KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO I Není nic hezčího než se v zimě šoupat zvolna po hřebenech na tenkých prkýnkách zvaných běžky. Tohle ale platilo naposledy někdy před covidem. Kromě pěších hamtačů rozdupávajících horské stezky se mírné svahy a hřebeny Krkonoš, Jeseníků, ale i Jizerek nebo Šumavy hemží také skialpinisty. Drsně vyhlížející „lyžaři“ na pásech se na tuzemských horách stali dominantní entitou. Patří přitom někam úplně jinam.
„V Krkonoších je asi tak pět svahů, které lze považovat za skialpinistické terény. Drtivá většina lidi na skialpech ale většinou chodí tam, kde jejich použití nedává žádný smysl,“ konstatuje horský vůdce Pavel Cacák z Klínových bud.
Ten byl v 80. letech jedním z průkopníků snowboardingu v Československu a dodnes se rád sklouzne v prašanu. Hřebenové výlety ale podniká nejraději na běžkách – a má pro to dost dobrých důvodů.
Robocop na lyžích
„Mám takovou oblíbenou představu – že žiju někdy v časech filmu Krakonoš a lyžníci, honí mě financové na lyžích se stoupacími pásy. Prchám s kontrabandem na zádech do kopce, a když už mě skoro mají, změním náhle směr a frčím zpátky do údolí – pochopitelně na běžkách. Než pronásledovatelé sundají pásy a pustí se také z kopce, jsem dávno ten tam,“ sní horský vůdce.
Řekněme, že v dnešních časech by se asi dala najít paralela v podobě turistů na běžkách vstupujících mimo povolené cesty a bdělých strážcích národního parku na skialpech. Taková alotria samozřejmě vyžadují jednu zásadní věc – na běžkách to dobře umět, i z prudkého kopce, což je dnes už opravdu vzácná dovednost.
„Za covidu, když se nesmělo cestovat, lidi znovuobjevili české hory – a bylo to tady najednou jak na Václaváku, což do určité míry přetrvává,“ vypravuje obyvatel druhdy liduprázdné luční enklávy centrálních Krkonoš.
„Denně potkávám skvěle vybavené skialpinisty, které svým polárnickým vzezřením připomínají robocopy připravené k okupaci nového území. Z hlučného hovoru obvykle vyrozumím, že ráno vyjeli zezdola lanovkou, po několika pivech právě opustili jednu občerstvovnu a za tři kilometry se chystají do další. Večer pak vítězoslavně sjedou po zavřené sjezdovce do Špindlu,“ směje se Cacák.
Pásy krásně stoupají. Ale...
Zatím to celé zní jako typické staromilecké a závistivé dštění síry na pokrok a lidi, kteří si ho mohou dovolit – průměrná cena kompletní skialpové výbavy střední třídy se pohybuje mezi 45 až 75 tisíci korunami.
Ale ono to tak docela není, protože moc objektivních důvodů pro tuto těžkou lyžařskou zbroj v českých horách opravdu neexistuje.
Hlavní nevýhodou skialpů je především nutnost tahat s sebou spoustu kil navíc - zatímco u běžek hardware (boty, lyže, vázání) váží okolo dvou kg na obě nohy, u skialpového setu se bavíme o dvojnásobku.
Rozdíl v praxi pocítíte hlavně při dlouhém výstupu: každých 500 g navíc na noze znamená výrazně více únavy v oblastech nad 1000 m.n.m. Proto se u skialpů tolik hraje s gramy – u závodních setů se dá dostat i pod 1200 g na nohu, ale to už je extrém a sjezd trpí.
Tím, že jdete pomaleji, protože to jde z tuha, musíte být tepleji oblečení, což hybnost dále omezuje. Samozřejmě nesmí chybět i velký značkový batoh s lavinovým vybavením, které vám šikovně natlačil lstivý obchodník, ačkoliv většinou nescházíte ze široké vyšlapané cesty.
A teď to hlavní: kouzlo skialpových lyží tkví samozřejmě ve stoupacích pásech přiléhajících ke sjezdařské skluznici. Vyjdete na nich sice prakticky libovolně prudký svah, jenže na rovince se ani za mák nesklouznete. Když byste se rádi svezli s kopce, musí se pásy z lyží „svléknout“ – což je operace, která např. v tuhém mrazu není příliš zábavná.
Zejména méně zkušení skialpinisté je taky nesundavají, ani když jedou z kratšího kopce (tedy jedou – posunují se), protože se jim za 200 metrů nechce „tuleně“ zase nasazovat. Jenže přesně takový geomorfologický typ u nás převažuje – kopce nebývají dlouhé, krajina je vlnitá a sklon terénu se co chvíli mění. Prostě ideální pro běžky!
Lehkost a elegance
Když se řeknou běžky, většina lidí si představí vyhlazené jizerskohorské nebo šumavské magistrály a mraky „bidlujících“ jezdců na úzkých „skatových“ prkýnkách. To je ale jen ta viditelnější část mince. Běžky jsou ideálním a velice šikovným prostředkem na poznávání krás zimních hor i mimo hlavní trasy.
Lehká konstrukce úzkých lyží dělá čest jejich jménu – jsou to lyže, na kterých se dá opravdu běhat a být rychlí v jakémkoliv terénu. Oproti pohybu na skialpech je to asi stejné, jako byste mezi auty srovnávali velké těžké SUV s malým sportovním kupé.
Takový sporťák na rozdíl od „esúvéčka“ musíte ale umět trochu řídit, abyste jeli rychle i bezpečně a svezení si užili. Jenže namáhat se dneska něco nového naučit se nikomu nechce, autem už také každý raději jezdí s „automatem“. Nebát se na běžkách sjet kopec jinak než trýznivým „kakáč stylem“ neboli pluhem je rubikon, jehož překročení znamená úplně jinou dimenzi běžkování.
Ano, na těch tenkých prkénkách jde opravdu zatočit smykem a třeba i sjet sjezdovku. Uznávám ale, že to je pro většinu lyžařů už poněkud extrémní disciplína vyžadující něco tréninku.
Pojďme ale k fenoménu, kterého se potenciální zájemci o běžky obávají: mazání! Kolikrát už jsme z televize slyšeli, že ten či onen borec v závodu světového poháru „promazal“, prostě zvolil špatný vosk či klister a nejelo mu to. Ve skutečnosti to není zase taková věda, jen to chce použít stoupací vosk vhodný do momentální teploty.
Ani to ale nemusí být. Už řádku let existuje kategorie tzv. „skinů“, tedy běžek s moherovými textilními pásky ve stoupací komoře. Stačí minimum údržby a starosti s voskem můžete hodit za hlavu. Poněkud méně sofistikovanou variantou téhož jsou běžky se „šupinami“. Stoupají sice docela pohodlně, zato na rovině a z kopce to moc nejede.
Tajným tipem pro horské výletníky jsou tzv. „backcountry“ – běžky, které se v některých případech ještě vejdou i do stopy, ale jsou o poznání širší a často mívají ostré hrany: pomalejší a těžší lyže, které jsou ale stále diametrálně lehčí než skialpy. Jejich stabilita a schopnost „říznout“ zatáčku dá pocit jistoty i méně zkušeným jezdcům.
Takže tak, vážení přátelé. Skialpy jsou fajn materiál do velehor nebo opravdu velkých kopců, na většině českých hornatin ale nedávají smysl. Krkonoše, neřku-li Jizerky nejsou Alpy, Karpaty ani Himaláje. S běžkami budete vždy rychlejší a ujedete mnohem dál, protože to je nesrovnatelně menší námaha.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
