ANALÝZA MARTINA KOVÁŘE | Před pár dny jsem se dočetl, že ruský ministr zahraničních věcí Sergej Lavrov „šokoval“ některé západní politiky a novináře razantními slovy o tom, že Rusko hodlá obnovit svou sféru vlivu v Evropě a že jeho cílem je návrat do situace, v níž se „starý kontinent“ nacházel roku 1996, tj. před prvním rozšířením Severoatlantické aliance o Česko, Maďarsko a Polsko. Nechápu, koho to mohlo „šokovat“. Jednak to ruský prezident Putin v té či oné formě opakuje dlouhodobě, jednak je to vyjádření tradiční ruské, v letech 1917/22–1991 sovětské imperiální politiky, na níž se, navzdory běhu času, od 17. století dodnes nic zásadního nezměnilo. Tak se na to pojďme podívat podrobněji.
Počátky ruské expanze do Evropy
Ponecháme-li stranou starší dějiny, zaregistrovala Evropa existenci ruského impéria poprvé v 17. století během válek s Polsko-litevskou unií, po níž v roce 1697 získalo kontrolu nad levobřežní Ukrajinou a Kyjevem. Na počátku 18. století porazil car Petr I. Veliký v tzv. Severní válce (1700–1721) Švédsko a připojil k Rusku dnešní Estonsko, Livonsko a Ingrii, čímž se mu podařilo získat přístup k Baltskému moři a stát se evropskou mocností.
V poslední třetině 18. století se pak Rusko společně s Rakouskem a Pruskem významně podílelo na trojím dělení Polska (Polsko-litevské unie; 1772, 1793 a 1795) a výsledkem byl zisk dnešní západní Ukrajiny, dnešního Běloruska a dnešní Litvy, a současně, i potvrzení „evropského statutu“ Ruska.
Války s revoluční a napoleonskou Francií na přelomu 18. a 19. století byly ve znamení dalšího „posunu“ carského Ruska do Evropy. V roce 1809 získalo Rusko na úkor Švédska Finsko a následně z něj vytvořilo autonomní velkoknížectví. Po porážce Napoleona Bonaparta pro sebe Rusko na Vídeňském kongresu (1814–1815) „urvalo“ rovněž většinu Polska – tzv. Kongresové Polsko či Kongresovku.
V 19. století Rusové brutálně potlačili dvě polské revolty proti nim (1830–1831 a 1863–1864). Perzekuce, rusifikace a tlak, jimž museli Poláci čelit, byl obrovský; habsburská monarchie byla ve srovnání s tím i v letech „zaživa pohřbených“, o nichž psal Jan Neruda ve sbírce Hřbitovní kvítí (1858) „bezpečným přístavem“, z něhož „vyplul“ politický program zvaný austroslavismus.
Ruský tlak ale nesměřoval pouze na západ, nýbrž také na jih. Jeho součástí byla také série rusko-tureckých válek, jejichž cílem byla expanze k Černému moři, ovládnutí tzv. Úžin (Bospor a Dardanely) a východního Středomoří s cílem rozdělit Osmanskou říši a získat její klíčové části (včetně Balkánu s většinou pravoslavného obyvatelstva). Nakonec Rusové úspěšní nebyli především proto, že se na stranu slábnoucích Turků postavily evropské velmoci, zejména Velká Británie a Francie, nejprve v Krymské válce (1853–1856) a potom i během Velké východní krize v sedmdesátých letech 19. století. Touha Rusů po ovládnutí Balkánu a východního Středomoří (třeba i formou spřátelených států) tím ovšem neskončila.
Ruský, sovětský a znovu ruský tlak ve 20. a 21. století
Od bolševického převratu v roce 1917 tlak nového sovětského státu na západ zesílil. V letech 1917–1922 Sověti nastolili svou moc na Ukrajině a v Bělorusku. Pokus o ovládnutí mladé Polské republiky ale skončil jejich porážkou v bitvě na Visle (tzv. „zázrak na Visle“) v srpnu 1920.
Zatímco na východě sovětský režim rozšiřoval svoji moc velmi efektivně (Zakavkazsko, střední Asie a Dálný východ), expanze na západ znovu začala až na konci třicátých let. Nejprve došlo – v důsledku gangsterské smlouvy Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939 - ke „čtvrtému rozdělení Polska“ (září 1939). Po vítězství v tzv. Zimní válce (1939–1940) Sověti donutili Finy, aby jim vydali Karélii a další pohraniční oblasti. V roce 1940 Sovětský svaz okupoval pobaltské státy, Estonsko, Litvu a Lotyšsko, a v témže roce přiměl Rumunsko, aby se v jeho prospěch vzdalo Besarábie (dnešní Moldavsko) a severní Bukoviny. Další fáze „dlouhého pochodu na západ“ byla dokonána, pro podrobené země a jejich obyvatele se všemi katastrofálními civilizačními dopady.
Vítězství ve Velké vlastenecké válce nad Německem a jeho spojenci (1941–1945) a obrovská síla sovětské konvenční armády, nemluvě o brutálním politickém tlaku – to vše mělo po roce 1945 za následek vybudování tzv. sovětského (východního) bloku, jehož součástí se, bohužel, stalo i zmrzačené Československo.
Jakýkoli pokus o liberalizaci režimu či o vymanění se z vlivu Moskvy byl přísně potrestán (Maďarsko v roce 1956, Československo v roce 1968; obě země „utopené“ v krvi a přinucené žít následující desetiletí v trpkém, nevyhlášeném sovětském „protektorátu“).
Poláky zachránila v letech 1980–1981 jen shoda šťastných okolností – složitá mezinárodní situace včetně zvolení Ronalda Reagana americkým prezidentem a vnitropolitické a ekonomické potíže v samotném SSSR včetně dopadů invaze do Afghánistánu v roce 1979. Škody dlouholeté sovětizace – politické, ekonomické, morální (ty možná dokonce nejvíc) – byly tak zásadní a dalekosáhlé, že jsme se s nimi v mnoha ohledech nevyrovnali dodnes.
Nová doba – staré Rusko: nic překvapivého
Nástup Michaila Sergejeviče Gorbačova k moci v roce 1985 znamenal nejprve uvolnění moskevských pout a v roce 1989 i pád komunistických režimů ve střední a jihovýchodní Evropě. V nadcházejících letech, kdy se postsovětské Rusko složitě vyrovnávalo s komplikovanými vnitřními problémy, se pro výše zmíněné země vytvořila unikátní historická a neopakovatelná (!) příležitost uniknout ze sevření Moskvy.
Vstup do Severoatlantické aliance (NATO), to zejména, a do Evropské unie (EU) byl tím nejlepším, co středo- a jihoevropské státy v jejich moderních dějinách potkalo, což říkám s plným vědomím toho, že situace, v níž se EU dnes nachází, není ani trochu snadná a že těžkosti, jimž musí čelit, jsou vpravdě olbřímí. Navzdory tomu není o prospěšnosti naší příslušnosti k evropskému/transatlantickému Západu pochyb. Bůh za to zaplať!
Rusko, to je docela jiný svět. Pro nás cizí, nepřirozený. Nebezpečný svět. Anti-civilizace v tom slova smyslu, jak civilizaci chápeme my, „děti Západu“, třebaže žijeme na periferii evropského Západu. Je přitom úplně jedno, je-li to carské Rusko ohánějící se panslavismem (kupříkladu předstíranou solidaritou s pravoslavnými rolníky na Balkáně), stalinistický, chruščovovský či brežněvovský komunistický Sovětský svaz, šířící svou ideologii a způsob života včetně politické tyranie, ekonomického a sociálního inženýrství, hladomorů a gulagů, nebo post-sovětské, putinovské imperiální Rusko.
Rusko, toužící pozřít Ukrajinu, které upírá právo na existenci (a na vlastní státnost), ztrestat pobaltské státy a Finsko za to, že se vymanily z jeho pout (a vstoupily do NATO) a také středoevropské země včetně České republiky, jež by měly znovu, přinejmenším, patřit do sféry vlivu Moskvy.
Ruský ministr zahraničí Lavrov, oddaný (po)sluha a nástroj prezidenta Putina, tedy neříká vůbec nic nového a není důvod k tomu být jeho slovy překvapen či zaskočen. Pro Rusko platí jediné: Chceme jít dál a dál na západ, žádná hranice a žádný limit pro nás neexistují, půjdeme až tam, kam nám dovolíte jít. Potrestáme každou vaši slabost, každé vaše (za)váhání, každý váš appeasement, každý náznak vstřícnosti, každou ochotu domluvit se s námi tzv. po dobrém. Však už jsme byli i v Paříži (po napoleonských válkách), v Berlíně, v někdejší NDR (po druhé světové válce a vlastně až do roku 1994), měli jsme na dosah Úžiny a východní Středomoří…
Jediný způsob, jak ruské „Go West“ zastavit, je nenechat se uchlácholit ojedinělými, předstíranými náznaky vstřícnosti, nepodceňovat všestrannou hybridní válku, kterou proti nám Rusko vede, a, to hlavně, být co možná nejvíc a nejlépe připraven – nejen vojensky, ale i mentálně. Nebát se Rusku otevřeně říkat: vyrazíte-li na západ, setkáte se s odporem, který vás bude bolet víc, než si umíte představit. Už nikdy před vámi nekapitulujeme, už nikdy si od vás nenecháme ublížit, už nikdy vám nedovolíme diktovat nám váš způsob života, neboť svými dějinami a svojí kulturou patříme jinam: na Západ. Na evropský/transatlantický Západ; to je totiž, se všemi svými chybami a problémy, pomyslný „svět“, v němž jsme už více než tisíc let doma.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách. Díky moc!










