Bidenovy USA? Evropu čeká konstruktivnější partner, ale ne pohov

Matěj Jungwirth

23. 11. 2020 • 12:46
ANALÝZA | Zvolený prezident Spojených států Joe Biden sestavuje svůj kabinet. Důležitým ministrem zahraničí se může stát jeho dosavadní poradce Anthony Blinken. Platí přitom, že většina evropských politiků se z Bidenova vítězství raduje a vidí naději na reset transatlantických vztahů či alespoň jejich výrazně zklidnění. Jsou ale tato očekávání na místě?

Evropští optimisté budou poukazovat na fakt, že Joea Bidena volilo na 80 milionů voličů a získal tak rekordní počet hlasů. Mohlo by mu to dávat silný mandát pro reformu americké zahraniční politiky, nebo alespoň pro částečný návrat k její podobě z časů Baracka Obamy, kdy byl viceprezidentem. Toto uvažování je ale zavádějící, protože opomíjí skutečnost, že poražený Donald Trump získal historicky druhý nejvyšší počet hlasů. Nadto má mnoho republikánských voličů vážné pochybnosti o férovosti voleb, v čemž je utvrzují Trumpovy nepodložené výroky. Takto extrémní míra nedůvěry ve volební proces nebyla patrná ani mezi zklamanými demokraty po volbách roku 2016.

Bidenovou politickou prioritou tak rozhodně nebude zahraniční politika. Bude to v první řadě koordinace opatření proti epidemii koronaviru v USA a s ní spojený investiční program stimulující americkou ekonomiku. V řadě druhé Biden bude věrný svému volebnímu sloganu „Bitva o duši národa“ a zkusí překonat polarizaci americké společnosti a obnovit důvěru v americké instituce. Otázky zahraniční politiky budou přicházet na přetřes především ve vztahu k tomu, jakým způsobem zasahují do životů běžných Američanů a jejich ekonomické situace. Stejná filozofie bude silně ovlivňovat Bidenovu politiku vůči Evropské Unii a to jak v politické, tak obchodní rovině. Oproti čtyřem rokům s impulzivním a nepředvídatelným Trumpem ale dojde ke značnému zklidnění a normalizaci diplomatických kontaktů.

Nejdůležitější celková změna americké zahraniční politiky se týká výchozích předpokladů americké administrativy. Trump razil manicheistický přístup, kdy cizí země byly buďto s USA, nebo proti nim, ale nic mezi. Biden se vrátí k optimističtější doktríně, že USA mohou získat více z konstruktivní multilaterální spolupráce se zahraničními partnery a mezinárodními organizacemi. Skončí Trumpem preferovaná politika bilaterálních vztahů mezi USA a klíčovými evropskými státy. Neznamená to, že Biden zcela upustí od bilaterálních schůzek s evropskými politiky, ale strategická a koncepční jednání budou mnohem častěji vedena skrze formální mechanismy s Evropskou unií a jejími zástupci. 

Trumpova porážka je hořkým douškem pro několik čelních evropských lídrů, kteří zastupují často populistické a nativistické strany napříč celým kontinentem. Jde hlavně o maďarského premiéra Orbána, polského vůdce vládní PiS Kaczyńskeho, francouzskou političku Marine le Pen či britského europoslance Nigela Farage. Každý z těchto politiků v Trumpovi viděl důkaz úspěchu „neotřelého“ politického stylu, z něhož čerpali inspiraci pro vlastní populistická a euroskeptická hnutí. Bidenův důraz na jednání s EU jako celkem do určité míry oslabí kredibilitu těchto hnutí, i když určitě nepůjde o existenciální hrozbu.

Klíčovou oblastí atlantické spolupráce bude pro Bidena společný postup při zmírňování globálních klimatických změn. Biden se explicitně zavázal ke znovupřistoupení USA k pařížské klimatické dohodě a s ní související užší spolupráci s evropskými státy. Pozitivně se také vyslovil ohledně opětovného přistoupení USA k jaderné dohodě s Íránem, kterou po nesmírně komplikovaných rozhovorech vyjednala za USA Obamova administrativa v roce 2015. Nicméně oživení této dohody bude výrazně komplikovanější nežli relativně přímočarý návrat k pařížské klimatické dohodě a není vůbec jisté, že se podaří.

V oblasti atlantické bezpečnostní spolupráce, realizované především skrze NATO, Bidenovo vítězství znamená především změnu stylu, nikoliv obsahu. Biden se s Trumpem shoduje na tom, že evropští členové aliance musí dostát svému závazku vydávat 2 % ročního HDP na obranu a ulevit tak Spojeným státům, jejichž výdaje představují nepoměrně velkou část celkového rozpočtu NATO. Ačkoliv v posledních letech došlo k zlepšení, je otázkou, zda tento trend přežije období koronavirových stimulačních balíčků v Evropě. Podobně je nejasné, zda Biden dokáže na spojence vyvíjet obdobný tlak a zda absence Trumpova bezskrupulózního „buldozerového“ přístupu nevyústí v pokušení obranné výdaje opět osekávat. Pokud chce EU dospět a být pro USA rovnocenným bezpečnostním partnerem, byl by pro ni tento tlak přínosnější.

Není na místě očekávat výraznou změnu v obchodních vztazích mezi Evropou a USA. Bidenova kampaň kladla velký důraz na stimulaci produkce a spotřeby amerického zboží vyrobeného ve Spojených státech, což má podpořit vznik nových pracovních míst. Biden neváhal pro tento účel přislíbit stovky milionů dolarů a zvýšenou ochranu amerických výrobců před zahraničními, tedy i evropskými, dovozy skrze systém kvót a cel. To se bude týkat i zelených technologií a produktů potřebných pro Bidenovu ambiciózní klimatickou politiku. Místo jejich dovozu z Evropy chce nově zvolený prezident spoléhat na domácí americký vývoj a výrobu. 

Biden se od Trumpa příliš neliší v nelibosti, se kterou sleduje rusko-německou spolupráci na plynovodu Nordstream 2 a dá se očekávat, že podpoří pokračování stávajících amerických sankcí proti společnostem podílejícím se na jeho výstavbě. Stejně tak bude pokračovat v tvrdé obchodní a bezpečnostní politice vůči Číně a bude od EU očekávat podstatně ráznější a rozhodnější součinnost než doposud. 

Pro EU je tak Bidenovo vítězství na jednu stranu příležitostí  si oddechnout, že USA povede člověk, který rozumí významu a síle multilaterálních jednání a který nebude přímo podkopávat jednotu uvnitř EU (tak jako to činil Trump, třeba rozeštváváním Polska a Německa). Na straně druhé by ale evropští lídři měli pamatovat na to, že okolní svět se po Bidenově vítězství nevrátí do starých kolejí. Ať jde o klimatickou změnu, vzestup Číny či obranyschopnost a EU, i Biden bude od Unie, bezesporu oprávněně, očekávat větší rozhodnost a akceschopnost. 

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky

SDÍLET