Co může a co nemůže Brusel vyřešit u „dvojí kvality potravin“. Komentář europoslance Niedermayera | info.cz

Články odjinud

Co může a co nemůže Brusel vyřešit u „dvojí kvality potravin“. Komentář europoslance Niedermayera

Jsme všichni občané Unie a jsme zapojeni do společného trhu. Ten s sebou nese pravidla či normy pro mnoho výrobků či výrobní postupy. Z tohoto pohledu je pochopitelně výroba „horších“ výrobků (hlavně) pro chudší trhy Unie notně iritující věc. Po delší době, kdy tuto praxi Brusel odmítal, ale volal po akci „národních regulátorů“, došlo k obratu. Z Evropské komise (od ředitelství spadající pod komisařku Jourovou) přišel návrh na řešení.

Situace, kdy výrobek bude mít „podstatně odlišné složení“, by měla být nově posuzována jako zakázaná obchodní praktika a měla by být tvrdě postihována. Doprovodný nelegislativní text však obsahuje ilustrativní výčet případů, kdy je naopak odlišnost možná. Jde třeba o využití lokálních surovin (které vyvolá potřebu změny složení, třeba proto, že místní ovoce je více či méně sladké) nebo zjištěné preference spotřebitelů, patrně formou provedeného spotřebitelského průzkumu.

Vágnost předpisů a z toho plynoucí nejasnost toho, co přinesou, není zlomyslností, ale spíše projevem pochopení reality.

Na první pohled dává smysl to, po čem část lidí a politiků volá. Tedy ať nadnárodně nabízený produkt s jasným a totožným označením či značkou, třeba Coca-Cola, pomazánky Nutella či VW Golf GTi, byl všem Evropanům nabízen zcela stejný. Pro zákazníky to zní férově, má to však podstatná „ale“.

Identický výrobek lze jen obtížně vyrobit v továrnách s rozdílnou technologií a jistě to v řadě případů není možné při využití místních surovin (třeba zmíněného ovoce). Stejně tak dává smysl, aby třeba auto (například Fabia Active, což je jasná značka) směřující do Skandinávie, mělo v základu vybavení pro Skandinávce užitečné (třeba vyhřívaná sedadla), a tedy jiné než to, které má tentýž model určený pro jiný trh, třeba na jihu Evropy.

Tlak na identičnost výrobků nedává někdy smysl (viz zmíněné vybavení auta) a hlavně může ohrozit lokální výrobu globálních značek či přinejmenším využitelnost místních surovin. Což je z mnoha důvodů špatná cesta. Omezilo by to místní zaměstnanost, snížilo poptávku po lokálních produktech a vedlo by to ke koncentraci výroby (a zvýšení logistické náročnosti, včetně dopadů na životní prostředí). Proti tomu argumentují zastánci této cesty, že firmy mohou výrobky odlišit označením typu Kinder čokoláda pro Poláky či Citroen C1 feel Hungary, což mi přijde poněkud přitažené za vlasy. Nejsem si jist, zda to povede k férovějšímu trhu pro spotřebitele, kteří jsou již dnes poměrně podrobně o vlastnostech výrobku či jejich složení či výbavě informováni.

Právě to je zřejmě důvod toho, že Komise nepovažuje za nepovolenou obchodní praktiku případ, kdy je složení sice odlišné, ale ne podstatně (signifikantně). Tímto se, při rozumném postoji místních odpovědných orgánů, vyhneme problémům, k nimž by vedl kategorický přístup založený na nulové toleranci rozdílu. Na druhou stranu tím bude umožněn vznik situace, kdy se budou u některých identicky se tvářících výrobků vyskytovat rozdíly, které nemusí být podstatné, ale mohou být iritující, někdy i věcně relevantní, a budou evokovat existenci „Evropanů druhé kategorie“.

Bylo by jistě nejsnazší postavit mimo zákon odlišné složení, jehož cílem je snížit cenu, ale ani to není snadná cesta. Někdy je úspora výrobce přenesena do nižší ceny pro zákazníka (což pak není úplně nefér a může to dokonce někdy pozici spotřebitelů zlepšit, neb i tento výrobek může být podstatně kvalitnější než místní neznačková konkurence, i když osobně se mi tato cesta nelíbí), jindy se firmy snaží (občas až groteskně) zdůvodnit rozdíly preferencí spotřebitelů (což u salámu s menším množství masa asi nefunguje, ale u Nutelly s vyšším obsahem kakaa na úkor ořechů to může být podložené) nebo specifickými podmínkami trhu (třeba u pracích prášků jinou kvalitou vody, což mi moc smysl nedává).

Je tedy zřejmé, že kolem návrhu se rozhoří velký spor. Bojovníci proti „Evropanům druhé kategorie“ budou chtít regulaci podstatně zpřísnit, a tím budou riskovat neracionální důsledky jak pro ekonomiku, tak pro spotřebitele. Řada firem bude usilovat naopak o rozvolnění, někdy z nedobrých pohnutek, jiné jen proto, aby jejich „rozumná“ praxe nebyla ohrožena. Neb je zřejmé, že oba tábory, jakkoliv mají na své straně kus pravdy, plně uspokojit nelze, a nemůže to tedy skončit jinak než kompromisem. Ten s sebou přinese asi trochu zlepšení, trochu nejistoty a trochu zmatku. A vše, jako často, bude záležet na zdravém rozumu národních orgánů, které budou regulaci vymáhat (u nás ČOI).

Osobně mne mrzí, že nebyla více vyzkoušena cesta tlaku spotřebitelů přes spotřebitelské organizace, které by, neomezeny zákonem, byly zřejmě sto poukázat na to, kdy výrobce svým postupem „Evropany druhé kategorie“ skutečně vytváří. Stejně tak bych rád měl jistotu, že velké, nadnárodní dodavatelské a výrobní firmy neomezují své odběratele (maloobchodníky), aby si vybrali přesně výrobek, který chtějí (a nebyli odkázání na záměrně zúženou nabídku pro jejich trh či na lokální distribuci). Pokud by totiž řada lidí měla za to, že výrobky určené pro ně jsou třeba horší než ty pro západní sousedy, byli by výrobci motivováni nabízet ty lepší... A firmy by domněle či fakticky horší výrobky postupně přestaly vyrábět.

Na konec zbývá podotknout jednu věc. Tlak proti „dvojí kvalitě“, který je částečně dobře odůvodněný, má minimální souvislost s tím, jak kvalitní potraviny jíme a jaké výrobky kupujeme. Jak všichni víme, trh je zaplaven množstvím nekvalitních potravin či šmejdovských výrobků od místních i zahraničních dodavatelů, které se spotřebitelům, bohužel často úspěšně, podbízí zejména nižší cenou, která ale odpovídá mizerné kvalitě. A to je ještě ten lepší příklad...

Autor komentáře je český europoslanec, který byl v roce 2014 zvolen do Evropského parlamentu na kandidátní listině TOP 09. Je místopředsedou Hospodářského a měnového výboru (ECON) a působí také ve Výboru pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE), kde je náhradníkem.

Luděk NiedermayerLuděk Niedermayerautor: Info.cz

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Volby do Evropského parlamentu 2019

Volby do Evropského parlamentu se uskuteční 24. a 25. května 2019. Češi budou vybírat celkem 21 nových poslanců. Volí se poměrným systémem, to znamená, že strana musí získat minimálně 5 % hlasů, aby měla nárok na křeslo v parlamentu. I těchto voleb je možné se zúčastnit mimo místo trvalého bydliště na voličský průkaz, nelze ovšem odvolit v zahraničí.

Jak volit Kandidáti Seznam europoslanců Průzkumy Voličský průkaz Jak se stát členem volební komise Jak vypadá europarlament Historie voleb do EP

Články odjinud