V Podněstří stále slaví Sovětský svaz, který už dávno neexistuje

Někdy to na člověka prostě přijde. Před víkendem zjistíte, že se vám nechce ani dělat na baráku, ani poslouchat další kňučení politiků a tak otevřete stránky lowcostové aerolinky a za cenu jedné noci ve Špindlerově Mlýně koupíte zpáteční letenku do moldavského Kišiněva. Co tam vlastně dělat? Těžko říct. Jenže součástí této nejchudší země Evropy je Podněstří, i v rámci Moldávie chudý kraj. A navíc se blížil 9. květen – Den vítězství. Strávit tento den v místě, kde Sovětský svaz nikdy úplně neskončil, to znělo jako až příliš dobrá pozvánka.

Ještě než vyrazím ze svého kišiněvského hotelu naproti nechvalně proslulé místní věznici na autobusový „vokzal“, odkud v postsovětském prostoru tradičně vyrážejí maršrutky — staré přecpané minibusy, nejčastěji značky Mercedes‑Benz — do všech světových stran, osvěžuji si základní fakta o podivném útvaru jménem Podněstří.

Tenhle separatistický region na území Moldavské republiky vznikl na začátku devadesátých let jako poslední křeč rozpadajícího se sovětského impéria. Navázal na někdejší Moldavskou autonomní sovětskou socialistickou republiku, vytvořenou už v roce 1924 na území sovětské Ukrajiny. Samotné Moldavsko připojil Sovětský svaz ale až po druhé světové válce, do té doby bylo součástí Rumunska.

Když se na konci osmdesátých let začala Moldavská republika probouzet z komunistické letargie a stále hlasitěji mluvit o sbližování s Rumunskem, místní podněsterské komunistické elity dostaly strach, že přijdou o moc i privilegia. V roce 1990 proto vyhlásily „nezávislost“. Následovala krátká, ale krvavá válka, kterou v roce 1992 zastavila až ruská 14. armáda generála Alexandr Lebedě.

Od té doby zůstává Podněstří úzkým pruhem země sevřeným mezi Moldavskem a Ukrajinou — neuznaným státem, který nikdo relevantní oficiálně nebere vážně, ale který si Rusko dál drží jako užitečný geopolitický nástroj. Něco mezi vojenskou základnou, nostalgickým skanzenem Sovětského svazu a pojistkou, kterou lze kdykoliv použít proti Moldavsku nebo Ukrajině.

Podněstří má vlastní ústavu, vládu, armádu, policii i bizarní měnu včetně plastových mincí, které působí spíš jako rekvizity z dystopického filmu než skutečné platidlo. Region patří k nejchudším částem Evropy a jeho ekonomika je dlouhodobě spojována s pašováním, šedou ekonomikou a obchodem se zbraněmi. Někteří analytici ho otevřeně označují za mafiánský stát.

Od dohody mezi Moldavskou republikou a Ukrajinou z roku 2005 navíc musí všechny podněsterské firmy vyvážející zboží přes ukrajinské hranice fungovat pod registrací moldavských úřadů. I to ukazuje paradox celé situace: separatistický útvar sice tvrdí, že je nezávislým státem, ale bez okolního světa by prakticky nepřežil.

Vedle neuznávaného podněsterského občanství proto většina místních vlastní i pasy Moldavské republiky, Ruska, Rumunska nebo Ukrajiny. A nad tím vším stále bdí přibližně 1500 ruských „mírových“ vojáků, kteří mají zajišťovat stabilitu regionu — a zároveň připomínat, komu tenhle zamrzlý postsovětský skanzen ve skutečnosti patří.

Pokud hledáte místo, kde se čas nejen zastavil, ale začal pomalu zahnívat, pak jste ho nejspíš právě našli. Pod obřím pomníkem Vladimira Iljiče Lenina před budovou místního Sovětu v Tiraspolu se odehrává podivné divadlo nostalgie, propagandy a postsovětského kýče.

Nejde o žádnou disciplinovanou vojenskou přehlídku ve stylu moskevského Rudého náměstí. Spíš o chaotickou manifestaci oddanosti Rusku a sentimentu po Sovětském svazu — impériu, které se rozpadlo pod vahou vlastní absurdity, ale jehož symboly tu stále žijí vlastním životem.

Hlavní bulvár v Tiraspolu uzavírají milicionáři v omšelých dvacet let starých škodovkách Superb a po silnici pak v nepravidelných vlnách proudí směs všeho možného: veteráni v sovětských uniformách, místní prominenti v troubících Lexusech, Mercedes-Benz a BMW ověšených sovětskými a podněsterskými vlajkami a mezi nimi se proplétají děti v elektrických autíčkách z Číny a všudypřítomní toulaví psi.

Celé to působí jako zvláštní směs provinční pouti, propagandistického rituálu a rozpadající se vzpomínky na svět, který už dávno skončil — jen tady si to ještě nestihl uvědomit.

V přilehlém parku to připomíná něco mezi poutí a postsovětskou verzí Matějské. Mezi stánky se dá koupit prakticky cokoliv a člověk může z lavičky se šašlikem v ruce a kelímkem kvasu pozorovat místní společnost v celé její zvláštní kráse.

Místní elity i běžní obyvatelé jsou oblečení do „značkových“ kombinací ve stylu Armani, Calvin Klein nebo Adidas po podněstersku: muži v saku, teplácích, bekovce a sandálech s ponožkami, ženy v nesourodých květovaných kostýmcích doplněných těžkým parfémem, který člověk ucítí dřív, než je vůbec uvidí.

Celé to stojí na fascinujícím paradoxu. Místní s oblibou mluví o „prohnilé Evropě“ a nostalgicky vzpomínají na Sovětský svaz, ale zároveň jezdí v německých autech, používají západní telefony a touží po západním zboží. Totalitní ideologie tady očividně končí tam, kde začíná katalog evropského luxusu.

A člověk to celé sleduje s podivnou fascinací — trochu jako zoolog pozorující druh, který měl už dávno vyhynout, ale stále je schopen kousnout. Podle posledního sovětského sčítání lidu žilo v Podněstří v roce 1989 kolem 700 tisíc lidí. Dnes jich zůstala méně než polovina.

Mladí odešli. Ambiciózní také. Zůstali hlavně ti, kteří už buď nemají kam jít, nebo stále čekají, že se jednou vrátí svět, který zmizel před více než třiceti lety.

Nejbizarnější obraz dnešního rána? Ne, nejsou to rezavé náklaďáky, které zřejmě pamatují ještě Brežněvovy nejlepší časy. Mimochodem, Leonid Brežněv začínal kariéru v Moldavsku a Josif Stalin mu prý říkal „Krásný Moldavan“ — přestože nebyl ani jedno. Ale to jen na okraj.

Z městských amplionů duní vojenské pochody a sovětské častušky, když mě málem přejede malý salutující chlapec v uniformě tankisty Rudé armády. Řídí překvapivě propracovanou maketu tanku T-34, která se díky motocyklovému motoru řítí ulicí rychlostí rozhodně neodpovídající dětské atrakci. Aspoň že nestřílí ostrými.

Právě děti v rudoarmějských uniformách působí na celé té přehlídce nejděsivěji. Nejde o spontánní hru, ale o pečlivě pěstovaný kult minulosti, do kterého je místní propaganda i ambiciózní rodiče oblékají s téměř náboženskou oddaností. Člověk si mimoděk říká, že by z toho měl Stalin radost.

Poněkud znechucený a lehce podroušený se proto odvaluji k líně tekoucím vodám Dněstr. Na rozpadající se betonové promenádě zarostlé vysokou trávou pozoruji podezřele vyhlížející přívoz a pak mizím do tichých ulic mezi oprýskanými paneláky.

V jedné bývalé kočárkárně objevím bizarní obchůdek s názvem „Antik CCCP“. Vedle bust sovětských vůdců tam leží i vinyl skupiny Banket s Richardem Müllerem. Kupují desku a pomalu mířím zpátky na autobus.

Pokud vás napadne otázka, kdo tenhle podivný postsovětský skanzen vlastně financuje, odpověď je překvapivě jednoduchá: Sheriff. V Podněstří totiž tahle firma kontroluje prakticky všechno — benzínky, supermarkety, mobilního operátora, média, fotbalový klub, stadion i velkou část politiky.

Za celým systémem stojí bývalý příslušník sovětských bezpečnostních struktur Viktor Gušan, přezdívaný „Šerif“. Vybudoval tu něco mezi oligarchickým monopolem a firemním státem. Navenek se stále uctívá Lenin, sovětské symboly a nostalgie po SSSR, ale pod tím vším funguje tvrdý postsovětský kapitalismus řízený několika lidmi s vazbami na bezpečnostní aparát.

Výsledkem je zvláštní paradox: sovětský skanzen provozovaný jako soukromá firma.

Bizarnost celého projektu dokonale dokreslují i „partnerská města“ Tiraspolu. Žádná Paříž ani Praha, ale jiná hlavní města separatistických regionů jako abcházské Suchumi nebo Cchinvali v Jižní Osetii. Je to takový exkluzivní klub neexistujících zemí a separatistických skanzenů, které si vzájemně potvrzují své lži a společně vzpomínají na časy, kdy svět ještě bral Moskvu vážně.

Jenže pak se namačkáte do maršrutky, přejedete bizarní hranici hlídanou ruskými „mírotvorci“, kteří vypadají, jako by v roce 1992 zapomněli vystoupit z vlaku, a po necelých dvou hodinách drncání po rozbité silnici dorazíte do úplně jiného světa. Vítejte v Kišiněvě.

Rozdíl mezi Tiraspolem a Kišiněvem není jen v lepším asfaltu nebo modernějších autech. Hlavní rozdíl je v atmosféře. Zatímco v Podněstří člověk cítí dusivou nostalgii po mrtvém impériu, v Kišiněvě se ve stejný den slaví Den Evropy.

Den vítězství tu připomíná hlavně menší skupina starších lidí mířících od rána k památníku Complexul Memorial Eternitate. Celé to trochu připomíná oslavy u pohřebiště sovětských vojáků na pražských Olšanech — včetně několika motorkářů stylizovaných do kolaborantské estetiky Nočních vlků.

Kišiněv je přitom oficiálně hlavním městem jedné z nejchudších zemí Evropy. Člověk by čekal šedé a rezignované město. Jenže centrum působí překvapivě živě. Ne dokonale, ne bohatě, ale autenticky.

Na rozdíl od naleštěných tiraspolských kulis financovaných oligarchou Viktorem Gušanem tu rekonstrukce nepůsobí jako dekorace pro propagandu. Všude jsou vidět lešení, nové podniky, rozkopané ulice, stavební ruch a snaha posunout se dál. Kišiněv nepůsobí jako místo, které čeká na návrat minulosti. Spíš jako město, které se navzdory chudobě snaží vymanit z postsovětského stínu a začít normálně fungovat.

V kišiněvských parcích nepotkáte pětileté děti v maskáčích se samopaly. Potkáte tam děti na elektrických koloběžkách, s tvářemi pomalovanými modro-žlutými hvězdami Evropské unie. Lidé tu neslaví vítězství z roku 1945 jako licenci na dnešní agresi. Slaví mír jako perspektivu.

Město ví, že má před sebou šílený kus práce, ale na lidech je vidět, že ta práce dává smysl. Zatímco v Tiraspolu se lidé dívají do země, na dno lahve samohonky nebo na portrét trojportrét Lenina, Stalina a Putina, v Kišiněvě se s jistou půvabnou neohrabaností dívají dopředu. Kavárny, pivárny a bary jsou plné mladých lidí, kteří mluví i jinak naž rusky a rumunsky a nečekají na povely z Kremlu ani na milostivý nákup v supermarketu Sheriff. Mají to, co v Tiraspolu zakázali zákonem: perspektivu.

Na hlavním náměstí 9. května oslavují velkým koncertem a uměleckými vystoupeními před budovou parlamentu Evropský den, nečekaně přirozeně působící festival s evropsky vypadajícími lidmi, kteří se tak nějak po svém baví, u českého stánku stojí frontu na pivo, u belgického na wafle, u estonského na likér Vana Talinn a u italského na zmrzlinu.

Je to prostě fascinující kontrast. Na jedné straně řeky Dněstr uctívají gigantického Lenina a masové vrahy, zatímco nasedají do německých SUV koupených za peníze z monopolu ex-agenta KGB. Na druhé straně, v té „chudé“ Moldávii, staví moderní nemocnice, digitalizují stát a věří, že zítřek bude lepší než včerejšek.

Tiraspol je skanzen strachu a neuvěřitelného pokrytectví, kam bych obratem poslal polovinu naší současné vlády, Kišiněv je staveniště naděje. Odjíždět z tohohle regionu s vědomím, že oba tyhle světy dělí jen jedna řeka a pár kilometrů silnice, je poněkud mrazivé, ale každopádně velmi poučné. Večerní fotbalové derby Zimbru Kišiněv a Šerifu Tiraspol bohužel nestíhám, ale na hotelu se podívám, jak skončilo derby Slavia - Sparta.