Obchod v plamenech iluzí. Co skutečně říká fotografie ženy, která marně brání svůj krám před rabováním

Krutá pravda zní: nevíme. Video skutečně zachycuje majitelku či zaměstnankyni obchodu, která se snaží zabránit rabování během násilností ve Francii. Záběry byly převzaty řadou médií a kolují po sociálních sítích v různých jazykových mutacích. Média popisují situaci jako scénu z protestů, které se v některých městech zvrhly v rozsáhlé rabování obchodů a ničení majetku.

Nenalezl jsem ovšem žádný důvěryhodný zdroj, který by identifikoval ženu jménem, doložil její politické postoje nebo prokázal, že veřejně podporovala otevřené hranice či masovou migraci. Stejně tak není k dispozici žádný věrohodný důkaz, že by byla znásilněna. Takové tvrzení se objevuje především v prostředí sociálních sítí, ale bez doložitelných zdrojů.

Jinými slovy: fotografie je skutečná. Rabování je skutečné. Zoufalství majitelky obchodu je skutečné. Příběh o levicové aktivistce, kterou zradila vlastní ideologie, zatím doložen není.

To však neznamená, že fotografie nic nevypovídá. Naopak. Jen vypovídá o něčem jiném, než si mnozí přejí.

V debatách o migraci se stále častěji objevuje výraz „sebevražedná empatie“ (suicidal empathy). Popularizoval jej mimo jiné psycholog Gad Saad a následně jej převzali někteří konzervativní autoři, publicisté a politici. Pod pojmem rozumí situaci, kdy se společnost natolik soustředí na pomoc druhým, až přestane chránit sama sebe.

Je to provokativní koncept. V určité míře navíc postihuje reálný problém.

Moderní západní společnosti skutečně někdy podceňovaly bezpečnostní nebo integrační rizika spojená s migrací. Každý, kdo tvrdí opak, ignoruje zkušenost Francie, Švédska, Belgie či Německa z posledních dvaceti let. V mnoha evropských městech vznikly čtvrti, kde stát ztratil část své autority. Statistiky kriminality i opakované bezpečnostní incidenty ukázaly, že integrace části migrantů probíhala podstatně hůře, než politici slibovali.

Z tohoto poznání však automaticky nevyplývá, že každý migrant představuje problém. A právě zde se z oprávněné kritiky stává ideologie.

Protože pokud někdo tvrdí, že Evropu ničí samotná existence migrantů, dopouští se stejného zjednodušení jako ten, kdo ještě před několika lety tvrdil, že masová migrace nepřináší žádná rizika. Obě pozice odmítají vidět realitu v celé její složitosti.

Ještě důležitější je ale jiná věc. I kdyby protestující měli ve svých stížnostech pravdu, způsob, jakým část z nich své požadavky prosazuje, je neobhajitelný. Moderní levice dlouhodobě trpí jednou zvláštní slepotou. Část jejích představitelů není schopna oddělit legitimitu požadavku od legitimity prostředků. Jako by spravedlivý cíl automaticky omlouval téměř všechno.

Nechť je v tomto tedy jasno: neomlouvá. Člověk může protestovat proti vysokým cenám bydlení. Může protestovat proti sociální nerovnosti. Může protestovat proti vládě. Dokonce může mít v mnoha ohledech pravdu. Ve chvíli, kdy začne rozbíjet obchody, zapalovat auta a krást cizí majetek, přestává být protestujícím a stává se obyčejným pachatelem. Tečka. Fotografie plačící majitelky obchodu není argumentem proti sociálním požadavkům demonstrantů. Je argumentem proti násilí.

A právě to je důvod, proč na člověka podobné záběry působí tak silně. V pozadí nestojí střet ideologií. Stojí tam konkrétní osoba, která možná roky budovala svůj podnik, splácela úvěry, pracovala šest dní v týdnu a najednou sleduje, jak jí několik desítek vteřin davové psychózy zničí kus života.

Není ničím hrdinským okrádat malé obchodníky. Není ničím revolučním krást z pokladen. Není ničím progresivním ničit majetek lidí, kteří za problémy společnosti nenesou odpovědnost.

Nejnepříjemnější otázka však míří jinam. Pokud mezi násilníky skutečně převažují mladí muži pocházející z migračních komunit nebo z rodin přistěhovalců, představuje to vážný problém evropské integrační politiky. A není důvod si to nepřiznat.

Francie dnes čelí důsledkům rozhodnutí, která činila po desetiletí. Vznik paralelních komunit, vysoká nezaměstnanost mladých v některých předměstských oblastech, kulturní izolace části migrantů i neschopnost státu prosazovat svá pravidla vytvořily prostředí, ve kterém se frustrace pravidelně mění v pouliční násilí.

Mainstreamová politika dlouho podceňovala rozsah tohoto problému. Každého kritika migrace bylo pohodlnější označit za xenofoba než vést nepříjemnou debatu.

Výsledek vidíme dnes. Jenže stejně zavádějící je opačný extrém.

Není pravda, že existuje jakási temná síla organizující výměnu obyvatelstva. Není pravda, že všichni muslimové jsou potenciální násilníci. Není pravda, že každý migrant představuje bezpečnostní riziko.

Tak jednoduchý svět fakt neexistuje. Zkusme se na to podívat jinak. Co třeba toto: do Evropy migranti přicházejí také proto, že evropské společnosti stárnou, mají nízkou porodnost a současně chtějí zachovat životní úroveň, sociální stát i ekonomický růst. Zaměstnavatelé potřebují pracovní sílu. Důchodové systémy potřebují plátce. Nemocnice potřebují personál. Migrace není primárně výsledkem spiknutí. Je výsledkem celospolečenské poptávky, i když nikým nebyla explicitně pojmenována.

To samozřejmě neznamená, že každá forma migrace je správná nebo zvládnutelná. Znamená to pouze, že problém nelze redukovat na slogan „zastavme migranty“, stejně jako jej nešlo redukovat na slogan „vítej uprchlíku“.

Možná je nakonec nejzajímavější, co lidé do fotografie promítají. Levice v ní vidí důkaz sociální frustrace. Pravice má sklon vyzdvihovat migraci jako důkaz jejího selhání.

Jenže skutečný význam fotografie může být mnohem prostší. Ukazuje krizi západní autority. Stát existuje především proto, aby chránil občany, jejich bezpečnost a jejich majetek. Ve chvíli, kdy obchodník stojí sám před davem rabujících lidí a policie není schopna situaci zvládnout, dochází k základnímu selhání státu.

To je skutečné téma. Ne to, zda dotyčná žena volila levici, pravici, nebo nevolila vůbec.

Ty záběry neukazují porážku progresivismu. Neukazují ani triumf konzervatismu. Ukazuje něco mnohem nepříjemnějšího: okamžik, kdy se civilizovaný řád na pár minut rozpadl a právo silnějšího zvítězilo nad právním státem. Ať už jsou pachatelé potomky migrantů, krajní levicí, nebo obyčejnými oportunisty, výsledek je stejný: rozbitá výloha, vyrabovaný obchod. A zoufalý člověk, který nechápe, proč mu někdo ničí život.

Právě proto je třeba odmítnout dvě lži současně. První říká, že migrace nepřináší žádné problémy. Druhá tvrdí, že každý migrant je problém sám o sobě. Mezi těmito dvěma ideologiemi leží skutečnost. A ta je mnohem méně pohodlná.

Fotografie zoufalé obchodnice není důkazem, že Evropu zničila soucitnost. Je důkazem, že soucit bez pravidel nefunguje, stejně jako nefunguje společnost založená pouze na strachu. Evropa nebude zachráněna ani aktivistickým popíráním reality, ani hysterickým hledáním viníků. Zachráněna může být jedině tehdy, pokud si přizná, že bezpečnost, integrace a společenská soudržnost nejsou protiklady, ale podmínky existence svobodné společnosti. A že bez nich skončí každý politický ideál stejně jako ten obchod na fotografii: s rozbitou výlohou a v rukou těch, kteří si z cizí práce udělali kořist.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.