V noci z úterý na středu našeho času vystoupil nezávislý kandidát na amerického prezidenta Robert Francis „Bobby“ Kennedy, Jr., formálně člen Demokratické strany, se svým doposud nejvýraznějším projevem. Mimo jiné v něm řekl, že úřadující hlava státu Joe Biden představuje pro Ameriku, respektive pro americkou demokracii větší nebezpečí než Donald Trump, kterého se údajně snaží zničit s pomocí pouze formálně nezávislé justice.
Na senzaci bylo rázem zaděláno, a to tím spíš, že den nato „Bobbyho“ názor podpořil vlivný texaský senátor Ted Cruz a nepřímo rovněž podobně silný politický hráč – texaský guvernér Greg Abbott.
Ti, kteří o kandidatuře „mladého Kennedyho“, jak se „Bobbymu“ říká, doposud pochybovali, rázem zpozorněli. Není se co divit, Kennedyové jsou totiž v USA neobyčejný fenomén již téměř sto let.
Nejslavnější jméno americké politiky
Žádné jiné jméno není v americké politice slavnější než to jejich. Ani mocný republikánský klan Bushů, z něhož vzešli dva prezidenti (George starší v letech 1989–1993 a jeho syn George mladší v letech 2001–2009), ani demokratický klan Clintonových (Bill vládl v letech 1993–2001 a jeho žena Hillary jen o vlásek prohrála prezidentské volby v roce 2016) nevyvolávají u veřejnosti tolik vzrušení a emocí jako rodina Kennedyových.
Je tomu tak nejen proto, že prezident John Fitzgerald Kennedy (JFK) byl v roce 1963 v úřadu zavražděn, stejně jako jeho mladší bratr, ministr spravedlnosti a senátor Robert Fitzgerald Kennedy (RFK), který se o post hlavy státu rovněž ucházel (1968), ale i pro řadu skandálů a senzací s rodinou spojených.
Jak Kennedyové k bohatství a vlivu přišli
Spojené státy americké byly přinejmenším od druhé poloviny 19. století, do značné míry oprávněně, vnímány jako země neomezených možností, v níž lze nalézt a prožít americký sen, jinými slovy jako země, v níž i ten nejchudší přistěhovalec mohl – při nezbytném nadání, pracovitosti a přála-li mu štěstěna – uspět a vystoupat až na pomyslný vrchol. Kennedyům se to podařilo.
Pradědeček budoucího prezidenta, Patrick Kennedy (1823–1858) i jeho žena, Bridget pocházeli z hrabství Wexford v jihovýchodním Irsku a do Ameriky přišli až jako dospělí. Jejich potomci, včetně dědečka JFK, Patricka Josepha Kennedyho (1858–1929), se už ale narodili za oceánem, stejně jako otec JFK – Joseph Patrick Kennedy starší (1888–1969), který byl v rodině první, jenž udělal opravdu velkou politickou kariéru.
Neúspěšný diplomat Joe starší a válečný hrdina Joe mladší
Na počátku politického úspěchu stál úspěch ekonomický, podnikatelský. Joe starší totiž ve dvacátých letech i s využitím nepříliš etických praktik zbohatl a o nabyté jmění nepřišel ani za následné hospodářské krize, naopak.
Odměnou za štědrou finanční podporu demokratického prezidenta Franklina D. Roosevelta (v úřadu v letech 1933–1945) bylo nejen jmenování předsedou nově založené Komise pro kontrolu cenných papírů (1934) a o tři roky později (1937) šéfem Americké námořní komise, ale hlavně, na jaře 1938, americkým velvyslancem ve Velké Británii.
Právě po příjezdu do Londýna a po akreditaci u svatojakubského dvora rodina Kennedyových poprvé překročila „americký rámec“ svého působení a pronikla mezi kosmopolitní světovou elitu. Nic na tom nezměnilo ani to, že Joe jako ambasador vlastně neuspěl (protože byl až příliš proappeaserský až pronacistický a také zbabělý – viz jeho útěky z Londýna před německým leteckým bombardováním) a už v prosinci 1940 byl potupně odvolán zpět do Ameriky.
Čest rodiny tak zachraňoval jeho nejstarší syn Joseph Patrick „Joe“ Kennedy mladší (1915–1944), který přerušil studia práv na Harvardu, aby mohl sloužit v americké armádě, konkrétně v letectvu. Jeho tragická smrt při plnění bojové mise v srpnu 1944 rodinu, zejména jeho otce a mladšího bratra Johna, těžce zasáhla, současně ale rodině výrazně vylepšila pověst.
Dva bratři v Bílém domě
O vyslání Johna Fitzgeralda „Jacka“ Kennedyho (1917–1963) do politiky rodina rozhodla takřka bezprostředně po smrti Joea mladšího. Velmi mu přitom pomáhala skutečnost, že v boji proti Japoncům v Tichomoří projevil velkou odvahu a byl vyznamenán Purpurovým srdcem.
Otcovy peníze a nesporný politický talent mu pak již v roce 1946 dopomohly do Sněmovny reprezentantů a v roce 1953 i do Senátu (v obou případech za rodný stát Massachusetts). Vítězství v prezidentských volbách na podzim 1960 nad Richardem Nixonem bylo překvapivé jen na první pohled; ve skutečnosti se jednalo o výsledek pečlivě rozehrané rodinné strategie a výtečně dávkované – a již zmíněné – směsi velkých peněz a velkého talentu.
„Jackovu“ působení v Bílém domě vtiskl ráz již jeho slavný inaugurační projev, v němž Američany vyzval, aby se neptali, „co může udělat jejich země pro ně, ale co mohou udělat oni pro ni“.
Velká slova a přitažlivé slogany, již zmíněné charisma, podmanivý úsměv a s tím související schopnost získat si důvěru spoluobčanů – právě v tom byla Kennedyho největší síla.
Podobný ohlas jako Jackova inaugurační řeč mělo i prohlášení, že Američané do deseti let přistanou na Měsíci (jímž reagoval na sovětské úspěchy ve vesmíru), stejně jako vystoupení v Berlíně známé díky větě „Ich bin ein Berliner“, v níž dal najevo sounáležitost s obyvateli západní části města, sevřeného v komunistické Německé demokratické republice a čelícího silnému sovětskému tlaku.
Reálné výsledky Kennedyho vládnutí doma i v zahraniční politice byly ovšem spíš diskutabilní – a to tím spíš, že JFK neměl v porovnání se svými předchůdci i nástupci dost času na to, aby své záměry dovedl do konce. Atentát v texaském Dallasu z 22. listopadu 1963 učinil hodnocení vlády prezidenta Kennedyho ještě složitějším.
Na rozdíl od profesionálů, kteří se ve svém hodnocení až dramaticky liší, většina „obyčejných“ Američanů měla a dodnes má ve věci jasno: tragicky zesnulý John F. Kennedy podle nich patří k největším prezidentům USA všech dob.
„Jackův“ mladší bratr Robert Francis zvaný „Bobby“ (RFK; 1925–1968) pracoval v bratrově vládě jako generální prokurátor (vrchní státní zástupce a ministr spravedlnosti v jednom) i jako jeho nejvlivnější spolupracovník.
Nenávist, kterou si vzhledem k růstu svého vlivu na prezidenta vysloužil, byla logicky obrovská; Kennedyové ale vždy dbali na „krevní pouta“, a proto drželi pevně při sobě všemu navzdory.
Zavraždění JFK v listopadu 1963 a nástup Lyndona Johnsona do úřadu prezidenta USA (1963–1969) vzestup Kennedyových na čas zabrzdily. Ale už na podzim 1964 byl „Bobby“ zvolen do Senátu za stát New York a na jaře 1968 se vrhl do prezidentské kampaně.
Jak by jeho „mise“ dopadla, je těžké říct – po vítězství v Indianě, v Nebrasce, v Jižní Dakotě a zejména v Kalifornii na počátku června 1968 se nicméně stal favoritem demokratických primárek. Výstřely čtyřiadvacetiletého Palestince Sirhana Bisara Sirhana v losangeleském hotelu The Ambassador z 5. června 1968 a „Bobbyho“ smrt učinily jeho ambicím konec.
Mnoho Američanů zasáhl onoho dne pocit naprosté beznaděje, bezprecedentní frustrace a nefalšovaného zoufalství, neboť věřili, že „Bobby“, když už ne „Jack“, je velkou nadějí země. Zda tomu tak opravdu mohlo být, je těžké říci.
Jak jsem již nejednou napsal a řekl, v obou bratrech byla nepochybně silná touha konat dobro, zároveň ale měli, stejně jako většina vysoce postavených politiků, své temné stránky a své třinácté komnaty, o nichž neměli jejich příznivci nejmenší tušení. Živoucími legendami Ameriky se ale stali i tak.
Senátor „Ted“ a „Bobby“ mladší
Ponechám-li stranou další rodinné příslušníky včetně čtvrtého syna „starého Joea“ jménem Edward Moore „Ted“ Kennedy (1932–2009), jenž byl od roku 1962 až své smrti v roce 2009, tedy sedmačtyřicet let (!), senátorem za stát Connecticut a jenž se v roce 1980 pokusil v primárkách marně porazit úřadujícího demokratického prezidenta „Jimmyho“ Cartera (v Bílém domě v letech 1977–1981), je dalším opravdu zajímavým Kennedym až protagonista mého dnešního článku.
Osud Roberta Francise „Bobbyho“ Kennedyho mladšího (* 1954), syna senátora zavražděného na jaře 1968, absolventa Harvardu, London School of Economics a dalších prestižních univerzit, environmentálního právníka, konspiračního teoretika a, mimo jiné, dlouholetého odpůrce očkování, je i není pro Kennedyho klan příznačný.
Stejně jako jeho otec a strýc i „Bobby“ se hlásí k Demokratické straně, dokonce k její radikální levici (včetně obdivu k někdejšímu diktátorskému vládci Venezuely Hugovi Chávezovi a ostré kritiky kapitalistického systému).
Má „Bobby“ mladší naději?
Covidové a postcovidové zmatky, rozporuplné rozsudky soudů a rozpolcenost „Ameriky“ daly Robertu Kennedymu mladšímu šanci vrhnout se do politiky naplno.
Kromě nejasností a řady selhání oficiálních autorit v boji proti covidu-19 mu pomáhá zejména fakt, že se o Bílý dům po čtyřech letech opět utkají dva již zmínění starci – Joe Biden a Donald Trump. Zatímco Trump má poměrně početnou skupinu příznivců, Bidenových skutečných stoupenců je v USA méně a velkou část jeho elektorátu tvoří ti, kteří za žádnou cenu nechtějí v Bílém domě Trumpa.
Reálné pochybnosti o tom, zda bude Biden vzhledem ke své fyzické i mentální křehkosti schopen vykonávat další čtyři roky povinnosti prezidenta republiky, respektive trochu méně reálné pochybnosti o tom, zda by Trump u moci nezničil demokratický systém v zemi, nahrávají „třetímu kandidátovi“ jako málokdy.
Kdyby za této situace nebyl oním „třetím“ konspirátor bojující proti očkování, jehož špičky Demokratické strany i část médií pokládají za „ještě nebezpečnějšího muže než Donald Trump“, měl by Joe Biden velké potíže.
On ani Trump si ale nemohou být jisti, že „Bobbyho“ Kennedyho snadno „zválcují“. Vzhledem k tomu, že si většina, opakuji věšina Američanů nepřeje aktivně v Bílém domě Bidena ani Trumpa, může stačit jedna jediná fatální chyba, nejlépe na obou stranách, jeden povedený výrok či jedna „Bobbyho“ vydařená debata a mohou se dít věci.
Od doby, kdy totální outsider Trump „vyřídil“ v zimě a na jaře 2016 Jeba Bushe, Marka Rubia a další republikánské favority, je možné úplně všechno. Osobně si nemyslím, že se tak stane, vyloučit to ale nemohu a ani nechci. „Bobby“ mladší má totiž dost peněz, energie, vůle a charismatu na to, aby oběma „starým pánům“ nedal v klidu spát.
