KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V noci ze včerejška na dnešek uvedlo vršovické Kino Pilotů jako jeden z prvních biografů u nás dlouho očekávaný opus Kill Bill: The Whole Bloody Affair (Kill Bill: Kompletní krvavá aféra, jak zní oficiální překlad). Kultovní snímek Quentina Tarantina tak po více než dvaceti letech ožil v režisérské nesestříhané verzi a pro filmové fanoušky to byla veliká radost. V této souvislosti se nabízí otázka, proč mají diváci tak rádi několikadílné filmové ságy a projekty?
Jak zabít Billa podle Tarantina
Tarantinovy filmy Kill Bill 1 (2003) a Kill Bill 2 (2004) měly v kinech premiéru před neuvěřitelnými třiadvaceti, respektive dvaadvaceti lety. Dodnes si vzpomínám, jaké nadšení mezi námi kinofily tehdy vyvolaly, stejně jako na to, že právě ony potvrdily režisérův „hvězdný status“, daný už předchozími snímky, zejména gangsterkou Pulp Fiction: Historky z podsvětí (Pulp Fiction; 1994).
Když se teď objevila možnost vychutnat si na velkém plátně režisérský sestřih obou snímků dohromady, v jednom celku, tak jak si jej Tarantino přál uvést do kin již v době jejich vzniku, s řadou delších scén a s post-titulkovou „ztracenou kapitolou“, nemohl jsem si to samozřejmě nechat ujít.
Večer či spíše noc to byla velkolepá. Tarantinova filmová sága neztratila ani po více než dvaceti letech nic ze své dynamiky, ze svého strhujícího rytmu, ze svého nikoli „nenápadného (v řadě ohledů téměř buñuelovského) půvabu“.
Způsob, jakým někdejší „primitiv z videopůjčovny“ natočil – celé to trvá více než čtyři a půl hodiny – cestu „nevěsty krví zborcené“, někdejší „černé mamby“ v podání úchvatné, naprosto neodolatelné Umy Thurmanové za pomstou, během níž zdolá všechny nástrahy, nepřátele, protivenství, zachrání se z „mělkého hrobu“ a nakonec zabije i bývalého milého Billa (rovněž fenomenální David Carradine), je stále dechberoucí.
Tolik nápadů, tolik filmařských/filmových technik, tolik talentu, že by to jiným i velkým režisérům stačilo na celý život nebo na několik životů, jsem viděl v kině, pokud vůbec (snad s výjimkou stejně geniálního Stevena Spielberga; viz dále) jen úplně výjimečně, vzácně.
Stejně prima jako film samotný bylo vidět v kině „veterány“ mého typu, kteří si slastně užívali neobyčejný zážitek, a byli přitom plní vzpomínek, stejně jako „benjamínky“, kteří snímek nikdy neviděli, anebo ho nikdy neviděli v kině, a kteří zjevně procházeli procesem pozvolného „přerodu“ od šoku k totálnímu nadšení.
Když jsme krátce před půlnocí opouštěli sál, bylo z nás, alespoň na chviličku, zvláštní „společenstvo“ (😊), švankmajerovští „spiklenci slasti“ svého druhu. Pokud máte Tarantina a film obecně rádi a budete-li mít tu možnost, určitě si na „Billa“ zajděte, nebudete toho ani v náznaku litovat.
Kmotři…
Tarantinovy snímky Kill Bill 1 a Kill Bill 2 nejsou zdaleka jediným slavným filmovým projektem, který má několik částí. Pojďme se teď společně ohlédnout za třemi nejlepšími, které mají velkou vypovídací hodnotu an sich, samy o sobě, a navíc výtečně vypovídají o době, kdy vznikaly.
Z těch skutečně kultovních byla úplně první mafiánská série Kmotr (The Godfather; 1972) a Kmotr II (The Godfather: Part II; 1974), natočená Francisem Fordem Coppolou (* 1939) podle stejnojmenného románu Maria Puza (1920–1999), dva snímky, které vyvolaly (nejen ve světě filmu) naprosté nadšení.
Kmotři jsou ostatně dodnes pokládáni za jedny z nejlepších filmů (nejen v rámci žánru) všech dob, na čemž nic nezměnila ani méně úspěšná třetí část, natočená s velkým časovým odstupem (Kmotr III – The Godfather: Part III) v roce 1990. Nejlépe o tom svědčí fakt, že přinejmenším v našem civilizačním okruhu neznám nikoho (bavíme se o civilizovaných lidech, přirozeně), kdo by filmy (v mnoha případech i Puzzovu literární předlohu) neznal, nemiloval ji a nebyl schopen citovat z ní některé věty či celé pasáže. Pouštěl jsem si ji asi posté nedávno, takže dobře vím, o čem mluvím.
Hvězdné války…
Druhá velká několikadílná filmová sága je rovněž americké provenience a stálo za ní autorské duo George Lucas a Steven Spielberg. Nejedná se, samozřejmě, o nic jiného než o Hvězdné války.
Geniální nápad s názvem Star Wars; dnes čtvrtá část vesmírné story zvaná Star Wars: Episode IV – A New Hope), přišel na svět v roce 1977. George Lucas (* 1944) byl nejen autorem námětu, ale napsal i scénář a ujal se také režie, takže se jednalo o takřka absolutní autorský projekt.
Jedenáct nominací na Oscara a sedm zlatých sošek představovalo grandiózní úspěch, který se logicky dočkal řady pokračování a který dal zrod, jen s malou nadsázkou řečeno, stejně jako výše zmíněný Kmotr, novému (nejen filmovému) průmyslovému odvětví.
Kromě toho fakticky nastartoval kariéry mnoha „lidí od filmu“, za všechny jmenujme alespoň herce Harrisona Forda (* 1942), jenž se stal pro filmové fanoušky nejviditelnějším symbolem úspěchu projektu, a jeho osudového životního „kumpána“ Stevena Spielberga (* 1946), dost možná vůbec nejlepšího režiséra poválečné generace amerických filmařů.
O tom, jak nenapodobitelným fenoménem se Hvězdné války staly, svědčí to, že se dočkaly, prozatím, jak jsem už naznačil, celkem osmi pokračování.
V roce 1980 přenechal Lucas režii filmu Hvězdné války: Impérium vrací úder (Star Wars: The Empire Strikes Back; budoucí Episode V) Irvinu Keshnerovi a roku 1983 umožnil původní trilogii jako producent dokončit Richardu Marquandovi (Star Wars: The Return of the Jedi; budoucí Episode VI).
Na přelomu milénia se Lucas po velkém tlaku ze strany fanoušků i s ohledem na vlastní byznys k projektu vrátil a postupně sám natočil, jako prequel k původní trilogii, filmy Epizoda I – Skrytá hrozba (Star Wars: Episode I – Phantom Menace; 1999), Epizoda II – Klony útočí (Star Wars: Episode II – Attack of Clones; 2002) a Epizoda III – Pomsta Sithů (Star Wars: Episode III – Revenge od the Sith; 2005).
Snímky neměly takový úspěch jako první série, přesto ale vydělaly „balík“, a potvrdily tak Lucasovu pověst filmového génia a „továrny na peníze“. Po další časové prodlevě pak vznikly v letech 2015, 2017 a 2019 ještě tři snímky závěrečné trilogie, epizody VII–IX (Síla se probouzí – The Force Awakens; Poslední z Jediů – The Last Jedi; Vzestup Skywalkera – The Rise of Skywalker), s nimiž ale Lucas, který svoji společnost Lucafilm Ltd. v roce 2012 prodal The Walt Disney Company, neměl již téměř nic společného. Můžeme-li říci, že nemá s čímkoli, co se Hvězdných válek týče, nic společného.
Dobyvatelé ztracené archy a další
Také poslední velkolepý několikadílný filmový projekt se zrodil v Americe. S nápadem na dobrodružný snímek o odvážném archeologovi, bojujícím s nacisty v Egyptě, přišel rovněž George Lucas, který nabídl jeho realizaci svým přátelům, scénáristovi Lawrenci Kasdanovi (* 1949) a již zmíněnému režisérovi Stevenu Spielbergovi.
Stejně důležitý jako skvělý námět, plný akčních scén i veliké legrace, byla volba hlavního představitele. Tom Selleck (* 1945), zaneprázdněný natáčením seriálu Magnum (1980–1988), možnost zahrát si Indianu Jonese odmítl, a proto roli získal Harrison Ford, jenž s Lucasem spolupracoval už na Hvězdných válkách. Právě Indy Jones se stal Fordovou životní rolí a popularitu Hana Sola, kapitána hvězdné lodi Millennium Falcon, nakonec k překvapení autorů ještě překonal.
Fenomenální úspěch zejména prvních tří snímků – Dobyvatelé ztracené archy (Raiders of the Lost Arch; 1981), Indiana Jones a chrám zkázy (Indiana Jones and The Temple of Doom; 1984) a Indiana Jones a poslední křížová výprava (Indiana Jones and the Last Crusade; 1989) byl dán nejen tím, že jde o dokonale napsané a natočené klukovské dobrodružství, o skvěle dávkovanou směs napětí a legrace s příměsí love story, a hlavně o to, jak to všechno sedí pohromadě. I proto poslední dva filmy – Indiana Jones a království křišťálové lebky (Indiana Jones and the Kingdom of the Crystal Skull; 2008) a Indiana Jones a nástroj osudu (Indiana Jones and the Dial of Destiny; 2023) – už takový ohlas ani úspěch neměly.
První tři filmy, hlavně „jednička“ a „trojka“, jsou ale fenomenální: Indiana Jones letící v letadle, uhánějící na koni, řídící pekelnou rychlostí nákladní auto v poušti a bijící zlotřilé nacisty hlava nehlava, byl ve svých vítězstvích všem překážkám navzdory ztělesněním americké odvahy, nezdolnosti a triumfu, víry v úspěch, ve svoji zemi, což byly hodnoty, k nimž se Američané v osmdesátých letech po dekádě deziluzí a defétismu znovu vraceli a hlásili.
Kill Bill: The Whole Bloody Affair má s předchozími sériemi leccos společného, třebaže se jedná „jenom“ o dva filmy (třetí část Quentin Tarantino navzdory spoustě spekulací nikdy nenatočil a ani to nejspíš neměl a nemá v úmyslu), jež mají navíc zcela jinou „poetiku“ a vycházejí ze zcela jiného vnímání (nejen filmové) krásy, estetiky a tradice. Je to čiročirá postmoderna, anebo dokonce postpostmoderna, a navíc velmi specifická, stejně jako většina jeho deseti filmů. Jak už jsem řekl: vyrazte do kina a užijte si to!
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
