Německo slibuje unijní dohodu o azylu a migrantech. Co to znamená pro vzpurné Česko?

 FOTO: Reuters

Karel Barták

15. 07. 2020 • 06:00
ANALÝZA KARLA BARTÁKA | Podaří se ještě letos, kdy Evropské unii předsedá Německo, dosáhnout dohody 27 členských států ohledně azylové a migrační politiky? Tedy ohledně nejcitlivějšího a nejspornějšího tématu, které by zároveň zasloužilo co nejrychlejší komplexní řešení? Německý ministr vnitra Horst Seehofer se tváří relativně optimisticky. „Byl bych rád, kdybychom za našeho předsednictví našli aspoň politickou shodu ohledně nejdůležitějších bodů,“ řekl minulý týden. Co si od těch slov slibovat v praxi?

Nebude to vůbec snadné. Snaha překopat systém udělování azylu a nakládání s migranty se bezvýsledně vleče už pět let, od doby, kdy za tzv. migrační krize zkolabovalo dodržování stávajících pravidel a země EU se rozdělily na znesvářené skupiny. Zatímco Německo se snažilo, víceméně úspěšně, zajistit co nejrychlejší integraci více než milionu migrantů, především země Visegrádu se jim nekompromisně odmítly otevřít. Následoval spor o tzv. kvóty pro přijímání běženců, kde se Česko a další státy V4 opět ocitly v ostré opozici vůči zbytku unie a ačkoli je za to o pět let později odsoudil Evropský soudní dvůr, trvají dodnes na svém a jejich postoj musí ostatní brát na vědomí. Včetně nejzasaženějších jižních států – Řecka, Itálie, Malty, Španělska – které na společné řešení opakovaně naléhají. Smířit tyto dva krajní postoje v podstatě nejde.

Počet lidí, kteří přicházejí ilegálně do EU přes Středozemní moře, ať už z Turecka, Libye nebo Maroka, od roku 2016 celkově klesal, především proto, že unie uzavřela kontroverzní dohodu s tureckým prezidentem Erdoganem, jemuž za zadržování kandidátů na azyl platí nesmírné peníze. Přesto se letos za první půlrok, navzdory paralyzující koronavirové krizi, přeplavilo do jižní Itálie po tzv. střední středomořské cestě 7200 migrantů, což je o 86 procent víc než za stejné období loni. A nebude to lepší. Nejen války a nestabilita v Sýrii či Libyi, ale také demografický vývoj, zhoršující se životní podmínky, dlouhodobé sucho jako důsledek globálního oteplování jsou faktory, které budou čím dál tím víc podněcovat obyvatele řady zejména afrických zemí, aby hledali obživu a nový život v Evropě.

Evropská komise předloží nový návrh a Německo ho bude prosazovat

Návrh nazvaný „Nový pakt o migraci a azylu“ měl spatřit světlo světa už na jaře, ale kvůli pandemii byl odložen. Komisařka Ylva Johanssonová nyní čeká na schválení sedmiletého rozpočtu EU, aby mohla jeho přípravu dokončit, tedy podepřít ho příslušnými finančními prostředkyOčekává se, že bude schválen a zveřejněn v září a že Německo bude zařizovat jeho projednání členskými státy.

Místopředseda komise Margaritis Schinas a komisařka Johanssonová jednali postupně se všemi vládami členských zemí, mají tedy dosti dobrý přehled o tom, co je a není průchodné a na čem by se dalo stavět. Vypadá to, že by se většina členských zemí včetně ČR relativně snadno shodla na podpoře zesílené ostrahy společných vnějších hranic EU a na užší spolupráci s třetími zeměmi, odkud migranti nejčastěji přicházejí. Johanssonová ostatně tento týden po jednání s ministry vnitra Libye, Tuniska, Alžírska, Maroka a Mauretánie uvedla, že unie stojí o „sofistikovanou koordinaci“ zacílenou nejen na řízení migračních toků, ale také na potírání důvodů, které lidi tlačí k odchodu, a na ochranu lidských práv migrantů.

Daleko obtížnější bude dosáhnout jakékoli smysluplné reformy Dublinského systému, tedy dohodnout rozdělení odpovědnosti za zvládání migračních toků, ke kterým by došlo – nebo nutně dojde – navzdory opatřením z předchozího odstavce. Jižní státy EU, ale také Nizozemsko či Lucembursko, trvají na zachování (či lépe řečeno potvrzení) povinných kvót rozdělování žadatelů o azyl, ačkoli nefungují, nebo fungují jen velmi částečně. Také Německo se dlouho přiklánělo k této tezi, ovšem s tím, že by země, kudy migranti do EU vcházejí, nesly odpovědnost za jejich první prověrku – a ty osoby, které prokazatelně nesplňují podmínky pro udělení azylu, okamžitě a rychle posílaly domů. Tento nápad podpořila i Francie, ale další středomořské státy ho odmítly jako nepružný a nákladný, neodpovídající realitě. Na základě vlastních zkušeností poukázaly na to, že spousta migrantů nemá doklady, že se jejich prověřování neúměrně protahuje, což vede k jejich masovému pobytu, často de facto věznění, po neúnosně dlouhou dobu. Nejlépe by podle nich bylo migranty rozeslat po zemích EU, kde by pak proběhly azylové procedury.

Evropská komise si je plně vědoma těchto a dalších rozporů. Proto Schinas oznámil už v únoru, že nebude navrhovat revizi Dublinského nařízení, ale že předloží zcela nový dokument, postavený na tom, čemu se začalo odborně říkat „povinná pružná solidarita“. K jejímu vysvětlení použil metaforu košíků – EU by definovala potřeby a členské země by je naplňovaly podle svých možností či preferencí. Někdo by přispěl do koše finanční podpory, druhý by otevřel náruč lidem, což by byl druhý koš, a třetí by do dalšího koše vložil vojenské a materiální prostředky na ochranu vnějších hranic či letadla pro návraty odmítnutých azylantů do zemí původu. Každý by musel nějak pomáhat, tedy se podílet na společné „odpovědnosti“, ale různými formami, tedy nejen povinným přijímáním migrantů na svém území.

Česká republika by, soudě z jejích dosavadních postojů, takový režim pravděpodobně uvítala. Jak by však reagovaly státy, které jsou v první linii, na systém, který by vlastně přijímání migrantů učinil dobrovolným? Stačí si vzpomenout na řecké prosby, aby si země unie dobrovolně rozebraly 1600 bezprizorních dětí, které živoří mezi 40 000 žadateli o azyl v přeplněných střediscích na ostrovech v Egejském moři. Sedm týdnů poté, co Evropská komise vyzvala začátkem března vlády, aby se hlásily, našlo nový domov pouze 59 z těchto dětí v Německu a Lucembursku. Zbývajících 25 zemí mlčelo.

Odtud pramení obavy lidskoprávních a dalších organizací, že komise chystá systém založený na nejmenším společném jmenovateli, tedy na ochraně vnějších hranic, potírání pašeráckých sítí a masovém vracení žadatelů o azyl, okořeněný dohodami se zeměmi původu, jednoznačně však zaměřený na prevenci a represi. „Je zde důvod pochybovat o tom, že záměrem komise je předložit migrační a azylový systém, který bude nejen efektivnější, ale také lidštější,“ uvedl analytik Alberto-Horst Neidhard pro bruselský think tank EPC. Vyzval komisi, aby se nebála konfrontace se zdrženlivými členskými státy a aby v případě ČR, Polska a Maďarska argumentovala negativním dubnovým stanoviskem Evropského soudního dvora. Povinné rozdělování migrantů by se podle něj mělo týkat přinejmenším nejzranitelnějších a nejpotřebnějších kategorií migrantů, tedy dětí, mladistvých a těch, kdo byli obětí mučení ve svých zemích nebo prokazatelně prchají před násilím.

Není pochyb o tom, že Evropská komise svůj připravovaný návrh intenzivně konzultuje s předsedajícím Německem. O jeho šancích již leccos napoví příslušná kapitola v rozpočtu na léta 2021–27; pokud bude EU chtít čelit migračním tlakům ochranou hranic, zpracováním azylových žádostí v místě překročení těchto hranic, finančními injekcemi pro země, odkud migranti nejčastěji přicházejí a častými repatriacemi běženců do těchto zemí, bude na to potřebovat mnohem víc peněz než dosud. Německo, které přijalo nejvíce migrantů před pěti lety, má nepochybně nejen ekonomickou a politickou sílu, ale i morální kredit, tedy ze všech nejlepší předpoklady pro prosazení této zásadní reformy. Neznámých však přetrvává mnoho a výsledek vůbec není předem zaručen.

SDÍLET