Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

V EU se schyluje k další kauze podobné Selmayrgate. Tentokrát v Evropském parlamentu

Bruselem v posledních týdnech otřásá skandál kolem podivného jmenování někdejšího šéfa Junckerova kabinetu Martina Selmayra do čela generálního sekretariátu Evropské komise. Případ silně rezonuje také v Evropském parlamentu, který si v polovině března pozval na kobereček komisaře pro lidské zdroje Günthera Oettingera, aby netransparentní jmenování Selmayra do vrcholné funkce vysvětlil. Jenže jak naznačuje bruselský server Politico, k podobnému problému se schyluje i v samotném Evropském parlamentu, kde má být do vrcholných úřednických funkcí v následujících měsících jmenováno několik lidí na základě tajemných zákulisních dohod.

Na možný problém server upozornilo šest úředníků Evropského parlamentu, kteří se rozhodli mluvit pod podmínkou anonymity. Podle nich se má v následujících měsících celkem osm osob chopit vrcholných funkcí v parlamentním administrativním aparátu, aniž by prošli transparentním výběrovým řízením. Dosazeni přitom mají být i do prestižních ředitelských postů, za které by brali plat překračující statisícové částky.

Jednou z ústředních postav celé kauzy má být Klaus Welle – generální tajemník Evropského parlamentu, který patří mezi nejvlivnější Němce v unijních institucích. Právě on má být tím, kdo nejméně pět „uchazečů“ na klíčové posty vybral – a to buď z důvodu toho, že se mu tyto osoby na danou práci hodí nebo proto, že jde o výsledek dohody mezi největšími politickými skupinami Parlamentu.

Nesrovnalostí při jmenování vysoce postavených parlamentních úředníků si všiml také šéf výboru zaměstnanců Pilar Antelo, který v dopise zaslaném předsedovi Evropského parlamentu Antoniu Tajanimu vyjádřil znepokojení „nad rostoucí politizací a manipulací našich jmenovacích postupů“ na vysoké posty.

„Pokud přístup k nejvyšším pracovním postům v našich institucích vychází z podezřelých zákulisních dohod, politických machinací a zrychlených jmenování favorizovaných jedinců, kteří mají ty správné politické barvy nebo vlivné mentory, demotivujeme desítky schopných kolegů,“ napsal v pondělí Antelo Tajanimu.

Podle kritiků tak Evropský parlament káže vodu, sám ale pije víno. Právě evropští poslanci totiž byli ti, kdo neprůhledné a podezřele rychlé jmenování Martina Selmayra do čela generálního sekretariátu Komise hlasitě odsuzovali a požadovali, aby se kauza Salmayrgate prošetřila. Na to poukazuje i Antelo. „Pokud jde o spravedlivé a transparentní jmenování na seniorní posty, musíme s politováním říct, že situace u nás není o nic lepší,“ píše předseda výboru zaměstnanců.

Sami europoslanci přitom na plenárním zasedání v polovině března upozorňovali na to, že netransparentní jmenování Semayra výrazně poškozuje důvěru veřejnosti v unijní instituce. Například nizozemská europoslankyně Sophie in't Veld z Aliance liberálů a demokratů (ALDE) označila následky kauzy kolem Selmayra za „zničující“ pro obraz Evropské unie a další zase za „vodu na mlýn euroskeptikům“.

„Komise si bude muset vybrat, co je důležitější – jestli je to kariéra pana Selmayra, nebo důvěryhodnost Evropské unie,“ prohlásila před kolegy Veld. Stejně tak může důvěru lidí v unii podkopat i podezřelé jmenování osmi úředníků v Evropském parlamentu.

Jak píše Politico, osm inkriminovaných postů na úrovni ředitele má být podle pravidel obsazeno dosavadními zaměstnanci, kteří dosáhli úrovně AD 13 nebo vyšší. Tito lidé přitom mají mít nejméně 20 let pracovních zkušeností v Evropském parlamentu, výše zmínění ale potřebné předpoklady pro funkce na úrovni AD 14 zřejmě nemají. Motivace pro to dostat se na jednu z osmi ředitelských pozic je přitom vysoká – odpovídá platu ve výši 14 tisíc eur, což je víc než 350 tisíc korun.

Mezi údajnými předem jasnými „výherci výběrového (ne)řízení“ má být například Alessandro Chiochetti, který je v současnosti Tajaniho náměstkem ředitele pro oblast vnitřních záležitostí. Nově by se měl postavit do čela Ředitelství pro legislativní koordinaci a dohodovací řízení, a to přesto, že podle zdrojů nemá pro výkon funkce potřebné zkušenosti.

Dalším z oblíbenců Klause Welleho je i Lars Sørensen, který dnes působí jako zástupce vedoucího jeho kabinetu. Podle zákulisních informací ale má být v nejbližší době katapultován do funkce ředitele pro infrastrukturu a logistiku. Welle odmítl jakékoliv spekulace komentovat, mluvčí Evropského parlamentu uvedl, že je brzy na to výsledek jmenování předjímat.

 

 

Migrant do každé rodiny? Do Česka míří projekt „Uprchlíci, vítejte“

Do Česka přichází poněkud se zpožděním projekt „Uprchlíci, vítejte“. Ten zprostředkovává bydlení lidem na útěku v zemích, kde našli útočiště; pokud možno co nejblíž starousedlíkům, tedy rovnou u nich doma. S českou verzí projektu pomáhá Michal Sikyta, který byl před třemi lety u zrodu stejné platformy v Rakousku. „Nejsme sluníčkáři. My jenom nevítáme, ale nabízíme řešení,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org.

Ačkoli se migrační krize z roku 2015 Česku prakticky úplně vyhnula a počet lidí, kterým ČR ročně udělí azyl, se počítá jen na desítky, rozdělila migrace českou společnost.

„V Česku je migrace jistě kontroverzní. Ale nemyslím, že to, jak k ní přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti,“ říká Michal Sikyta. Podle něj jsou Češi schopní si uvědomovat, že nic není černobílé, ani otázka přijímání uprchlíků.

Link

Sám má zkušenosti z Rakouska, které v roce 2015 přijalo necelých 100 tisíc lidí. Tamní verze projektu je proto taky mnohem větší než kdy asi bude ta česká, kterou zaštiťuje Sdružení pro integraci a migraci.

„To, že teď přichází méně uprchlíků. neznamená, že se to nemůže rychle a dramaticky změnit. A pak tu budeme mít funkční platformu, která v takové situaci nabídne řešení,“ říká.

Spolubydlení uprchlíků s domácími podle jeho zkušenosti urychluje integraci, pomáhá uprchlíkům najít práci a naučit se rychleji jazyk. V Česku chce zatím „Uprchlíci, vítejte“ ubytovat řádově jednotky až desítky osob.

Link

Proč v Česku s projektem začínáte až tři roky po poslední migrační vlně? Není to pozdě?

Myslíme si, že to téma je aktuální pořád, i když už se tolik neobjevuje v médiích. Situace v Česku se zas tak moc nezměnila – pořád je tu hodně lidí s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, kteří mají problém najít adekvátní bydlení. Týká se to počtu lidí v řádu několika stovek.

Druhá věc je integrace uprchlíků – myšlenkou projektu je umožnit jim sdílet domácnost s místními lidmi. Podle nás je to klíč k úspěchu – je pro ně pak mnohem jednodušší naučit se češtinu, najít si zaměstnání, zorientovat se v novém prostředí a navázat sociální vazby.

Převzali jste název projektu z původní německé verze tak, jak byl – tedy „Uprchlíci, vítejte“. Nemůže vás to v očích řady Čechů diskvalifikovat už od začátku? Tenhle národ se rozdělil na „vítače“ a „odmítače“, jakoby nic jiného ani neexistovalo…

Samozřejmě je to určitý politický statement, ale na druhé straně to vyjadřuje, že ten projekt je konstruktivní odpovědí na celou tuhle problematiku. Tím, že se snažíme uprchlíkům zprostředkovat bydlení. Takže podle mě je to hlavně odpovědný přístup.

Když jsme u těch vítačů a odmítačů…. Jste sluníčkář?

Já vlastně nevím, co to je. Možná to má popisovat určitou naivitu – ale náš projekt rozhodně naivní není. My ty uprchlíky jenom nevítáme, my nabízíme řešení. Konstruktivní a odpovědný přístup. Ne, že řekneme „všechny vás vítáme“, ale taky to vítání nějak aplikujeme. Tím, že umožníme uprchlíkům bydlet s místními.

Link

Vy jste se podílel na rozjezdu stejné platformy v Rakousku v roce 2015. Jak to zafungovalo tam?

Na začátku nás bylo jen pár, ale pak se to začalo velmi dynamicky rozrůstat a před pár dny jsme ubytovali pětistého člověka, takže myslím, že to funguje velmi dobře.

Situace v současném Česku je ale jiná, nepřichází sem desítky tisíc lidí jako tehdy do Rakouska a Česko má kapacity, jak uprchlíky, kteří sem při současných počtech přijdou, ubytovat.

Nějaké ubytovací kapacity tu jsou, ale musíme se ptát, jakou mají úroveň a jestli není lepší, aby uprchlíci byli spíš v centru společnosti a sdíleli domácnosti s místními lidmi.

Není ale tenhle přístup jen střídání dvou extrémů? Na jedné straně může být přetížená státní infrastruktura pro uprchlíky, nedostatečná empatie státních institucí vůči nim. Na straně druhé ale vy nabízíte nastěhovat si uprchlíky domů. Nejde to ještě jinak?

Je potřeba si říct, co tomu předchází – nejde jen o to, že zprostředkujeme kontakt mezi majitelem bytu a uprchlíkem. Obě strany se registrují na našich stránkách a my se pak od nich snažíme získat podrobnější informace, jak tráví volný čas, jaké mají představy o sdílení jedné domácnosti a podobně. Tenhle „screening“ trvá několik týdnů.

Link

Jak obě strany kontaktujete – po telefonu, nebo s nimi děláte osobní pohovory.

Jako první krok vyplní poměrně obsáhlý registrační formulář, pak přichází komunikace po telefonu nebo mailem. A nakonec osobní setkání v bytě, kde se znovu probírá, jak by vypadalo to případné soužití, obě strany si vyzkouší, jestli jsou tam řekněme nějaké vzájemné sympatie a jestli by do toho vlastně chtěli jít. Teprve pak se rozhodnou.

Naše Podpora tím nekončí. Třeba v Rakousku existuje i psychosociální tým, takže pokud se objeví nějaké problémy, můžou se na nás obrátit. Klienti tedy mají k dispozici rozsáhlé poradenství.

Jaký je ideální profil uprchlíka pro tenhle program?

Jsou to lidé s uděleným azylem nebo doplňkovou ochranou, můžou to být i lidé, kterým ještě běží azylové řízení. Ta nemožnost najít adekvátní bydlení, se v Česku týká i řady lidí, kteří tu žijí už řadu měsíců a třeba už i umí trochu česky. Pro ně je ten projekt určený, naopak lidé, kteří jsou v Česku úplně čerstvě, nejsou naše primární cílová skupina.

Cítíte už po takovém ubytovávání uprchlíků v Česku poptávku – z obou stran?

Kdybychom ji necítili, nikdy bychom s tím projektem nezačali. Máme už pár registrací, zatím v řádu jednotek zájemců.

Link

Kdo může ubytovat uprchlíka u sebe doma? Jsou tam nějaké minimální požadavky?

Může to být naprosto kdokoli – třeba studentské spolubydlení nebo rodina. Pro nás je důležité, aby to byl samostatný pokoj, aby ten pokoj byl nabídnutý minimálně na šest měsíců, ideálně na rok nebo déle, a to kvůli určité stabilitě pro uprchlíka.

Kromě té samotné klíčové myšlenky – integrace soužitím – máte v projektu ještě nějaké jiné nástroje, jak uprchlíka motivovat k tomu, aby se o integraci opravdu aktivně snažil?

V Rakousku, kde je projekt nesrovnatelně větší, a je vlastně součástí celé sítě projektů, jsou v rámci podpůrného týmu k dispozici třeba i sociální pracovníci, kteří dotyčnému můžou pomoct s hledáním práce, jsou tam zdravotníci, je tam školní projekt a tak dál. Celou tuhle infrastrukturu mají k dispozici jak uprchlíci, tak jejich hostitelé, u kterých bydlí.

Co se stalo s uprchlíky, kteří programem prošli v Rakousku? Jsou nějaká spolehlivá data k tomu, jak dopadla jejich integrace?

My s těmi lidmi zůstáváme v kontaktu, děláme společné aktivity. Jeden příklad z mojí zkušenosti – mladík, kterému jsme zprostředkovali ubytování, začal studovat ve Vídni ekonomii a založil organizaci, která pomáhá lidem v Somálsku, odkud on sám pochází, s podporou vzdělávání a škol. V Česku se hodně zdůrazňuje, že je potřeba pomáhat v zemích, odkud lidé utíkají, spíše než pomáhat jim tady v Evropě. Tohle je dobrý příklad toho, jak člověk, který sám utekl, té zemi zpětně pomáhá, aby neutíkali ostatní.

Link

Jak často jste museli řešit ve spolubydlení Rakušanů s uprchlíky nějaké konflikty?

Velice málo, to mě dost překvapilo. Sám bydlím ve studentském bytě a ta míra konfliktů tam je poměrně vysoká – a s tím i fluktuace. Znám spoustu lidí, co takové bydlení mění po roce i dříve. Bavíme se tady o zhruba pěti stech zprostředkovaných spolubydlení a ta míra konfliktů byla velmi nízká.

Vídeň je specifické město, zvyklé na migraci, sociálně nebývale soudržné, s vysokou kvalitou života. Sousedským projektům se tam daří, včetně těch na integraci cizinců. Jsou tyhle podmínky vůbec přenositelné do Česka?

Proč by ne? Projekt „Uprchlíci, vítejte“ v současnosti běží ve 13 evropských zemích, nově také ve Francii, a dále v Austrálii a Kanadě. Samozřejmě, že realita z hlediska zákonů a dalších věcí je v těch jednotlivých státech odlišná. Ale ta základní myšlenka zůstává stejná.

V Česku je to jistě kontroverzní téma. Ale nemyslím, že to, jak k němu přistupují politici, naprosto odráží rozpoložení ve společnosti.

Takže Češi jsou ve skutečnosti k uprchlíkům méně nepřátelští, než se obecně předpokládá?

Ano, do určité míry. Minimálně ve schopnosti uvědomit si, že to téma není černobílé. Ani my neříkáme, že v integraci nejsou problémy. Ale snažíme se to řešit konstruktivně. Zprostředkovávat kontakty a pak ty nové vazby podporovat.

Článek původně vyšel na webu HlídacíPes.org. INFO.CZ ho publikuje se souhlasem redakce.

-1