat nových dovedností. V Portu se toto všechno opět připomnělo, oprášilo a politicky zvýznamnilo.
Oblast sociální politiky spadá až na výjimky do kompetence členských zemí. Jak se v Portu ukázalo, řada vlád na tom nehodlá nic měnit, a to navzdory nové situaci, kterou způsobila pandemie a její ekonomické důsledky. Podle Mezinárodní organizace práce (ILO) představuje ztráta pracovního času způsobená covidem v roce 2020 v celém světě 255 milionů pracovních míst na plný úvazek. Všechny evropské vlády zavedly podpůrné systémy, které měly vesměs zabránit masovému propouštění. Evropská komise přišla s půjčkami z programu SURE, který využilo 19 zemí včetně ČR – dohromady si vypůjčily 94 miliard eur. Nyní se začne situace vracet postupně k normálu, podpůrné nástroje budou utlumovány a hrozí, že skutečná bída se objeví v celé nahotě. Jakkoli není na EU, aby tomu centrálně čelila, je užitečné, když si to vlády připomenou a zařídí se podle toho. Není snad právě EU hrdá na svůj „sociální model“, jehož provoz stojí členské státy v průměru 28 procent hrubého domácího produktu? A ačkoli se nůžky mezi chudými a bohatými dál rozevírají, na světě se může málokdo pochlubit lepší sociální starostlivostí.
