Se začátkem roku 2019 si připomínáme 20 let existence společné evropské měny. Euro se 1. ledna 1999 stalo jedním z největších ztělesnění velkého integračního skoku, který s sebou přinesla tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva znamenala systémový, strukturální přechod od spolupráce do té doby suverénních, evropských národních států k budování samostatné, nadnárodní politické entity s vlastními pravomocemi přenesenými z národní úrovně. Z Evropského společenství (ES) se stala Evropská unie (EU). Společná měna, a tedy i společná nadnárodní měnová politika, byla praktickým a podstatným krokem k realizaci nadnárodního evropského superstátu, který – bez ohledu na svoji konečnou formální podobu a jméno – měl (a má) za cíl nahradit koncept historicky fungujících národních států.
Odtud také pramení často míjející se argumentace mezi zastánci a kritiky fungování eurozóny. Zatímco najdeme bezpočet ekonomických argumentů a dat usvědčujících euro z obrovských nákladů a systémových defektů, jeho zastánci jsou k nim hluší. Pro ně nejde o projekt ekonomický, ale o projekt politický.
Společná evropská měna je pro eurofederalisty praktickým potvrzením dosažené hloubky evropské integrace. A nejen to, jak ukazují současné plány a návrhy na úrovni EU, je i důvodem a předpokladem k integraci, resp. centralizaci a unifikaci ještě hlubší. A to bez ohledu na to, kolik to občany evropských zemí stojí. To nakonec ukazuje i zkušenost s předluženým Řeckem, kdy evropští politici překročili další „integrační rubikon“ a umožnili do té doby nemyslitelné a nedovolené spolupodílení se daňových poplatníků ostatních zemí eurozóny na státním dluhu Řecka.
