Univerzita v Cambridge zradila své dědictví a klesla na dno morálního marasmu

V kariéře Angely Davisové je čestný doktorát z Cambridge druhým významným mezinárodním oceněním – hned po Leninově ceně, kterou jí v roce 1980 udělila sovětská vláda (Brežněv tutéž cenu dostal sedm let předtím).

Dostala ji jako oddaná komunistka – členkou Komunistické strany USA byla v letech 1969 až 1991 a silně podporovala totalitní komunistické režimy po celém světě. 

Počátkem sedmdesátých let dokonce vyrazila na velkolepé turné po Sovětském svazu a jeho satelitech, kde byla uctívána jako symbol amerického boje proti rasismu. Tím se stala proto, že byla vyšetřována a nějakou dobu držena ve vyšetřovací vazbě. Důvod? Drobnost – jí vlastněnými zbraněmi byli zavražděni čtyři lidé při útoku na soudní síň v Kalifornii.

Soud prokázal, že zbraně zakoupila a předala pachatelům. Nicméně se nepodařilo prokázat, že se podílela na samotném útoku, proto byla zproštěna obvinění.

V totalitním Československu by se soud takovými nuancemi nezabýval. Tady jí prezident Husák připravil velkolepé přivítání, ona si pozornost totalitní nomenklatury náležitě užívala a pozornosti oplácela. Například, když veřejně prohlásila, že si ve vyšetřovací vazbě četla Reportáž psanou na oprátce.

Turné Davisové po komunistických zemích bylo velkou propagandistickou událostí. Samozřejmě se jí při té příležitosti dostávalo výzev, aby se zasadila o propuštění politických vězňů. 

Slavný je otevřený dopis, který jí adresoval sám bývalý komunista Pelikán. Davisová nejenže to odmítla, ale ještě prohlásila, že jim to patří.

Po kolapsu sovětského systému se Angela Davisová ani na chvilku nezastyděla a pokračovala ve svém aktivismu. 

Stala se hlasitou stoupenkyní všech hnutí útočících na systém civilizované společnosti. Výrazně se zasazovala o zrušení vězení, podporovala palestinskou teroristku Rasmeu Odeh, odsouzenou za pumový útok, který zabil dva izraelské civilisty, nebo Assatu Shakurovou, odsouzenou za vraždu policisty (Shakurová uprchla z vězení a je na seznamu nejhledanějších teroristů, který vede FBI).

Stručně řečeno, Davisová se vždy a za každých okolností vyjadřovala na podporu těch, kteří nenáviděli západní společnost a kulturu – a čím víc při tom používali násilí, tím větší byla její podpora.

Na vrcholu normalizace, tedy krátce po návštěvě Angely Davisové v Praze, vyvíjela univerzita v Cambridge úplně jiné aktivity. Komunistické aktivistce by tehdy čestný doktorát rozhodně nedala. Ba co víc, nepozvala by ji ani na přednášku.

Teologická fakulta Cambridgeské univerzity tehdy rozjela naprosto jedinečný a odvážný projekt. 

Skupina akademiků založila Nadaci Jana Husa, která měla pomáhat nejen intelektuálům perzekvovaným po roce 1968, ale i dětem disidentů, jimž totalitní režim znemožnil studium na vysoké škole. 

Nadace pojala odvážný záměr zajistit diskriminovaným mladým lidem vzdělání, kterého se jim oficiální cestou nemohlo dostat. Organizovala proto návštěvy akademiků ze Západu. Ti cestovali do Československa na turistická víza a přednášeli na bytových seminářích.

Samozřejmě, neformální vzdělání je jedna věc, formální druhá. Nadace se proto obracela na univerzity a snažila se u nich získat podporu pro oficiální uznání programu, který by probíhal utajeně, byl mnohem delší než standardní studium, protože studenti by studovali nepravidelně, v době, kdy jim to jejich zaměstnání dovolí – vlastně takové utajené dálkové studium. 

Významnou, patrně nejvýznamnější, roli v tom sehrál nedávno zesnulý Roger Scruton, který se mimochodem krátce před svou smrtí stal též terčem nenávistné kampaně.

Nakonec ze všech univerzit souhlasila jediná… a překvapivě jedna z těch nejvěhlasnějších – Cambridge. Program byl jediný: religionistika. Absolventů bylo málo a jejich diplomy po roce 1989 nostrifikovala Karlova univerzita. 

Počet absolventů však není důležitý. Důležité je gesto. Že jedna z nejprestižnějších univerzit na světě svolila k tomu zaštítit svým jménem program, který bude probíhat tajně v cizí zemi, ukazovalo na silné morální ukotvení.

Podobným a přitom tolik jiným gestem je bohužel i čestný doktorát pro Davisovou. V Česku samozřejmě rezonuje hlavně její opovržení disentem v totalitě, ale problém je hlubší. 

Čestný doktorát by se u takhle kontroverzní osoby snad ještě dal pochopit, kdyby za ní bylo nějaké pronikavé dílo. Ale to za Angelou Davisovou skutečně není.

Většina jejích knih jsou aktivistické pamflety, snad jen kniha Ženy, rasa a třída z roku 1981 snese nějaká měřítka, ale ne moc silná. Argument, že čestný doktorát dostala za svou intelektuální práci, tedy rozhodně neobstojí.

Je zajímavé, že kolem udělení doktorátu neproběhla v akademických kruzích prakticky žádná debata – anebo, pokud proběhla, nedostala se do médií.

Na to by někdo mohl namítnout, že kolem čestných doktorátů kontroverze většinou neprobíhají. To je pravda, ale jsou i výjimky.

Jedna taková výjimka má – shodou okolností – českou stopu. V roce 1992 dostal čestný doktorát univerzity v Cambridge Jacques Derrida, jeden z nejvýznamnějších filosofů dvacátého století a člověk vysoké osobní integrity. Bouře, která se kolem toho strhla, byla obrovská.

Někteří filosofové spjatí s anglosaskou filosofickou tradicí protestovali, že Derridovo dílo není dostatečně jasné a že jeho vliv jde mimo filosofii, zejména do oblasti literatury. 

Dokonce se konaly i veřejné protesty. Historie přitom ukázala, jak pomýlené tyto protesty byly: Derrida zůstává možná nejinspirativnějším myslitelem dvacátého století.

A česká stopa? V cambridgeské aféře žádnou roli nehrála, ale je zajímavá. Jak bylo řečeno výše, Jacques Derrida byl člověk vysoké osobní integrity. České prostředí znal velmi dobře, jeho manželka totiž byla českého původu. 

Po ruské invazi v roce 1968 se mimo jiné rozešel se svým dlouholetým přítelem Philipem Sollersem (spisovatelem a manželem kritičky Julii Kristevy), a to údajně jen proto, že Sollers invazi hájil.

V roce 1981, tedy devět let po návštěvě Davisové, se i Derrida vydal do Československa – jenže tehdy už renomovaný filosof, působící jak ve Francii, tak ve Spojených státech, přicestoval na pozvání disidentů do bytového semináře Ladislava Hejdánka. 

Po první přednášce se však dostal do hledáčku tajné policie, která ho sledovala… a nakonec zadržela. Byl obviněn z pašování drog (StB mu do zavazadel podstrčila hašiš) a propuštěn až na přímou intervenci francouzské vlády.

Derridův případ je dnes téměř legrační – jeho aktivity proti totalitě nebyly pro kritiky ani polehčující okolnost. Kritici hodnotili jeho filosofii, kterou shledávali lehkou. S odstupem času vidíme, že se mýlili a Derridovo myšlení zanechalo hlubokou stopu v tom, jak nahlížíme svět.

V případě Davisové naopak plytké dílo neposloužilo jako přitěžující okolnost – hlavní byl aktivismus, který není ani statečný, ani morální, ale je dostatečně módní. To je hrozně smutná vizitka pro jednu z nejstarších univerzit na světě.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.