Články odjinud

Vznik ČSR je pro mladé jako pravěk. Historii přicházejí na chuť až časem, říká kantorka

Vznik ČSR je pro mladé jako pravěk. Historii přicházejí na chuť až časem, říká kantorka

Mladí neznají historii, nezajímají se o ni, a proto jsou odsouzeni ji opakovat. V souvislosti s připomenutím srpna 1968 a zveřejněním výzkumů o znalosti osmičkových výročí se opět vyrojily názory, že vědomosti mladých o historii jsou bídné. Někteří to dávají za vinu školám, které děti prý dostatečně nevybaví základním vzděláním. „Situace je taková, že dějepis, stejně jako jiné předměty, část studentů baví a část ne a tak to bude vždycky. Lidem vadí, že učitelé chtějí po dětech, aby se některé věci učily nazpaměť. Pak vznikne ale výzkum, který zjišťuje, zda znají konkrétní data. To si přece úplně protiřečí,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ spisovatelka a středoškolská pedagožka Jitka Neradová, která zpracovala mimo jiné publikaci o parašutistech vyslaných z Anglie Doskočiště Protektorát.

Jako středoškolská profesorka dějepisu máte přehled o různých tématech, proč jste si vybrala ke zpracování právě výsadkáře vyslané z Anglie?

Parašutisté mě zajímali odjakživa. O válce se toho napsalo už hodně, a proto jsem hledala další zajímavé téma, které s tím je spojené, ale není ještě tolik zpracované. Navíc pracuji v místě, kde se odehrál atentát na Reinharda Heydricha, a chodím kolem pomníku parašutistů. Ten pomník byl pro mě takovým spouštěčem, protože jsou na něm tři postavy a někteří lidé neví, co představují. Jiní si myslí, že je to potvrzení toho, že ten atentát provedli tři parašutisté. I proto jsem se rozhodla, že by bylo dobré o tom psát a udělat v tom jasno.

Ve Vaší knize Doskočiště Protektorát jste se rozhodla zpracovat příběhy jen některých parašutistů. Proč?

Vybrala jsem první vlnu výsadků, které se uskutečnily od dubna 1941 do dubna 1942. I kvůli rozsahu jsem se rozhodla, že začnu touto první fází, abych pak mohla případně pokračovat. Zajímají mě také výsadky, které nepřišly ze Západu, ale z Východu, o těch se nyní moc nemluví. Situace ve společnosti se totiž mění stále ode zdi ke zdi. Dřív se nesměl připomínat západní odboj a teď mám pocit, že je zase nežádoucí mluvit o parašutistech z Východu.

Z nedávného výzkumu Post Bellum vyplynulo, že mladí lidé toho o historii moc neví. Jen polovina z nich například tuší, co se stalo v roce 1938. Odpovídají výsledky výzkumu tomu, s čím se při vyučování setkáváte?

Jitka Neradová
Spisovatelka a středoškolská profesorka Jitka Neradová se dlouhodobě prostřednictvím svých knih snaží o popularizaci historických témat. Debutovala knihou Jan Heřman - Osud spjatý s hudbou o zapomenutém klavíristovi první poloviny 20. století. Její pátá kniha Doskočiště Protektorát popisuje osudy 28 parašutistů vyslaných za války z Anglie do Československa.

Tento názor je pro mě poměrně těžké přijmout, protože tvrzení, že mladí se nezajímají je zjednodušující a vrhá to špatné světlo na celou generaci. Také to vrhá špatné světlo na školství a s tím nemůžu souhlasit. Situace je taková, že dějepis, stejně jako jiné předměty, část studentů baví a část ne a tak to bude vždycky. Lidem vadí, že učitelé chtějí po dětech, aby se některé věci učily nazpaměť. Pak vznikne ale výzkum, který zjišťuje, zda znají konkrétní data. To si přece úplně protiřečí. Dějepis je navíc specifický v tom, že řada lidí mu na chuť přichází až později. Studenti mají ve 14 letech často jiné zájmy, než se bavit tím, co bylo v roce 1918. Pro ně je to pravěk a je jedno, jestli to bylo před sto lety, nebo před tisícem. Pokud ale do nich budeme přijatelnou formou informace napouštět, zůstanou v nich zakořeněné, aby se mohly případně později rozvinout.

Změnila se podle Vás v posledních letech nějak výrazně výuka dějepisu?

Můžu mluvit jen z vlastní zkušenosti, ale myslím, že ano. Chodím na různé semináře a vidím, jak k výuce přistupují kolegové. Většinou už nechtějí kantoři po studentech jen memorování dat, ale snaží se probíraná témata propojovat s orální historií a vzpomínkami pamětníků, a to podle mě funguje dobře. Děti se mnohem více o témata zajímají, když jim někdo osobně vypráví, jaké to bylo za války a dovedou si téma spojit i s konkrétním příběhem.

Hodně se mluví také o potřebě výuku zatraktivnit. Je to dobrá cesta, nebo to z Vašeho pohledu nemá až takový smysl, protože dějepis nikdy nebude zajímat 100 % studentů?

To zatraktivnění souvisí především se zábavností, což je současný trend. A já už mám trochu alergii na to, že by se všechno mělo koncipovat tak, aby to bylo zábavné. Navíc to tak vždy ani udělat nejde. Zkuste učit zábavně holokaust… Aby se dalo nějaké téma pro studenty zatraktivnit, musí podle mě už o něm něco vědět. Atraktivní cestičky pak může hledat už také každý sám. Někdo si čte rád historickou beletrii, jiný upřednostňuje striktně faktografické knihy, někdo má rád filmy, někdo dokumenty. Podle mě by výuka měla být vyvážená. Ani v životě nemáte pořád všechno atraktivní a zábavné. O to víc si pak ale tu atraktivitu dokážete užívat.

Pamatuji se, že ve škole jsme v dějepise končili rokem 1948. Kdo chtěl vědět něco dalšího, musel si to nastudovat, protože na konci základní školy ani gymnázia v mém případě už na další témata údajně nezbyl prostor. Myslíte si, že se věnuje ve školách výuce historie dostatek času?

Některé školy ve vyšších ročnících množství hodin dějepisu snižují a věřím, že tam na mnohá témata čas nezbude. Já se potýkám především s jedním problémem. Učím na osmiletém gymnáziu. Dle nařízení ministerstva musí tito studenti projít dvěma cykly. Takže do deváté třídy, respektive do konce kvarty, s nimi probírám pravěk až dvacáté století a od kvinty začínáme druhý cyklus zase od pravěku. Bohužel to kvůli tomu nařízení nejde udělat jinak. Už léta bojuji o to, aby to tak nebylo a abychom si dějiny mohli roztáhnout na celých 8 let. Od kvinty bychom pak měli třeba čas už jen na dvacáté století, abychom ho mohli důkladně probrat. Jinak co se týče toho nestíhání učiva, záleží to především na kantorech. Já třeba pravěku věnuji minimum času, ale jiný vyučující ho může probírat mnohem déle.

Jeden můj známý mě překvapil tvrzením, že v dějepise končili probíráním teroristických útoků ze září 2001. Kde s látkou končíte Vy?

Posledním tématem, které se studenty v dějepise bereme, je vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004.

Setkala jste se někdy se staršími kolegy, kteří třeba z nějakých důvodů odmítali po revoluci učit o době komunistické totality?

Asi jsem měla štěstí na osvícené kolegy, protože osobně jsem se s nikým takovým nesetkala. Ta pravděpodobnost klesá, protože tito kantoři často už odcházejí do důchodu a neučí. Těžko pochopit jejich postoje. Možná měli strach, že když budou o komunismu učit, tak že se jich studenti zeptají, co v té době dělali oni. Ale podívejte se na poslankyni Martu Semelovou, která je vášnivou komunistkou. Léta učila a neměla s tím nejmenší problém. Já si přitom nedokážu představit, že by taková žena, která adoruje Klementa Gottwalda, vyučovala moje děti.

Kam může vést nezájem o historii? Myslíte, že platí rčení, že historie se může opakovat?

Myslím, že ano. Ale historie se může opakovat, i když ji dobře známe. Podle mě vždy dozraje generace, která se rozhodne řešit věci podobným způsobem jako některá z těch předchozích. Vzdělání v oblasti historie tomu ale podle mě nezabrání. Když ale dějiny budete znát, můžete alespoň vědět, jak to dopadne. Ani to ale nepřinutilo Hitlera, aby se poučil z Napolenových chyb a potkal ho podobný osud.  

O jakých historických tématech se ve společnosti příliš nemluví?

Poměrně zapomenuté je například vystěhování Neveklovska a Sedlčanska, které většinou vůbec není ani v učebnicích.  Všichni ví, že vlivem Mnichovské dohody byly vystěhovány sudety. Málokdo ale už tuší, že Češi museli opustit i některá území u Prahy nebo na Moravě, která následně sloužila jako cvičné střelnice pro SS. V poslední době mě také zaujaly Svatobořické děti (poznámka: vězněné děti popravených odbojářů, kteří v protektorátu pomáhali parašutistům), o těch se také příliš nemluví. Také mě mrzí, že lidé moc neznají příběh Pavla Wonky, který by jim mohl být blízký.

Myslíte, že některá témata se z povědomí vytrácí také kvůli tomu, že mizí pamětníci, kteří by o nich mohli vyprávět?

Ano, dobře je to podle mě vidět třeba na milnících 19. století. Přestože před několika desítkami let je lidé vnímali jako zlomové okamžiky, nyní se o nich už nemluví. Pro Čechy byl přitom revoluční rok 1848 velmi zásadní, stejně jako položení základního kamene Národního divadla v roce 1868, které prý doprovázela největší slavnost, jakou Praha zažila. Tak to podle mě dopadne i se stoletím dvacátým. První republika také za chvíli vyšumí a války, první světová, druhá světová a studená válka se spojí do jedné a 20. století bude vnímáno jako století válečné. To je stejné jako se třicetiletou válkou. Ta také netrvala nepřetržitě třicet let, ale teď ji tak označujeme.

Jak důležitá je v systému vzdělávání o historických událostech podle Vás role rodičů?

Rodiče a prarodiče mají podle mě nezastupitelnou funkci, protože mohou předávat konkrétní příběhy. Já mohu děti ve škole naučit, že v roce 1968 tady docházelo k uvolňování, které uťaly tanky, ale když jim do toho někdo vloží osobní zážitky, tak je to pro ně mnohem silnější. Někdy studenty vybídnu, aby zapátrali v rodinných albech a zjistili něco o svých předcích. Opět to zaujme zase jen někoho a někoho ne, ale snažíme se. Občas mi přijde, že naše práce trochu připomíná Národní obrození.

Vznik Československa: 14 dnů, jež předcházely 28. říjnu 1918>>>

 

 
Přejít na homepageVíce z kategorie

Články odjinud