Padesátá léta 19. století má většina z nás, zejména pokud jde o střední a starší generaci, zafixovaná ze školních lavic jako „čas zaživa pohřbených“, jak je ve své básnické sbírce Hřbitovní kvítí charakterizoval Jan Neruda, respektive jako léta tzv. bachovského absolutismu – podle rakouského ministra vnitra Alexandera Bacha. Třebaže skutečnost byla poněkud složitější, než se současníkům zdálo, prožívali mnozí Češi nesnadné časy. Zejména pak ti, kteří se veřejně angažovali, jako například novinář, spisovatel a politik Karel Havlíček Borovský. A právě této době a „vánočnímu dárku“, který Havlíček obdržel od rakouských úřadů, je věnováno třetí pokračování našeho seriálu.
Potlačení „revoluce“ z roku 1848 mělo dalekosáhlé důsledky, které se týkaly rovněž českého národního (emancipačního) hnutí. Právě ono patřilo na přelomu čtyřicátých a padesátých let 19. století mezi hlavní poražené. Součástí porevoluční normalizace vnitropolitických poměrů byla jednak tzv. oktrojovaná ústava z března 1849, vypracovaná ministerským předsedou Rakouského císařství knížetem Felixem Schwarzenbergem (1800–1852), jednak, a to především, vydání tzv. Silvestrovských patentů z posledního dne roku 1851, které tuto – fakticky pouze formální – „ústavu“ rušily a nahrazovaly ji novými opatřeními. Patenty na jedné straně zachovávaly v platnosti rovnost občanů před zákonem, zrušení poddanství a některá občanská práva daná oktrojovanou ústavou, současně ale nově stanovovaly politickosprávní uspořádání státu a – de facto – základy (neo)absolutistické vlády.
Padesátá léta 19. století byla ve „starém Rakousku“ v řadě ohledů pozoruhodnou dobou. Na jedné straně tehdy začal hospodářský rozkvět českých zemí (i díky vládní podpoře podnikání, vzniku obchodní a živnostenské komory, vydání Živnostenského řádu atd.), současně ale byly tvrdě perzekvovány jakékoli aktivity, o nichž se státní úředníci ve službách vládnoucí dynastie domnívali, že jsou namířeny proti ní. Kromě již zmíněného ministra vnitra Alexandera svobodného pána von Bacha (Alexander Freiherr von Bach, 1813–1893; v letech 1948–1849 ministr spravedlnosti a v letech 1849–1859 ministr vnitra) se na vytváření (neo)absolutistické vlády podílel rovněž velitel rakouského četnictva, generál a tajný rada Johann Franz baron Kempen von Fichtenstamm (1793–1863), jenž se ve třicátých a čtyřicátých letech v řadě ohledů zasloužil o modernizaci policejních jednotek i metod práce (výcvik, vyzbrojení atd.); spolu s tím se ale významně (spolu)zasadil i, například, o „získání“ Karla Sabiny ke spolupráci s tajnou policií a, o čemž bude tento text především, o zatčení Karla Havlíčka Borovského a o jeho internaci v Brixenu.
Mezi agenty a udavači
Jan Neruda měl ve své krajně pesimistické, depresivní sbírce Hřbitovní kvítí do značné míry pravdu. Stále efektivněji spravovaná, centralizovaná tajná policie, disponující takřka neomezenými finančními prostředky, vytvořila síť agentů a četných více či méně dobrovolných spolupracovníků – udavačů, anebo chcete-li, fízlů, kteří napomáhali vyvolání atmosféry všeobecného podezírání, nedůvěry a strachu a – ve svých důsledcích – likvidace všech, i těch sebemenších a sebenevinnějších pokusů o politické (sebe)uvědomování českého národa. Připočteme-li s k tomu systematickou germanizaci vzdělání, není se Nerudovu pojmenování této doby co divit
