KOMENTÁŘ PAVLA HLAVÁČKA | V posledních dnech žije americká veřejnost případem Cornell University. Žaloba bývalé studentky tvrdí, že byla v roce 2024 v domě bratrstva Chi Phi zdrogována a následně sexuálně napadena několika členy bratrstva. Kontroverzi však nevyvolávají pouze samotná obvinění. Stejně intenzivně se diskutuje i o postupu univerzity, místních orgánů činných v trestním řízení a celého systému vnitřního vyšetřování podobných případů.
Americká debata se přitom rychle přenesla od otázky „co se stalo v Cornellu“ k otázce „co se dlouhodobě děje v prostředí studentských bratrstev“. Často zaznívá kritika, že nejde o ojedinělý exces, ale o další článek dlouhého řetězce afér spojených s alkoholem, sexuálním násilím a takzvaným hazingem, tedy ponižujícími iniciačními rituály.
Nejde o novou debatu. Americké univerzity řeší otázku odpovědnosti studentských bratrstev desítky let. Každá další tragédie, případ sexuálního násilí nebo úmrtí spojené s iniciačními rituály znovu otevírá otázku, zda přínosy těchto organizací stále převyšují jejich rizika. Cornell se tak stal spíše symbolem dlouhodobého problému než jeho začátkem.
Ovšem právě tady začíná být americká debata pro českého čtenáře obtížně uchopitelná.
Slovo, které neumíme přeložit
Autor těchto řádků během svých studií před více než dvaceti lety nic podobného nezažil. Dokonce ani nemáme přesný termín pro fenomén, o němž se dnes v Americe tolik diskutuje. Pro výraz hazing v českém jazyce neexistuje jednoslovný ekvivalent.
Nejčastěji se překládá jako šikana, jenže to není úplně přesné. Šikana (anglicky bullying) představuje opakované ubližování nebo ponižování, ve kterém si agresor dokazuje svou převahu. Hazing je specifičtější. Jde o druh skupinového iniciačního rituálu, při němž již přijatí členové vystavují nově příchozí různým formám ponížení, psychického tlaku nebo někdy i fyzického násilí.
Nejde tedy pouze o dominanci. Smyslem je prokázat příslušnost ke skupině. Kdo chce být přijat, musí si členství „zasloužit“.
Právě proto je hazing tak úzce spojen s prostředím amerických univerzit, konkrétně s tradicí bratrstev a sesterstev. V těchto organizacích se podobné praktiky předávají z generace na generaci. Ti, kteří byli včera podrobováni ponižujícím rituálům, je dnes sami organizují pro své nástupce.
Tradice, která se brání reformám
Americká studentská bratrstva nejsou obyčejné zájmové spolky. Mnohá z nich vznikla už v 19. století. Disponují vlastními budovami, rozsáhlými absolventskými sítěmi i značnými finančními prostředky. V některých případech představují vstupenku do společenských kruhů, jejichž vliv dalece přesahuje univerzitní kampus.
Právě to vysvětluje, proč se podobné kauzy opakovaně vracejí. Nejde pouze o problém několika nezodpovědných studentů. Jde o napětí mezi tradicí a odpovědností. Každý další incident vyvolává otázku, zda jsou stávající pravidla schopna zabránit tomu, aby se z pocitu sounáležitosti stala kultura beztrestnosti.
Na tom je ostatně pozoruhodná i samotná americká debata. Jen málokdo dnes obhajuje sexuální násilí nebo ponižující iniciační rituály. Spor se vede jinde. Odpůrci tvrdí, že podobné excesy nejsou náhodou, ale logickým důsledkem systému.
Česká zkušenost je jiná
V českém prostředí se podobná tradice nikdy ve větším měřítku nerozvinula. Nejbližší analogii bychom možná našli ve stužkování nebo různých formách pasování maturantů. Jenže tyto obřady mají především symbolický charakter. Nejsou spojeny s násilím ani s tlakem na účastníky.
Pokud bych měl hledat skutečně bližší paralelu, paradoxně bych ji nehledal na univerzitách, ale v prostředí povinné vojenské služby.
Pamětníci dobře znají fenomén takzvané mazácké vojny. Služebně starší vojáci vytvářeli neformální hierarchii, v níž nováčci často plnili ponižující úkoly a podstupovali různé formy psychického či fyzického nátlaku. Logika byla překvapivě podobná. Kdo přišel později, musel si své místo teprve vybojovat.
Univerzita místo kasáren?
Právě zde se nemohu ubránit osobní poznámce.
Moje generace vyrůstala v době, kdy každý mladý muž byl povolán k základní vojenské službě. Já jsem byl shledán odvodu-schopným, ale dostal jsem odklad z důvodů studia na vysoké škole. Tehdy jsem odklad vnímal jako možnost oddálit nástup do prostředí, které bylo v kolektivní paměti spojeno s mazáckou šikanou a neformální hierarchií starších a mladších ročníků.
Nakonec jsem si studium prodloužil mimo jiné pobytem na americké univerzitě a do armády jsem již nastoupit nemusel. O to paradoxněji na mě dnes působí debata o amerických kampusech. Univerzita pro mě tehdy představovala opak kasáren. Místo osobní svobody, intelektuální otevřenosti a dobrovolné spolupráce.
Při bližším pohledu však možná nejde o specificky americký problém. Každá společnost si vytváří vlastní přechodové rituály, vlastní mechanismy příslušnosti ke skupině a vlastní způsoby, jak oddělit zasvěcené od nově příchozích. Ve Francii se tato potřeba často projevuje prostřednictvím studentského aktivismu a protestních hnutí. Ve Spojených státech se historicky vtělila do systému univerzitních bratrstev a sesterstev. Formy jsou odlišné, ale základní potřeba vytvářet silnou skupinovou identitu je překvapivě podobná.
Dvě Ameriky pod jednou střechou
Možná je však na celé věci ještě zajímavější jiný rozměr: Cornell není provinční škola na okraji společnosti. Je součástí Ivy League, tedy elitní skupiny univerzit, které samy sebe chápou jako líheň budoucích politických, ekonomických a intelektuálních elit. Právě zde by člověk očekával důraz na individuální schopnosti, osobní odpovědnost a otevřenou soutěž talentů.
Jenže studentská bratrstva představují téměř opačný princip. Nejsou založena na otevřené soutěži, ale na příslušnosti. A na členství a na přijetí do určitého kruhu. Na síti kontaktů a loajalit, která může člověka provázet po celý profesní život.
Právě proto kauza Cornell rezonuje daleko za hranicemi jednoho kampusu. Ve skutečnosti totiž nejde jen o údajné sexuální násilí ani o problematické iniciační rituály. Jde o střet dvou představ o Americe.
Na jedné straně stojí Amerika, jakou bychom ji chtěli mít: Amerika individuální svobody, otevřené soutěže a osobní odpovědnosti. Země, kde rozhodují schopnosti jednotlivce.
Na straně druhé stojí Amerika uzavřených sítí, kontaktů a exkluzivních klubů. Amerika, v níž stále záleží i na tom, kdo patří dovnitř a kdo zůstává venku.
Paradoxně se obě tyto Ameriky setkávají právě na univerzitách.
Elitní univerzity navenek vyprávějí příběh o otevřenosti a rovnosti příležitostí. Současně však tolerují organizace, jejichž podstatou je selektivní členství, exkluzivita a silná skupinová identita, o rasismu a otevřeném antisemitismu nemluvě.
A není těžké v tom rozpoznat obecnější vzorec. Moderní západní společnosti rády hovoří o zásluhách, kompetencích a individuálním výkonu. V praxi však často neméně záleží na tom, zda člověk patří do správného okruhu kontaktů, sdílí loajalitu ke skupině a respektuje její nepsaná pravidla. Nejde jen o kampusy. Podobné mechanismy lze nalézt v politice, byznysu, médiích i veřejných institucích.
Kauza Cornell nakonec nevypovídá jen o studentech na amerických univerzitách. Vypovídá o trvalém napětí mezi ideálem moderní meritokratické společnosti a starou lidskou potřebou vytvářet uzavřené kruhy, do nichž se nevstupuje pouze díky schopnostem, ale také díky loajalitě, příslušnosti a ochotě přijmout pravidla skupiny.
V nejobecnější rovině se tato debata netýká jen jednoho kampusu ve státě New York. Stává se malým, ale výmluvným obrazem širšího příběhu, střetu mezi individuální svobodou a skupinovou loajalitou, otevřenou společností a uzavřeným klubem. A možná i o tom, že ten druhý princip je v lidských společenstvích zakořeněn mnohem hlouběji, než jsme si v éře meritokracie ochotni připustit.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy a uvidíte do skrytých a temných koutů eltiních společenských vrstev. Díky moc.
