Volby na Ukrajině, v Gruzii a Moldavsku. Na východě se odehrávají politická dramata s důsledky pro celou EU

Pavel Havlíček

12. 11. 2020 • 06:00
Jakkoli to ve světle dramatických voleb amerického prezidenta mohlo zapadnout, významná volební klání se nedávno konala také ve třech východoevropských zemích: na Ukrajině, v Gruzii a Moldavsku. Tři blízcí spojenci a asociovaní partneři Evropské unie si v tyto dny sami prochází turbulentními politickými událostmi, když se připravují na druhé kolo voleb starostů (Ukrajina), prezidenta (Moldavsko) a poslanců (Gruzie).

Každé z těchto voleb jsou sice odlišné a mají svá lokální specifika, ale všechny ovlivní budoucí směřování zemí a také jejich spolupráci s EU i Českem v nadcházejících letech. Proto bychom je i my měli bedlivě sledovat.

Místní zklamání pro prezidenta Zelenského

Pro udržení stávající úrovně spolupráce s EU a pokračování prozápadního kurzu země jsou paradoxně nejméně klíčové volby na Ukrajině, největší ze šesti partnerských zemí východní Evropy a jižního Kavkazu sdružených do unijní politiky Východního partnerství. Protože se jedná „pouze“ o volby do lokálních zastupitelstev a radnic stejně jako přímé volby starostů ukrajinských měst, nemůže se z pohledu evropské zahraniční politiky stát nic až tak dramatického. Jakkoli je samozřejmě pravdou, že v regionálně velmi rozmanité Ukrajině, která si v minulých letech prošla nejen změnou volební legislativy, ale zejména významným procesem decentralizace a vyčlenění speciálních finančních prostředků a pravomocí pro města a místní samosprávy, jsou tyto volby bedlivě sledovány a posuzovány s ohledem na úspěch prezidenta Volodymyra Zelenského a jeho strany Sluha lidu. Právě z této perspektivy může být Evropa poněkud znepokojena, protože prozatímní výsledky potvrdily nezájem (volební účast byla pouze 3 % nad požadovaným minimem) a dlouhodobější trend pádu popularity ukrajinského prezidenta a jeho kabinetu pod vedením Denise Šmygala.

Důvodů k tomu je hned několik, včetně neuspokojivého boje s pandemií koronaviru, otočení reformního kurzu a návratu některých kontroverzních politiků a veřejných činitelů z období před Euromajdanem roku 2014 nebo neschopnosti prezidenta dostát svým slibům, včetně boje s korupcí a řešení konfliktu s Ruskem. Negativní trend se Zelenskému nepodařilo zvrátit ani předvolebním úhybným manévrem v podobě tzv. národního referenda s pěti otázkami ukrajinským občanům, například ohledně legalizace marihuany či zahraničněpolitických kroků vlády.

Nicméně ve hře je v tomto případě i další prozaičtější důvod, a to ten, že Zelenského elity nebyly na místní úrovni příliš zastoupeny a místní tentokrát vsadili na současné hlavy měst a administrativ (často organizované do vlastních politických uskupení), se kterými se – i přes mnohé problémy – v turbulentní kovidové době rozhodli spíše pokračovat. Svědčí o tom také propad a v zásadě neúspěch dalších politických subjektů na národní úrovni, které taktéž nezaznamenaly větší úspěchy.

Do určité míry výjimku v tomto ohledu představují některá oligarchická uskupení a proruská strana Opoziční platforma-Za život Viktora Medvědčuka, která zaznamenala úspěchy nejen v některých městech na východě Ukrajiny, ale například také 2. místo v Kyjevě. Nicméně o konečném skóre se rozhodně až v druhé kole, pravděpodobně 22. listopadu. Až celkový výsledek a některé další politické procesy, včetně posledních problematických rozhodnutí ukrajinského ústavního soudu, napoví, jestli by neúspěch prezidenta Zelenského mohl přerůst v komplexnější krizi.

Promarněná parlamentní příležitost v Gruzii

Zásadnější z evropského pohledu by se na první pohled mohly zdát parlamentní volby v Gruzii, do kterých EU společně se Spojenými státy v minulých měsících významně investovala a zasadila se také o reformu volebního zákona. Právě tu současná vládní strana Gruzínský sen pod vedením miliardáře Bidziny Ivanishviliho slíbila občanům, ale byla ji po silném domácím a západním diplomatickém tlaku de facto donucena realizovat až v červnu tohoto roku. Pravdou je, že ať bude budoucí gruzínská vláda vypadat prakticky jakkoli, bude se úzce orientovat na Západ v čele s Evropskou unií a nově také Bidenovými Spojenými státy, protože v geopoliticky nesnadném sousedství jižního Kavkazu a Ruska zkrátka neexistuje jiná alternativa.

Co je ze západního pohledu daleko problematičtější, je konání prvního kola parlamentních voleb v 30 jednomandátových obvodech a proporčního hlasování pro politické strany (120 křesel), které podle informací centrální volební komise přineslo Gruzínskému snu 48,22 % a plošné vedení. Opozice, média i gruzínská občanská společnost již představily analýzy ukazující bezprecedentní porušování voličských práv, zastrašování a nakupování hlasů či falsifikaci volebních údajů a výsledků v jednotlivých obvodech. Mluví se o tom, že manipulace s výsledky byly nejhorší za několik posledních desítek let a volby byly nejméně demokratické za dobu vládnutí Gruzínského snu. Po první spíše obecné reakci Západu teď EU, USA a OBSE/ODIHR začínají volební klání více kritizovat a zasazovat se o nápravu potvrzených volebních manipulací a falsifikací. Opozice, včetně proruské Aliance patriotů Gruzie, se již zařekla, že do nového gruzínského parlamentu na protest nevstoupí a bude jeho činnost s ohledem na rozsah incidentů společně bojkotovat a organizovat demonstrace.

Protesty v Gruzii

Pokud se ani 21. listopadu po druhém kole voleb do jednomandátových okruhů nic nezmění, politické síly kolem Ivanišviliho Snu si své dosavadní postavení již potřetí udrží a budou moci vládnout samostatně, což se v novodobé politické historii Gruzie po roce 1991 ještě nikomu nepodařilo. Právě změna politické kultury vedené podle hesla „vítěz bere vše“ za koaliční vyjednávání a budování politického konsenzu přitom byla jedním z očekávání části gruzínské společnosti stejně jako západních partnerů, kteří doufali, že změnou volebního zákona by toho mohlo být docíleno. Co však tomuto procesu dále přitížilo bylo zapojení bývalé hlavy gruzínského státu a představitele opoziční UNM Michaila Saakašviliho, který z azylu na Ukrajině sliboval návrat do země a převzetí moci. Podobná vyjádření z úst krajně nepopulárního a kontroverzního politika gruzínské opozici příliš nepomohla.

Nakonec tyto volby byly také promarněnou příležitostí pro vytvoření tzv. třetí cesty v gruzínské politice, která by se dostatečně silně vymezila jak vůči vládnoucímu establishmentu, tak proti kontroverznímu Saakašvilimu. Jakkoli se do parlamentu alespoň teoreticky dostalo sedm dalších politických uskupení (a volební práh byl kvůli tomu snížen až na symbolické 1 %), společně tyto subjekty nezískaly ani 19 % hlasů a zůstaly daleko za volebním potenciálem. Je tedy jasné, že původní očekávání se nenaplnila a Gruzie se nestane významně pluralitnější ani konsenzuálnější zemí. Nový volební zákon a jeho následná realizace mohou tento trend paradoxně ještě zhoršit, což z pohledu EU rozhodně není žádoucí. V každém případě nás v dalších dnech a týdnech v Gruzii čeká mnoho politických zvratů a turbulencí, o čemž svědčí již dnes probíhající masové demonstrace v centru hlavního města Tbilisi proti výsledkům zfalsifikovaných voleb.

Vysoké sázky ve zdánlivě malé hře o křeslo moldavského prezidenta

Z evropského a českého pohledu se jeví jako nejvíce nepředvídatelné nadcházející druhé kolo prezidentského souboje mezi Majou Sandu a Igorem Dodonem v Moldavsku. Jakkoli se v moldavském případě jedná spíše o ceremoniální postavení moldavského prezidenta, celé volební klání se odehrává v geopoliticky dosti napjatém kontextu a je často ve společnosti představováno binárním pohledem výběru mezi EU a Ruskem. Je totiž pravdou, že v uplynulém prezidentském období se současná hlava moldavského státu velmi úzce orientovala na Rusko a zpochybňovala dřívější spolupráci s EU, včetně podpisu dohody o přidružení s EU, ze které však Moldavsko významným způsobem profituje.

Dodon

V již druhém prezidentském souboji mezi Sandu a Dodonem můžeme být ze západního pohledu zatím více spokojeni, protože Sandu první kolo vyhrála a symbolicky Dodona porazila. Znepokojivé naopak je, že dalšími v pořadí z první volby skončili kandidáti spíše z opačného tábora, kteří by měli názorově blíže k Dodonovi a jeho proruskému a autoritářskému stylu vedení země. To platí jak pro třetího Renata Usatîi, tak i další v pořadí Violetu Ivanovovou – oba představující oligarchické struktury napojené na moldavský business a korupční prostředí. Naopak dřívější spojenec Maji Sandu a neúspěšný uchazeč o křeslo starosty hlavního města Kišiněva Andreje Nastase propadl a skončil s 3,26 % až pátý. Proto je jasné, že ve druhém kole se bude opravdu hrát o hodně, a i v případě ceremoniální role moldavského prezidenta se bude opět počítat každý hlas.

Sandu

Právě v tom tkví jak příležitost, tak úskalí prezidenských voleb v Moldavsku, protože již v prvním kole jsme byli svědky nejen nasazování obvyklých administrativních zdrojů (viz nátlak na státní zaměstnance atp.), ale také přivážení voličů z de facto odloučeného Podněstří, kteří mohou výsledky voleb v malém Moldavsku poměrně výrazně zahýbat. Stejně jako v minulosti jsem svědky rozsáhlé dezinformační kampaně proti Sandu a celé řadě falešných obvinění proti její osobě. Oproti tomu je pro Sandu pozitivní podpora od krajanů ze zahraničí, kam odjela pracovat téměř třetina moldavských občanů, kterým není lhostejná budoucnost jejich země, a často prosazují bližší spolupráci s EU a otevírání se západním směrem. Naopak od ruské emigrace Sandu nikterak velkou podporu očekávat nemůže.

Jak tedy v neděli 15. listopadu dopadne druhé kolo prezidentských voleb plánované v tomto malém, ale o to více fragmentovaném státě, není prozatím jasné. Nicméně, již dnes víme, že nepůjde pouze o úřad prezidenta, ale také o přebudování politické mapy v zemi prostřednictvím vyhlášení předčasných voleb, které neoficiálně chtějí obě strany, a geopolitickou orientaci Moldavska v následujících čtyřech letech. Nakonec se totiž může ukázat, že poměrně formální úřad a pravomoci moldavského prezidenta mohou představovat významnou mocenskou kotvu v rozbouřených vodách moldavské politiky. Proto bude tato volba z evropského i českého pohledu významná a zasluhující si naši pozornost.

Z výše popsané zkušenosti na Ukrajině, v Gruzii a Moldavsku je zřejmé, že dramatickými událostmi si v poslední době neprošly jen Spojené státy, ale také nejbližší spojenci Evropské unie ve východním sousedství, kteří se právě připravují na druhé kolo svých voleb. Jakkoli má EU a Česko celou řadu vlastních problémů, včetně druhé vlny pandemie koronaviru, měly by těmto volebním procesům věnovat větší pozornost. Rozhoduje se nejen o úrovni našich vzájemných vztahů a spolupráce v následujících letech, ale také o budoucnosti domácích uspořádání třech demokratických států ve východní Evropě na několik dalších let. Právě ta budou klíčová pro implementaci spojeneckých závazků, včetně těch týkajících se reformní agendy a politiky Východního partnerství, která právě prochází zásadní revizí a přípravou nového balíku priorit po roce 2020. A Ukrajina, Gruzie a Moldavsko – tři přidružené země EU – jsou jak pro tuto politiku, tak pro prosazování dlouhodobých evropských cílů v regionu v podobě stability, bezpečnosti a prosperity ve východní Evropě naprosto klíčové.

Autor je analytikem Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky

SDÍLET