U Rybiček: český motorest na D1, který drtí mezinárodní fast foody

Když se řidič na D1 blíží k 42. kilometru ve směru na Prahu, mnozí instinktivně sundají nohu z plynu. Ne kvůli radaru, ale kvůli známé ceduli: Motorest U Rybiček. Ne, tady nečekejte jen další smradlavý bufet s hranolkami z mrazáku a kávou, která chutná jako rozpustná chemie nebo designově impotentní fastfoody velkých korporací. Tady voní uzený kapr, marinované mořské plody a poctivá česká svíčková.

Nejdůležitější česká dálnice D1 je v evropském kontextu zvláštní úkaz: jinde ujedete klidně sto kilometrů bez jediné pořádné zastávky, zatímco tady na vás občerstvení a čerpací stanice vyskakují s téměř bohatýrskou kadencí. Palivo i kalorie jsou na dosah každých pár minut. Právě v téhle přesycené krajině musí o přežití svádět nerovný boj nezávislé podniky – třeba ten, který se krčí v táhlém kopci na 42. kilometru před Prahou.

Umístění je zrádné: Praha už je na dohled, ale natankovat tu nemůžete. U Rybiček zastavují tak buď ti, kteří už opravdu musí, nebo ti, kteří přesně vědí proč. Motorest je ukrytý v architektonicky svébytném kruhovém „akváriu“, který upoutá už na první pohled. Je to podnik, jenž popírá anonymitu dálniční gastronomie a který už desítky let dokazuje, že i u dálnice lze jíst jako v jedné z nejlepších rybích restaurací v zemi.

Příběh Motorestu u Rybiček je nerozlučně spjat se jménem Pavla Rybičky. Tento charismatický muž nebyl jen majitelem restaurace; byl ztělesněním „genia loci“ kdysi idylického místa v posázavské krajině. Jeho filozofie stála na radikální poctivosti.

Zatímco ostatní motoresty v 90. letech sázely na smažená jídla a mražené polotovary, Rybička instaloval sádky a akvária. Chtěl, aby host viděl surovinu, kterou dostane na talíř. Vsadil na sladkovodní ryby – pstruhy, candáty, štiky a sumce. Byla to sázka na nejistotu, protože čerstvá ryba v takovém provozu vyžaduje extrémní disciplínu v logistice i kuchyni.

Pavel Rybička byl v podniku přítomen téměř neustále. Jako muž „staré školy“ si hlídal každý detail – od čistoty ubrusů po barvu vymačkaného citronu k pstruhovi. V březnu 2023 však tato legenda české dálnice odešla – zakladatel zemřel ve věku 75 let a nad budoucností motorestu se na chvíli vznášel otazník. Jak může takto autorský podnik přežít odchod svého tvůrce?

Odpověď na otázku přežití byla spíš formalitou. V osobě Rybičkova zetě Lukáše Zajíčka byla kontinuita zajištěna už dlouho před odchodem otce jeho manželky Evy. Lukáš v podniku pracoval po boku svého tchána mnoho let a prošel si tak tou nejpřísnější školou. Naučil se rozumět rybám, dodavatelům i specifické psychologii dálničního hosta, který spěchá, ale zároveň očekává zážitek.

Nezměnilo se menu, nezměnila se kvalita surovin ani přístup k hostům. Lukáš tak dokázal, že rodinná tradice může být silnější než jakýkoliv korporátní model.

Nekritičtější moment pro existenci podniku otevřeného v roce 1998 přišel mnohem dřív, a sice v souvislosti s generální rekonstrukcí dálnice D1 v roce 2012. Ředitelství silnic a dálnic tehdy plánovalo úplné zrušení odpočívadla, respektive jeho zásadní přestavbu, která by pro rodinný podnik znamenala konec. Uzavření odpočívky rodina označila za zásah do soukromého podnikání – a kupodivu uspěla. Možná i proto, že se v tom procesu na chvíli ukázalo, že i velký korporát typu ŘSD se dokáže „zlidštit“ a připustit, že dálnice není jen o přesunu z bodu A do bodu B. Jak věděli už staří Římané – via vita, cesta je život. A k životu na cestě patří nejen odpočinek, ale i pestrost: vědomí, že motoresty nemusejí být uniformní, že i dálnice může nést lokální charakter a nabídnout něco autenticky českého.

Podle Zajíčka se jeho rodina s ŘSD o zachování motorestu dohadovala dlouhé měsíce. Kvůli hrozícímu zániku podniku byli připraveni se soudit a požadovat milionové odškodné. Ve hře byla i varianta odkoupení motorestu. Požadovanou sumu 35 milionů korun sice ŘSD odmítlo zaplatit, ale nakonec se s rodinou dohodlo na zachování provozu při vybudování nového připojovacího pruhu.

Jedním z nejpřitažlivějších aspektů Motorestu u Rybiček je jeho klientela. Na poněkud stísněném parkovišti v dálničním svahu vedle sebe stojí kamiony, zaprášené rodinné vozy i drahé limuzíny. Uvnitř se tyto rozdíly téměř okamžitě stírají. Interiér v rybářsko-loveckém stylu, plný dřeva a motivů vody a lovu, vytváří prostředí, v němž se lidé cítí překvapivě přirozeně – bez ohledu na to, odkud přijeli.

Obsluha zde mezitím zvládá cosi, co by se dalo nazvat „dálničním baletem“. Musí být rychlá, ale nesmí působit uspěchaně. Jeden z návštěvníků na Facebooku to vystihl přesně: „Pan číšník byl neuvěřitelný. I když se mu tam nahrnula skupina dvaceti lidí, neztratil úsměv a vtip. To se dnes už jen tak nevidí.“

Při pohledu na úspěch podniku se nelze vyhnout srovnání s běžnou gastronomií na hlavních tazích. Proč to jinde nefunguje? Často právě kvůli absenci osobní vazby. Většina dálničních podniků dnes působí – až na pár výjimek – jako anonymní franšízy s kolísavou kvalitou.

Lukáš Zajíček a Eva Zajíčková naopak vsadili na princip, který prosazoval už Pavel Rybička: osobní ručení za kvalitu. U ryb je riziko vysoké – stačí jediná špatná dodávka a pověst budovaná třicet let se může během chvíle zhroutit. Právě tato neustálá bdělost je tím, co podnik drží nad vodou. Jak napsal jeden ze stálých hostů: „Jezdím sem už 20 let a chuť pstruha je pořád stejná. To je v Česku malý zázrak.“

Specialita? Ryby, samozřejmě. Z vlastní udírny dostanete kapra, matjesy, lososa i mořské speciality jako chobotnici, tuňáka či mečouna. Milovníci sladkovodních ryb si přijdou na své s pstruhem, sumcem nebo candátem. K tomu domácí saláty – „Babiččiny rybičky“ za rozumných 49 Kč za 10 dkg patří k nejoblíbenějším. Nechybí ani klasika: svíčková za 179 Kč je podle obsluhy vůbec nejžádanějším jídlem z menu. Skvělý je také guláš, řízky nebo maďarské halászlé.

O kvalitě Motorestu u Rybiček nejlépe vypovídají tisíce recenzí na portálech Google, Mapy.cz či TripAdvisor. Vykreslují obraz podniku, který si drží standard bez ohledu na dekádu i denní dobu.

Návštěvníci se často shodují na jednom: „Kdo se nezastavil u Rybiček, jako by po D1 ani nejel.“ Jeden z uživatelů na Google Reviews to shrnuje výstižně: „Je to neuvěřitelný kontrast. Venku hluk dálnice a prach, uvnitř klid a jídlo, které byste čekali v luxusní pražské restauraci za trojnásobnou cenu. Candát na másle byl prostě božský.“

Častým tématem je také fascinace čerstvostí. Návštěvník na Mapy.cz píše: „Děti byly nadšené z akvárií a sádek. Když vidíte, že ta ryba byla před deseti minutami ve vodě, chutná to úplně jinak. Pstruh na mandlích byl naprosto bezchybný, maso šlo samo od kosti.“

Candát na másle a bylinkách zůstává zdejším gastronomickým vrcholem. Jeho maso je jemné, sněhobílé a pevné a způsob, jakým ho v kuchyni připravují, nechává vyniknout přirozenou chuť, kterou jen podtrhuje kvalitní máslo a bylinky. Jak uvádí jedna z recenzí na TripAdvisoru: „Candát byl tak šťavnatý a kůže tak křupavá, že jsem si musel objednat ještě jednu porci s sebou.“

Dalším pilířem jsou pstruzi. Nabídka úprav je široká – od klasiky na modro přes mandle až po oblíbenou variantu na česneku. Právě pstruh na česneku je v internetových diskusích často označován za „životabudič pro unavené řidiče“.

Pro ty, kdo ryby nemusí, nabízí motorest i pevnou půdu pod nohama v podobě zvěřiny a klasických jídel.

Ceny jsou na dálniční poměry více než přijatelné. Jídlo se vydává na číslo, studený pult odbavuje rychle, teplá kuchyně si dá načas – ale vyplatí se. Platba kartou je samozřejmostí a jídlo si můžete nechat zabalit s sebou.

Až si dosyta „naperete“ břicho, možná přehodnotíte svůj denní shon a o pár kilometrů dál sjedete z dálnice a svlažíte si nohy v Sázavě – jen kousek z kopce v Českém Šternberku, nad nímž se tyčí stejnojmenný majestátní hrad. A odtud třeba Posázavským pacifikem na pivo do nedalekého Kácova, nebo naopak za zapomněním na všechno do pitoreskních Rataj nad Sázavou, dál po proudu lenivého hnědého toku.

Bonus! K Rybičkám se podél rybníka dá přijet i zezadu – a zezadu jsou, jak známo, mnohé věci intenzivnější a půvabnější než z běžně vídaného směru. Bydlím právě v nedalekých Ratajích a když mám hlad, zajedu si do Rybiček autem nebo na kole, aniž bych musel na dálnici. 
Jenže tady na způsobu příjezdu vlastně nezáleží. Rybičky totiž nejsou jen zastávka. Jsou důvodem k zastavení.