Rusko bez Putina? Pět scénářů pro Evropu po konci jednoho vládce

Předpokládejme, že Vladimir Putin skutečně odejde. Možná přirozenou smrtí. Možná po vleklých zdravotních komplikacích. Možná v důsledku převratu uvnitř režimu. Z hlediska geopolitiky není mechanismus odchodu tím nejdůležitějším.

Mnoho lidí na Západě by takovou zprávu přivítalo s neskrývanou úlevou. Po letech války na Ukrajině, politických vražd, represí a vydírání Evropy je to pochopitelné. Jenže právě zde se možná skrývá největší omyl.

Západ si totiž často představuje, že ruský problém se jmenuje Vladimir Putin. Co když je to přesně naopak? Co když Putin není příčinou ruského problému, ale jeho produktem? Co když je pouze nejviditelnější tváří politické kultury, mocenského systému a imperiální tradice, která jej přežije, stejně jako přežila řadu jeho předchůdců? Jak by Rusko vypadalo?

Právě o tom v posledních letech debatovalo nemálo předních analytiků. A v současnosti jsou na stole tyto nejpravděpodobnější scénáře:

Nejpravděpodobnější scénář je současně tím nejméně dramatickým. Ráno po Putinově smrti se nic zásadního nestane. Ruské televize budou vysílat pietní programy, armáda vyhlásí věrnost ústavnímu pořádku a představitelé režimu budou opakovat slovo „stabilita“. Za zdmi Kremlu se samozřejmě odehraje zápas o pozice a vliv, ale jeho hlavním cílem nebude změna systému. Naopak. Bude jím jeho zachování.

Právě na to dlouhodobě upozorňuje Fiona Hillová, bývalá poradkyně Bílého domu pro Rusko. Putin podle ní nepředstavuje celý režim. Je spíše vrcholem rozsáhlé mocenské pyramidy, kterou tvoří bezpečnostní služby, armáda, státní korporace a byrokratický aparát. Tito lidé nevděčí za své postavení pouze Putinovi. Vděčí mu za systém, který jim umožňuje moc vykonávat. Proto jej budou chtít zachovat.

Nový prezident by pravděpodobně používal smířlivější jazyk. Mohl by nabídnout jednání o Ukrajině nebo se pokusit obnovit některé kontakty s Evropou. Jenže základní geopolitické cíle by se neměnily. Rusko by se dál považovalo za velmoc s oprávněným nárokem na zvláštní postavení ve svém sousedství.

Pro Ukrajinu by to s velkou pravděpodobností znamenalo příměří nebo zamrzlý konflikt. Nikoli skutečný mír. Pro Evropu úlevu, nikoli bezpečí. Putin by zmizel, ale logika soupeření by zůstala.

Druhý scénář je tím, ve který mnozí Evropané doufají. Je ovlivněn tím, co následovalo po smrti Josifa Stalina (1953), resp. poté, co se prosadil Nikita Chruščov. Sovětský svaz zůstal totalitním státem, ale opustil nejextrémnější projevy stalinismu. A pokusil se, byť neúspěšně, zmírnit napětí se Západem. Může se něco podobného opakovat?

Představme si, že Putinův nástupce dospěje k závěru, že válka na Ukrajině byla historickou chybou. Že Rusko potřebuje investice, technologie a modernizaci více než další geopolitické dobrodružství. Takový vůdce by nemusel být demokrat. Stačilo by, kdyby byl pragmatik.

Právě tuto možnost připouští například liberální kritik ruské politiky Vladislav Inozemcev: dlouhodobá izolace, technologické zaostávání a ekonomické náklady války mohou část ruských elit přesvědčit, že bez normalizace vztahů s Evropou není možný další rozvoj země.

Takový obrat by měl zásadní dopad na Ukrajinu. Poprvé od roku 2022 by vznikl prostor pro skutečná jednání o dlouhodobém uspořádání vztahů mezi Moskvou a Kyjevem. Ani v tomto případě by však nevzniklo demokratické Rusko západního typu. Šlo by spíše o pokus zachránit režim prostřednictvím omezených reforem.

Je to scénář lákavý. Problém spočívá v tom, že zatím nevidíme sílu, která by jej dokázala prosadit.

To je varianta, se kterou de facto pracuje i RAND: Putin zemře a několik dní bude režim fungovat zdánlivě normálně. Bezpečnostní služby, armáda, prezidentská administrativa i regionální elity si nejprve ověří, že zmizel jejich šéf, který po čtvrt století fungoval jako konečný arbitr všech sporů. A když zjistí, že nejde o poplašnou zprávu, začne se v Kremlu odehrávat brutální boj o moc.

Podobně uvažoval britský historik a publicista Mark Galeotti. Moderní Rusko podle něj nemá jasný a vyzkoušený systém předávání moci. V okamžiku, kdy zmizí vrchol pyramidy, může být nejasné, kdo má právo rozhodovat.

Paradoxně by takové Rusko mohlo být vůči Evropě krátkodobě méně agresivní. Kreml by měl dost starostí sám se sebou. Zároveň by však prudce vzrostla nepředvídatelnost. Největším problémem by přestala být frontová linie na Ukrajině a stala by se jím otázka, kdo vlastně kontroluje ruský stát.

Pro evropskou bezpečnost by šlo o mimořádně nepříjemnou situaci. Nepřátelské Rusko je problém. Nepředvídatelné Rusko je problém ještě větší.

RAND Corporation v tomto scénáři počítá s tím, že do tří let od Putinova úmrtí by přišel přímý vojenský střet Ruska s NATO včetně ruského útoku na estonské město Narva.

Rusko by zde vyvolalo nepokoje a následně vyslalo vojska s odůvodněním, že chrání ruskojazyčné obyvatelstvo. NATO by reagovalo aktivací článku 5 Severoatlantické smlouvy, který stanovuje princip kolektivní obrany.

Boje by se rozšířily do Pobaltí, severní Evropy i Británie. V listopadu 2030 by Moskva prohlásila obsazení Narvy za vítězství a nabídla příměří. Zpráva varuje, že další zamrzlý konflikt by mohl oslabit důvěryhodnost NATO a destabilizovat evropskou bezpečnost.

Západní veřejnost často předpokládá, že Putin představuje vrchol ruského nacionalismu. Jenže stejně dobře může jednou platit opačný výklad. Co když část ruských elit uvěří, že problémem nebyla válka, ale její nedostatečně rozhodná podoba? Co když budou tvrdit, že Rusko neuspělo proto, že Putin nebyl dost tvrdý?

Takové hlasy v Rusku existují už dnes. V jejich očích nepředstavuje válka na Ukrajině chybu, ale nedokončený projekt. Pokud by byl Putinův odchod spojován s porážkou nebo nucenými ústupky, mohly by právě tyto kruhy získat větší vliv.

Výsledkem by nebyl obrat k Evropě, ale další eskalace. Pokračování války na Ukrajině, intenzivnější hybridní operace proti evropským státům a ještě agresivnější využívání jaderného vydírání jako nástroje zahraniční politiky.

Historie nabízí dostatek příkladů, kdy pád jednoho diktátora nevedl k reformám, ale k nástupu radikálnějších sil. Není důvod se domnívat, že Rusko musí být výjimkou.

Představme si, že za deset či patnáct let nebude nejdůležitější otázkou jméno Putinova nástupce. Pozornost se přesune jinam. K demografickému úpadku, hospodářské stagnaci, rostoucím rozdílům mezi regiony a stále slabší schopnosti Moskvy kontrolovat obrovský prostor, který zdědila po impériu.

Právě takovou možnost předvídal už v roce 2009 americký geopolitik George Friedman. V době, kdy se Rusko zdálo být na vzestupu, předpokládal, že se pokusí obnovit své velmocenské postavení, dostane se do střetu se Západem a za tento pokus nakonec zaplatí vysokou cenu. Dnes je až překvapivé, kolik z této prognózy se naplnilo. Klíčové bojiště skutečně představuje Ukrajina, Rusko se skutečně ocitlo v dlouhodobé konfrontaci se Západem a válka spotřebovává ekonomické, vojenské i lidské zdroje země.

Otevřená zůstává poslední otázka: může právě válka na Ukrajině urychlit dlouhodobé oslabování samotného ruského státu?

Není nutné představovat si dramatický rozpad po sovětském vzoru. Stačilo by postupné slábnutí centra, rostoucí význam regionů, prohlubující se hospodářské rozdíly a stále větší potíže Moskvy prosazovat svou vůli na celém území federace. Takový proces by mohl trvat desetiletí. Přesto by zásadně změnil podobu Ruska i bezpečnostní prostředí v Evropě.

Pro Evropu by šlo o scénář plný paradoxů. Krátkodobě by přinesl nestabilitu a nejistotu. Dlouhodobě by však mohl znamenat zásadní omezení ruské schopnosti ohrožovat své sousedy.

Po desetiletí jsme si zvykli spojovat ruskou hrozbu s jediným mužem. Je pohodlné myslet si, že problém se jmenuje Vladimir Putin, protože pak lze doufat, že s jeho odchodem zmizí i samotný problém. Jenže dějiny Ruska takto nefungují.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ mezi své oblíbené zdroje na Google Zprávách. Děkujeme!