VZPOMÍNKA MICHALA BORSKÉHO I V současné sněhové nadílce si lze jen těžko představit správce horské chaty nebo sjezdařského areáu bez vlastní rolby. Na velké většině českých kopců se ale ještě před pětapadesáti lety museli obejít bez nich. Kam nemohla auta, tam se prostě všechno tahalo vlastnoručně či na zádech pěšky, v lepším případě vozilo na saních za koněm. Nekomfortní situaci částečně zachránil až svérázný sněžný samochod třineckého podniku Beskydsport: ten v roce 1971 zahájil výrobu sněžného pásového vozidla, které dostalo přiléhavé jméno Lavina.
Ač už přinejmenším ve středním věku, stále ještě žije dost těch, kteří v rámci povinného školního lyžařského výcviku museli hned zkraje dne vlastními silami udusávat cvičnou loučku nad ubikací.
Rojnice zmrzlých puberťáků se seřadily pod svahem a jeden vedle druhého, pomalým stoupáním bokem za peprného remcání, uhamtávali těžkými dřevěnými lyžemi sníh. Pak se ti zdatnější vydrápali až nahoru a do oběda se asi tak dvakrát svezli s kopce dolů.
Na oficiálních sjezdovkách už tu a tam jezdila nějaká ta kotva nebo poma, ale terén stále býval dost dobrodružný. Klasické nevykrojené lyže hrnuly při zatáčení smykem na stranu ohromné množství sněhu, takže se člověk při sjezdu obvykle pohyboval mezi nechvalně proslulými boulemi, které často dosahovaly výše menších dětí.
Výrazné kvalitativní zlepšení přinesla strojová úprava hlavních sjezdařských svahů rolbami, kterých však bylo minimálně do konce 70. let zoufale málo. Právě třinecké Laviny v tomto směru odvedly obrovské penzum pionýrské práce.
Mimochodem: víte, kde se vzalo slovo rolba? Původně šlo o název švýcarské firmy Rolba AG (někdy uváděno i jako švédská značka, ale přesněji švýcarská), která od 50.– 60. let 20. století vyráběla sněžné frézy a pásová vozidla. Dnes už neexistuje.
Červená spása z Třince
Podle dobových informací časopisu Věda a technika mládeži bylo prvních 40 sněhových fréz Rolba 2005 do Československa dovezeno už v roce 1959. Nelze si však představovat gigantická sněžná monstra, jaká vídáme na svazích dnes, za kterými zůstává na sněhu široký pruh vzývaného „manšestru.“
První rolby byly něčím na způsob fréz, které si dnes každý chalupář koupí v hobbymarketu. Další variací byla auta na pásech, jejichž primárním účelem byla doprava lidí či zboží do míst, kam už Praga RN nebo Škoda 706 RTO vyjet nedokázaly.
První rolby v dnešním slova smyslu se v Krkonoších objevily až na přelomu 60. a 70. let, byly to ale o jednotky kusů, které se používaly na nejvyhlášenějších sjezdovkách v republice. Šlo o modely dodnes špičkových značekKässbohrer PistenBully a Ratrac. Vůbec první kvalitně upravovanou tratí byla sjezdovka v Rokytnici nad Jizerou.
Dnes už není do 200 km od Prahy pamětníka, který by dokázal kloudně vysvětlit, proč se první české rolby začaly vyrábět právě pod Beskydy.
Jisté je, že ty z kapitalisitcké ciziny byly pro socialistické sportovce nesocialisticky drahé, takže bylo jako v mnoha jiných případech nutné vymyslet něco vlastního.
V Beskydsportu pojmenovali svoje pásové sněžné vozidlo Lavina a vyráběli jej v počtu několika desítek kusů ročně, což samozřejmě nemohlo pokrýt poptávku všech československých středisek. Ale aspoň kapalo.
Charakteristicky červená Lavina byla složená z komponentů všech možných automobilů, které se v dané době pohybovaly po zdejších silnicích. Normou byly ovládací páčky ze Škody 100, otáčkoměr ze Žigula, voltmetr z UAZu nebo hydraulické ovládací prvky z LIAZu.
Výhodou jednoduché konstrukce byla relativní spolehlivost. Menší opravy se daly provádět za pomocí šroubováku, kleští a kladiva přímo na svahu. Jak poetické.
Inovace bez legrace
První Lavina, označovaná jako PL 800 Z, měla motor z rumunského terénního vozu ARO, které zas nebylo ničím jiným než licenčním GAZem, o objemu 2512 cm³ a výkonu 56,7 kW. Spotřeba se pohybovala kolem dvaceti litrů podle podmínek, při maximální rychlosti 25 km/h.
Hmotnost Laviny byla 2,4 tuny, přičemž naložit jste mohli dalších 700 kg, případně zapřáhnout přívěs o maximální hmotnosti 1500 kg. Udávaná maximální stoupavost Laviny činila 30 stupňů. Dnes směšné parametry, ve své době neocenitelný zázrak.
Po základním typu PZ 800 následovaly další varianty Lavin 1000, 1400 – číslo vždy značilo šířku pásů v milimetrech. Pozdější Rolby měly už integrované světlomety v přídi a zajímavěji tvarovanou kabinu.
Do roku 1985 byly rolby osazovány světlomety kulatými, od roku 1985 do roku 1990 oválnými (podle aktuální produkce AZNP, resp. Škody). Mírně se postupem let zvedal výkon motoru a s ním i nosnost.
Po konci produkce terénního prehistorického ARa, ze kterého pocházel originální motor, dostala Lavina dieselový motor z domácího náklaďáku AVIA o objemu 3,6 l.
Šlo o něco výkonnější a úspornější variantu, v hlubším sněhu na svahu se ale projevovaly nedostatky tohoto motoru, spočívající hlavně v nedostatečných otáčkách. „Zdechlý“ motor v prudkém svahu uměl připravit horké chvilky i zkušenému řidiči za „rajčáky“ Laviny.
Rolbař, ten tvrdej chleba má
Jestliže dnešní rolbaři si hoví ve vytopených pohodlných kabinách a osmiválcový stroj zvládá spoustu práce prakticky sám, v české Lavině se šofér měl co ohánět. Udávání směru probíhalo klasickými „rajčáky“ a kromě toho bylo nutné řadit rychlosti jako v autě. Do jednoduché reznoucí plechové boudy fičelo a udržet motor v chodu vyžadovalo v náročných místech jemnou hru se spojkou a plynem
„Strávil jsem na nich hodně času, bohužel žraly i svačinu na sedačce. Zařadit v kopci a znovu se rozjet není jen tak, většinou se postaru pod kopcem zařadí a jede se nahoru pod jedním kvaltem. Kolega jezdil ještě s přední radlicí a zadním křídlem a to už byl vyloženě boj o život. K fungování hydraulického pohonu příslušenství jste potřeboval otáčky, které ten motor obvykle nebyl s to vyvinout,“ popisuje uživatel Pazza na serveru Truck forum.
„V typu 1400 D s motorem z Avie jsi byl pořád od šmíru a nafty. Když jsi jel do kopce, muselo tam být pořád aspoň půl nádrže nafty, jinak se to přelilo dozadu a nejela. Při udávané spotřebě 35 až 40 l/h v průměrném sněhu a nádrži kolem 70 l to znamenalo co hodinu a půl tankovat. Za hodinu zvládl šikovný rolbař upravit asi 40 ha svahu, ale hodně záleželo na sklonu a typu sněhu. Přední radlice do kopce moc použít nešla, navíc nebyla ve všech směrech natáčecí, takže se u toho muselo hodně přemýšlet,“ přidává své postřehy nejmenovaný zasloužilý rolbař ze skiareálu Špindlerův Mlýn.
Poslední mohykáni
Ústup ze slávy zaznamenaly červené rolby z Třince zákonitě po roce 1989, kdy boudaři a noví majitelé lyžařských areálů lačně přesedali na stroje z alpských středisek, které (třebaže již ojeté) byly i tak stále o světelné roky výkonnější a schopnější než staré dobré Laviny.
Na úpravu sjezdových svahů jsou dnes letité české rolby už pochopitelně nevhodné. Nicméně pro menší penziony a horské boudy jsou Laviny jako dopravní prostředek pro cesty z parkovišť v údolí k boudám na hřebenech stále použitelné a užitečné.
„Naprostá jednoduchost oprav z nich dělá platné pomocníky i dnes,“ glosuje František Zálešák z Boudy Klínovka na Zadní Labské, který svoji udržovanou Lavinu používá i na úpravu běžkařských stop v okolí.
Kdo by snad měl zájem pořídit si trochu bizarního českého (slezského) veterána, ten může zapátrat na inzertních serverech – funkční Laviny se prodávají i za 50 000 korun.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy.
