Newsletter

Týdenní přehled nejdůležitějších zpráv
do vaší e-mailové schránky

Newsletter
Přihlásit se k odběru

Vznik ČSR je pro mladé jako pravěk. Historii přicházejí na chuť až časem, říká kantorka

Vznik ČSR je pro mladé jako pravěk. Historii přicházejí na chuť až časem, říká kantorka

Mladí neznají historii, nezajímají se o ni, a proto jsou odsouzeni ji opakovat. V souvislosti s připomenutím srpna 1968 a zveřejněním výzkumů o znalosti osmičkových výročí se opět vyrojily názory, že vědomosti mladých o historii jsou bídné. Někteří to dávají za vinu školám, které děti prý dostatečně nevybaví základním vzděláním. „Situace je taková, že dějepis, stejně jako jiné předměty, část studentů baví a část ne a tak to bude vždycky. Lidem vadí, že učitelé chtějí po dětech, aby se některé věci učily nazpaměť. Pak vznikne ale výzkum, který zjišťuje, zda znají konkrétní data. To si přece úplně protiřečí,“ vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ spisovatelka a středoškolská pedagožka Jitka Neradová, která zpracovala mimo jiné publikaci o parašutistech vyslaných z Anglie Doskočiště Protektorát.

Jako středoškolská profesorka dějepisu máte přehled o různých tématech, proč jste si vybrala ke zpracování právě výsadkáře vyslané z Anglie?

Parašutisté mě zajímali odjakživa. O válce se toho napsalo už hodně, a proto jsem hledala další zajímavé téma, které s tím je spojené, ale není ještě tolik zpracované. Navíc pracuji v místě, kde se odehrál atentát na Reinharda Heydricha, a chodím kolem pomníku parašutistů. Ten pomník byl pro mě takovým spouštěčem, protože jsou na něm tři postavy a někteří lidé neví, co představují. Jiní si myslí, že je to potvrzení toho, že ten atentát provedli tři parašutisté. I proto jsem se rozhodla, že by bylo dobré o tom psát a udělat v tom jasno.

Ve Vaší knize Doskočiště Protektorát jste se rozhodla zpracovat příběhy jen některých parašutistů. Proč?

Vybrala jsem první vlnu výsadků, které se uskutečnily od dubna 1941 do dubna 1942. I kvůli rozsahu jsem se rozhodla, že začnu touto první fází, abych pak mohla případně pokračovat. Zajímají mě také výsadky, které nepřišly ze Západu, ale z Východu, o těch se nyní moc nemluví. Situace ve společnosti se totiž mění stále ode zdi ke zdi. Dřív se nesměl připomínat západní odboj a teď mám pocit, že je zase nežádoucí mluvit o parašutistech z Východu.

Z nedávného výzkumu Post Bellum vyplynulo, že mladí lidé toho o historii moc neví. Jen polovina z nich například tuší, co se stalo v roce 1938. Odpovídají výsledky výzkumu tomu, s čím se při vyučování setkáváte?

Jitka Neradová
Spisovatelka a středoškolská profesorka Jitka Neradová se dlouhodobě prostřednictvím svých knih snaží o popularizaci historických témat. Debutovala knihou Jan Heřman - Osud spjatý s hudbou o zapomenutém klavíristovi první poloviny 20. století. Její pátá kniha Doskočiště Protektorát popisuje osudy 28 parašutistů vyslaných za války z Anglie do Československa.

Tento názor je pro mě poměrně těžké přijmout, protože tvrzení, že mladí se nezajímají je zjednodušující a vrhá to špatné světlo na celou generaci. Také to vrhá špatné světlo na školství a s tím nemůžu souhlasit. Situace je taková, že dějepis, stejně jako jiné předměty, část studentů baví a část ne a tak to bude vždycky. Lidem vadí, že učitelé chtějí po dětech, aby se některé věci učily nazpaměť. Pak vznikne ale výzkum, který zjišťuje, zda znají konkrétní data. To si přece úplně protiřečí. Dějepis je navíc specifický v tom, že řada lidí mu na chuť přichází až později. Studenti mají ve 14 letech často jiné zájmy, než se bavit tím, co bylo v roce 1918. Pro ně je to pravěk a je jedno, jestli to bylo před sto lety, nebo před tisícem. Pokud ale do nich budeme přijatelnou formou informace napouštět, zůstanou v nich zakořeněné, aby se mohly případně později rozvinout.

Změnila se podle Vás v posledních letech nějak výrazně výuka dějepisu?

Můžu mluvit jen z vlastní zkušenosti, ale myslím, že ano. Chodím na různé semináře a vidím, jak k výuce přistupují kolegové. Většinou už nechtějí kantoři po studentech jen memorování dat, ale snaží se probíraná témata propojovat s orální historií a vzpomínkami pamětníků, a to podle mě funguje dobře. Děti se mnohem více o témata zajímají, když jim někdo osobně vypráví, jaké to bylo za války a dovedou si téma spojit i s konkrétním příběhem.

Hodně se mluví také o potřebě výuku zatraktivnit. Je to dobrá cesta, nebo to z Vašeho pohledu nemá až takový smysl, protože dějepis nikdy nebude zajímat 100 % studentů?

To zatraktivnění souvisí především se zábavností, což je současný trend. A já už mám trochu alergii na to, že by se všechno mělo koncipovat tak, aby to bylo zábavné. Navíc to tak vždy ani udělat nejde. Zkuste učit zábavně holokaust… Aby se dalo nějaké téma pro studenty zatraktivnit, musí podle mě už o něm něco vědět. Atraktivní cestičky pak může hledat už také každý sám. Někdo si čte rád historickou beletrii, jiný upřednostňuje striktně faktografické knihy, někdo má rád filmy, někdo dokumenty. Podle mě by výuka měla být vyvážená. Ani v životě nemáte pořád všechno atraktivní a zábavné. O to víc si pak ale tu atraktivitu dokážete užívat.

Pamatuji se, že ve škole jsme v dějepise končili rokem 1948. Kdo chtěl vědět něco dalšího, musel si to nastudovat, protože na konci základní školy ani gymnázia v mém případě už na další témata údajně nezbyl prostor. Myslíte si, že se věnuje ve školách výuce historie dostatek času?

Některé školy ve vyšších ročnících množství hodin dějepisu snižují a věřím, že tam na mnohá témata čas nezbude. Já se potýkám především s jedním problémem. Učím na osmiletém gymnáziu. Dle nařízení ministerstva musí tito studenti projít dvěma cykly. Takže do deváté třídy, respektive do konce kvarty, s nimi probírám pravěk až dvacáté století a od kvinty začínáme druhý cyklus zase od pravěku. Bohužel to kvůli tomu nařízení nejde udělat jinak. Už léta bojuji o to, aby to tak nebylo a abychom si dějiny mohli roztáhnout na celých 8 let. Od kvinty bychom pak měli třeba čas už jen na dvacáté století, abychom ho mohli důkladně probrat. Jinak co se týče toho nestíhání učiva, záleží to především na kantorech. Já třeba pravěku věnuji minimum času, ale jiný vyučující ho může probírat mnohem déle.

Jeden můj známý mě překvapil tvrzením, že v dějepise končili probíráním teroristických útoků ze září 2001. Kde s látkou končíte Vy?

Posledním tématem, které se studenty v dějepise bereme, je vstup České republiky do Evropské unie v roce 2004.

Setkala jste se někdy se staršími kolegy, kteří třeba z nějakých důvodů odmítali po revoluci učit o době komunistické totality?

Asi jsem měla štěstí na osvícené kolegy, protože osobně jsem se s nikým takovým nesetkala. Ta pravděpodobnost klesá, protože tito kantoři často už odcházejí do důchodu a neučí. Těžko pochopit jejich postoje. Možná měli strach, že když budou o komunismu učit, tak že se jich studenti zeptají, co v té době dělali oni. Ale podívejte se na poslankyni Martu Semelovou, která je vášnivou komunistkou. Léta učila a neměla s tím nejmenší problém. Já si přitom nedokážu představit, že by taková žena, která adoruje Klementa Gottwalda, vyučovala moje děti.

Kam může vést nezájem o historii? Myslíte, že platí rčení, že historie se může opakovat?

Myslím, že ano. Ale historie se může opakovat, i když ji dobře známe. Podle mě vždy dozraje generace, která se rozhodne řešit věci podobným způsobem jako některá z těch předchozích. Vzdělání v oblasti historie tomu ale podle mě nezabrání. Když ale dějiny budete znát, můžete alespoň vědět, jak to dopadne. Ani to ale nepřinutilo Hitlera, aby se poučil z Napolenových chyb a potkal ho podobný osud.  

O jakých historických tématech se ve společnosti příliš nemluví?

Poměrně zapomenuté je například vystěhování Neveklovska a Sedlčanska, které většinou vůbec není ani v učebnicích.  Všichni ví, že vlivem Mnichovské dohody byly vystěhovány sudety. Málokdo ale už tuší, že Češi museli opustit i některá území u Prahy nebo na Moravě, která následně sloužila jako cvičné střelnice pro SS. V poslední době mě také zaujaly Svatobořické děti (poznámka: vězněné děti popravených odbojářů, kteří v protektorátu pomáhali parašutistům), o těch se také příliš nemluví. Také mě mrzí, že lidé moc neznají příběh Pavla Wonky, který by jim mohl být blízký.

Myslíte, že některá témata se z povědomí vytrácí také kvůli tomu, že mizí pamětníci, kteří by o nich mohli vyprávět?

Ano, dobře je to podle mě vidět třeba na milnících 19. století. Přestože před několika desítkami let je lidé vnímali jako zlomové okamžiky, nyní se o nich už nemluví. Pro Čechy byl přitom revoluční rok 1848 velmi zásadní, stejně jako položení základního kamene Národního divadla v roce 1868, které prý doprovázela největší slavnost, jakou Praha zažila. Tak to podle mě dopadne i se stoletím dvacátým. První republika také za chvíli vyšumí a války, první světová, druhá světová a studená válka se spojí do jedné a 20. století bude vnímáno jako století válečné. To je stejné jako se třicetiletou válkou. Ta také netrvala nepřetržitě třicet let, ale teď ji tak označujeme.

Jak důležitá je v systému vzdělávání o historických událostech podle Vás role rodičů?

Rodiče a prarodiče mají podle mě nezastupitelnou funkci, protože mohou předávat konkrétní příběhy. Já mohu děti ve škole naučit, že v roce 1968 tady docházelo k uvolňování, které uťaly tanky, ale když jim do toho někdo vloží osobní zážitky, tak je to pro ně mnohem silnější. Někdy studenty vybídnu, aby zapátrali v rodinných albech a zjistili něco o svých předcích. Opět to zaujme zase jen někoho a někoho ne, ale snažíme se. Občas mi přijde, že naše práce trochu připomíná Národní obrození.

 

 

Volby 2018

Senátní volby 2018

Termín senátních voleb Kandidáti do Senátu Voličský průkaz

Komunální volby 2018

Termín komunálních voleb Jak volit do zastupitelstva

Praha Brno Ostrava

V rámci voleb do Senátu není třeba volební lístek nijak upravovat, stačí lístek s vybraným kandidátem vložit do příslušné obálky a vhodit do volební urny. Volby do zastupitelstev fungují jinak, je možné udílet preferenční hlasy. Všechny kandidující subjekty jsou na jednom velkém hlasovacím lístku.

Základní shrnutí informací pro VOLBY 2018 -  Senátní i komunální >>>

Může vyklíčit nová totalita. Lidé milují Babiše, protože podvádějí stejně jako on, tvrdí Kroupa

Vyslechl už stovky příběhů politických vězňů, ale i donašečů StB. Většinu z nich si mohou zájemci prohlédnout v nejrozsáhlejší pamětnické databázi v Evropě – Paměti národa. Ředitel a zakladatel Post Bellum Mikuláš Kroupa už hleděl do očí lidem, kteří trpěli za nacismu i komunismu, ale i těm, kteří za jejich útrapy mohli. Je možné, že se podobní lidé brzy opět dostanou k moci. „Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů,” vysvětluje v rozhovoru pro INFO.CZ Mikuláš Kroupa.

Kolik příběhů Paměť národa zhruba uchovává?

V databázi jsme zpřístupnili příběhy kolem čtyř tisíc lidí. Ve skutečnosti jich máme ale kolem sedmi tisíc. Řadu z nich ještě zpracováváme a nechceme publikovat nedokončenou práci. Další část vzpomínek, které ještě nejsou veřejné, pořídili žáci a studenti v rámci projektu Příběhy našich sousedů. Pak máme nahrávky, které nejsou přístupné veřejnosti, protože pamětník si to nepřál, těch je jen několik desítek. 28. října, přesně po deseti letech od vzniku webu Paměti národa, chceme spustit novou podobu této jedinečné databáze s novým designem a novým způsobem, jak příběhy zveřejňovat. Uvažujeme o tom, že zpřístupníme i ty nahrávky, které anonymizujeme. Hlavně Paměť národa proměníme v komfortní publicistický web pro širokou veřejnost, ale zároveň ji ponecháme jako rozsáhlý archiv zpřístupňující celé neupravované mnohahodinové nahrávky určené pro studenty, učitele, spisovatele, scénáristy, a pro ty, kteří ke své práci prostě potřebují celý záznam a písemnou a fotografickou dokumentaci.

Link

Proč se někteří pamětníci rozhodli své vzpomínky poskytnout, ale zakázali je publikovat?

Pro nás je velice důležité, aby každá vzpomínka měla svého jmenného vypravěče, ale jsou lidé, kteří se bojí k vlastnímu příběhu přihlásit. Tak například: když jsme natáčeli lidi, kteří prošli sovětskými gulagy, někteří se nám svěřili, že i dnes mají strach z tajných služeb Ruské federace. Pak jsou tady i pamětníci, kteří se za svůj příběh prachobyčejně stydí. Vypráví s velkými detaily, ale s podmínkou, že neprozradíme jejich jméno. Mají obavy, jak by veřejnost jejich vysvětlení přijala, někteří souhlasili, že je můžeme jmenovitě publikovat až po jejich smrti. Jsou to ale jen výjimečné případy a velmi to zvažujeme. Jde například o některé udavače Státní bezpečnosti.

Jaké to je mluvit s člověkem, který Vám líčí, jak ubližoval jiným lidem? Je těžké v té chvíli zachovat novinářský odstup?

Paměť národa dává prostor lidem, aby vyprávěli svůj příběh tak, jak uznají za vhodné. Nechodíme lynčovat. Jsem vděčný, že tito lidé vypráví. Je výjimečné rozpovídat člověka, který se dopouštěl zločinů třeba v 50. letech. Někteří současnou dobu berou jako dočasnou a mají pocit, že se režim brzo překlopí a oni se opět chopí kormidla. Chápou to tak, že byli dočasně poraženi, ale blíží se doba, kdy nám to natřou. S tím jsem se taky už několikrát setkal. Svůj příběh nám ale svěřují i lidé, které jen trápí svědomí. Krátce před svojí smrtí mi popisovali, za jakých okolností se k udávání dostali, že vnímali svojí situaci bezvýchodně a chtěli využít nabízené cesty, jak si zařídit pohodlnější život. Nejeden z nich mi řekl, že je mu to líto a že si tím zkazil život. Bohužel ale převažuje u bývalých fízlů a donašečů názor, že taková holt byla doba. Osobní charakterové selhání vylučují.

A dostanou se podle Vás komunisté opět k moci? Platí výrok, že historie se opakuje?

Komunisté či jiní darebáci. Dříve nebo později ano. A ten výrok platí i neplatí. To, co se děje, je vždycky jiné, ale přitom můžeme vidět historické paralely. Přítomnost neexistuje bez minulosti a bez znalosti minulosti nemůžeme předvídat. Tvrdím, že ten okřídlený výrok „kdo nezná svou minulost, je nucen ji opakovat“ dává smysl jakožto morální apel. Takže by měl podle mě znít „chovejme se tak, jako kdyby se historie mohla opakovat“. Určité tendence a podobnosti s dobou před rokem 1989 nelze nevidět. Přehnaná loajalita k těm, kdo jsou zrovna u moci, nedostatek odvahy ve veřejném životě, bezzásadovost, nenávist k náboženským či etnickým menšinám stejně jako rozšířená česká xenofobie mají určitě kořeny i v době komunistického experimentu.

3677646:article:true:true:true

Dnešní politická atmosféra těmto odpudivým vlastnostem spíš nahrává. Někteří podnikatelé nám třeba řeknou, že by Paměť národa rádi podpořili. Jenže mají obavu, když rýpeme do Babiše, že by mohli mít problémy. Ale také jich naštěstí moc není. V lidech také přetrvává shovívavost k totalitnímu komunistickému režimu, zvlášť k době normalizace. Jezdili do Jugošky, měli zajištěnou rekreaci, na Vánoce kolekci, na ulicích nebyli bezdomovci a nebyl problém s uprchlíky. Děsivý omyl. Lidé zapomínají nesvobodu té doby a na zločiny, které komunisté páchali.

Ale o KSČM teď nejde. U ní aspoň víme, s kým máme tu čest. Horší jsou údery z jiných a nečekaných stran. Třeba mě mrzí, jak se zachovala ČSSD. Současná společenská atmosféra tvoří podhoubí, ze kterého nová totalita v nějaké nové podobě klidně vyklíčí. Tvoříme tu pekelný guláš ze strachu z uprchlíků, nenávisti k Evropské unii a NATO, přesně to zadělává na pěkný malér. Naštvaní, vystrašení lidé zmanipulovaní fake news, které se dnes šíří doslova virovou rychlostí, mají prostě sklon hledat jednoduchá řešení. Není divu, že lidé nacházejí útěchu u populistů. Stačí jim říci, že tohle všechno vyřeším, když mi do toho ostatní nebudou kecat, Parlament je žvanírna a zdržuje mě od makání. Omezíte veřejnoprávní média, ty nejčtenější si koupíte, šlápnete na krk občanskému sektoru – neziskovkám, zkomplikujete spolkaření, podnikání začnete masivně kontrolovat a zčásti i ovládat. Přesně tak se rodí diktátoři a totalitní režim.

Když se zeptáte lidí, co pro ně znamená svoboda, tak většina řekne, že „dělat si co chce“, a k tomu potřebujete peníze. Pro diktátora je tak nejsnazší lidem naslibovat bohatství a bezpečnost, ve skutečnosti pak všechny ožebračí a ohrozí. Podívejte se třeba na Venezuelu. Jedna z nejbohatších zemí na ropu a jak tam vypadá onen slibovaný ráj na zemi – socialismus? To bohatství pro každého? Lidé tam umírají hlady. Milion lidí ze země prchnul jen za posledních pár let, denně se snaží utéct pět tisíc zoufalých lidí. Jak tento diktátorský režim reaguje? Uzavírá hranice a pronásleduje oponenty.

Link

I když se Vám už podařilo nasbírat tisíce vzpomínek, je přesto osobnost, kterou jste zaznamenat nestihli, a mrzí Vás to?

Těch je obrovské množství. A mrzí mě to moc. Škoda, že jsme s Pamětí národa začali tak pozdě, až v roce 2001. Jeden z úplně prvních pamětníků, za kterým jsem se vydal, byl nesmírně zajímavý válečný veterán z východní fronty druhé světové války, vězeň gulagů a politický vězeň. Žil v Karlových Varech a já jsem se na ten rozhovor hrozně těšil. Když jsem za ním přijel, tam řekl mi, že si to rozmyslel, že nechce, ať se obrátím na tiskového mluvčí obce legionářské. Dodnes mě mrzí, že jsem mu nedokázal vysvětlit, o co nám jde. Nestihli jsme například Rudolfa Pernického, legendárního parašutistu z války a bývalého politického vězně, nebo osudy třeba pátera Josefa Zvěřiny nebo Jiřího Dienstbiera staršího. S Václavem Havlem jsme natočili jen asi hodinu, ale pak už mu nebylo dobře a k dalším setkáním nedošlo. Máme tak zdokumentované jen jeho vzpomínky na dětství a mládí. Ale i dnes takřka denně někdo vzácný a důležitý pro Paměť národa zemře a my ho třeba sice máme mezi těmi, které chceme oslovit, ale už je pozdě, nestihli jsme ho. Je nás málo a nemáme dost peněz, abychom se rozšířili. Skládáme rozpočet na Paměť národa především ze soukromých darů.

Zaznamenáváte pouze vzpomínky přímých účastníků událostí, nebo třeba v případě jejich úmrtí zpovídáte i potomky a příbuzné?

Řada příběhů na Paměti národa přináší svědectví o někom jiném, se kterým vypravěč trávil část života a vzpomínky na něj může předat. Třeba s generálem Heliodorem Píkou jsme mluvit pochopitelně nemohli, ale s jeho synem Milanem ano. Dáváme prostor i příbuzným, ale vždy pečlivě zvažujeme, protože zaznamenat a zpracovat něčí paměti stojí několik tisíc korun. Je důležité si ale uvědomit, že i děti politických vězňů nesou samy velice silné svědectví o životě, který byl tím utrpením maminky nebo tatínka zásadně poznamenaný.

V poslední době se často mluví o tom, že společnost je rozdělená. Co nebo kdo ji rozděluje?

Žijeme v době, kdy dostávájí opět nemalý prostor různé ideologie založené na násilí. Na jedné straně v globálním měřítku to je jistě islamismus, politický islám. Na druhé straně hlásají násilí ti, kteří volají po boji proti islámu a uprchlíkům. A ještě navíc se zaštitují křesťanstvím. Právě ti stejně jako islamisté ničí demokracii nebo ji chtějí takzvaně „řídit“. Někteří politici promyšleně šíří nenávist a manipulují, ti ostatní často přizvukují. Dost to připomíná dobu, kdy se rodila masová podpora komunismu. Co jiného než násilí proti nějaké menšině hlásá marxistická nebo nacistická ideologie. Principy jsou podobné. Vždy jsou založené na nenávisti k nějaké skupině třeba majetných lidí, sudeťáků, židů, cikánů, věřících, homosexuálů… Politici si vědomě a účelově s nenávistí zahrávají, přiživují je – nenávist vůči uprchlíkům, náboženským menšinám, takzvaným. „pravdoláskařům“, „pražské kavárně“. To vytváří strašně nebezpečné klima nenávisti. Stačí dost málo, abyste paušálními polopravdami skupinu pomluvili a už máte své voliče, kteří vás v boji proti nim následují.

Diktátor si v tu chvíli obléká uniformu, opentlí se krvavými symboly. Ano, symboly je dost prozrazují. Všimněte si třeba, jaké klikyháky, odkapávající písmo používají třeba neonacisté, kapely jako Ortel, šibenice na náměstích, placky s přeškrtnutou mešitou... A také jak mluví. Používají arogantní útočné fráze nadřazenosti a pohrdlivost, odmítají chodit do diskuzí. To přeci známe z minulosti. Třeba: „Nevyšším přáním je vůle lidu!“, „Kolik ti je, aby ses do toho pletl?“ a „Politické neziskovky rozkrádají stát.“ Jen mimochodem, jedinými politickými neziskovkami jsou samy politické strany. To, že někdo z neziskových organizací kritizuje vládnoucí garnituru, je přece zcela v pořádku, je to přirozený demokratický a sebevědomý občanský postoj, který ovšem strašně vadí arogantním politikům opilým mocí.

Link

Myslíte, že Češi se nedokázali vyrovnat s minulostí?

Důležité je osobní vyrovnání. V rodinách se minulost mnohdy raději ani neotvírá, zůstává tabu. Pokud se člověk s tím, co se dělo, nevyrovná, nesrovná se a nevyjasní si, co bylo špatně, může i příště zaváhat. Jiný druh vyrovnávání se s minulostí, která s tím osobním a společenským souvisí, je soudní vyrovnání, spravedlnost. To se nepodařilo a napravit se to už nedá. Generace bývalých politických vězňů odchází a spravedlnosti se dočkali jen ve výjimečných případech. Je to hrozná tragédie. Bohužel je to i tím, že se tady režim držel tak dlouho, takže zajistit důkazy po několika desítkách let je prostě těžké nebo takřka nemožné. Problém je také v tom, že soudci často měli v rodině nějakého komunistu, byli vychovávaní v komunismu, nebo sami měli stranickou knížku. Jak mohou nezaujatě soudit? Dneska platí, že kde není žalobce a obžalovaný, není ani soudce. A tak o zločinech a bolesti, kterou nacisté a komunisté způsobili, lze už jen vyprávět. A to je taky hodně důležité, abychom nezapomněli.

Je tedy podle Vás český národ národem bez paměti?

Zdá se mi, že český národ je spíše hlavně národem pragmatiků, kteří se snadno vzdávají principů, protože nám to přinese určité výhody, komfort a klid. Podle mého i to je důvod, proč vítězí ANO, dřív klausovská ODS. A také tím pádem není problém vládnout s komunisty, i když voličům slibovali, že to nikdy neudělají. Voliči jsou holt také pragmatici. Pod heslem „stabilní vláda“ nebo „lepší komouši než okamurovci“, se ovšem skrývá touha po moci doprovozená působivým politickým marketingem. Lidé se rádi nechávají nakrmit heslem „bude líp“, a bodrým vystupováním. Tisíce lidí pana Babiše nekriticky miluje. Zeptejte se jich proč? Odpovědi vás dost překvapí. Třeba: „Je už dost bohatý, takže nemusí krást.“ nebo „Myslí to s námi dobře. Rozumí nám.“ „Zatočí s politickými zločinci, co nás tu osmadvacet let okrádají.“ Jsou jim jedno jeho podvody třeba s Čapím hnízdem, koncentrace moci, estébácká minulost. Proč to tolerují? Proč ho volí? Protože to dělají taky. Přemýšlí, jak obejít finanční úřad, získat peníze na úkor někoho jiného a ještě mít škodolibou radost, že se to tak povedlo. Čtyřicet let se tady kradlo. Říkalo se, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Lidem to poničilo charakter. Demokracie je slabá, když nemá dost politiků a dost voličů charakterních, chytrých a vzdělaných, kterým jde o princip.

Link

Nedávno jste publikovali výzkum, podle kterého polovina mladých lidí netuší, co se stalo v roce 1938. Máte nápad, jak by se ta situace dala zlepšit?

Máme třeba projekt Příběhy našich sousedů. Ten spočívá v tom, že žáky a studenty učíme, jak hledat a zpracovávat zajímavé osudy. Ukazujeme jim, jaké dobrodružství mohou při hledání příběhů zažít a jak úžasné je mluvit se starými lidmi a objevovat jejich životy. Na závěr půlročního projektu pak studenti vystoupí před publikem, kterému převypráví pamětníkův příběh a řeknou, co při tom objevili zajímavého. Zjistí tak nejen něco o historii. Projekt Příběhy našich sousedů sbližuje generace – tu mladší a nejstarší. Dědečkové a babičky se setkávají s mladými lidmi a obě dvě generace si na sebe udělají čas. Starý člověk vypráví svůj příběh a i děti – tedy žáci a studenti – jim říkají o svém pohledu na svět. Nejednou jsme se setkali s tím, že vznikla velká přátelství, děti chodí k pamětníkům pravidelně, pomáhají jim, a třeba je učí jak zacházet s mobilem nebo počítačem. Pamětníci mají radost, když vidí, že jejich příběh nebude zapomenutý a posloužil něčemu dobrému. A studenti zase vidí, že staří lidé jsou úžasní, a mají životní zkušenosti. Nevím přesně, jak změnit výuku systémově, ale tvrdím, že do výuky patří příběhy. Byli jsme přizvaní, abychom diskutovali nad takzvaným Rámcovým vzdělávacím programem, ale myslím, že to je jen základ, doporučení ministerstva. Zásadně záleží na učitelích a jejich snaze a ta, jak se zdá, roste.

Nyní chystáte velkou výstavu ke stému výročí založení republiky. Umístit ji chcete na Letnou do podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. Proč zrovna tam?

Stalin je úžasné místo. Je tam podzemní sloupová síň s neuvěřitelnými možnostmi vystavování. Něco podobného v Praze nenajdete. V podzemí budeme vyprávět příběhy z války a komunismu a v další části se návštěvník stane dokonce svědkem bitvy o Anglii z kokpitu pilota RAF, přenesme ho prostřednictvím animovaných triků do dobytčího vagonu, na samotku 50. let, do ulic 21. srpna 1968 a na Národní třídu 17. listopadu 1989. Stalin je místo úžasné i svým horizontem nad Prahou. Postavíme na něm padesát metrů dlouhou a pět metrů vysokou zeď symbolizující rozdělenou společnost, jakoby berlínskou zeď, symbol totalitních režimů.

3744652:article:true:true:true

Stalin je uprostřed krásného parku. Když se zajedete podívat do zahraničních muzeí o totalitních režimech, bývají obklopeny zelení. Člověk se ztiší a je připravenější nechat se vést příběhy do minulosti. Mimochodem v Polsku za posledních tuším pět let vznikly nejméně čtyři muzea reflektující totalitní režimy, jedno se zabývá Solidaritou, druhé druhou světovou válkou, třetí historií polských židů a tak dále. Každé z nich je v obrovských a nesmírně architektonicky zajímavých a oceňovaných stavbách, hlavní moderní expozice jsou v podzemí. A každé stálo přes miliardu. U nás takové muzeum chybí, vynechám-li památník Vítkov s výstavou plnou vitrín. Chtěli bychom zde vytvořit Institut Paměti národa. Nyní ale chystáme na onom místě, kde by podle mě mohlo takové expoziční místo a zdaleka ne tak drahé vzniknout, velkou výstavu ke stému výročí republiky. Chceme používat nové technologie, videomapping, působivé instalace vyprávějící příběhy a přinášející svědectví o 20. století. Chceme ukázat, že to umíme a že by to stálo za dlouhodobou expozici.

Link

Jak dlouho výstava na místě bude?

Výstava potrvá do té doby, dokud nám to úřady povolí. Zatím máme svolení od 1. října do poloviny prosince. Co bude dál, o tom rozhodne nová politická reprezentace Prahy.

Jak se vám daří výstavu financovat?

Skučíme. A všechno se snažíme umenšit, zlevnit. Máme spoustu nápadů, ale nemáme dost peněz. Například je potřeba desítky velmi výkonných projektorů, abychom mohli pracovat s celým prostorem. Musíme vestavět do podzemí tunely. Na realizaci projektu sbíráme peníze na našich webových stránkách www.nastalina.cz. Zájem přispěvatelů je zatím největší od vzniku Post Bellum a Paměti národa. Lidé už nám poslali více než tři miliony korun. Přispěli i větší donátoři. Další tři miliony nám poskytl magistrát a v tuto chvíli nám chybí asi dva miliony do ideálního stavu. Každá koruna je pro nás teď vzácná. Dary nejsou jen úžasnou pomocí, ale obrovskou vzpruhou, že o co se snažíme, má smysl a veřejnost o to stojí. Za to moc děkuji.

 35718