Tichý film, ze kterého mrazí. Dva prokurátoři ukazují, jak funguje totalita

Odborných textů, románů, povídek, divadelních her i filmů o povaze totality a totalitarismu bylo v průběhu posledních více než sto let napsáno a natočeno nespočet. Jedním z nejnovějších uměleckých příspěvků na toto téma je film, který aktuálně přichází do českých kin a který v roce 2025 natočil ukrajinský režisér běloruského původu Serhij (či Sergej, chcete-li) Loznica. Snímek Dva prokurátoři o naivním mladém prokurátorovi, jenž se v době Stalinova „velkého teroru“ dopustí osudové chyby, za kterou krutě zaplatí, v zásadě neříká k tématu nic nového, ale přesto je v mnoha ohledech unikátní a mimořádný.

Článek, který píšu, nemá být a není primárně pojednáním o textech a filmech o moderním totalitarismu, alespoň stručnou zmínku o některých z nich ale pokládám na úvod za nezbytnou. Bude to, jak už to v mých textech bývá, zmínka velmi osobní. Za nejlepší literární texty o totalitě považuji jednak román George Orwella 1984 (Nineteen Eighty-Four)), jenž vyšel v roce 1949 a k němuž, myslím, nemusím nic dodávat. Podobnou, ne-li větší výpovědní hodnotu o daném tématu má román maďarsko-britského spisovatele Arthura Koestlera Tma o polednách (Darkness at Noon; 1940), pojednávající o stalinistických čistkách a procesech na konci třicátých let minulého století, kdy se shodou okolností odehrává i Loznicův film. Z českých textů si, jako jeden za všechny, dovolím připomenout román Doznání (L᾿Aveu; 1969), který na základně svých životních zkušeností napsal Artur London a na jehož motivy natočil v roce 1970 neméně slavný snímek režisér Costa-Gavras v hlavní roli s Yvesem Montandem.

Tím se plynule dostáváme alespoň k několika filmům na dané téma totalitarismu. Já osobně mám za nejlepší z nich, jakkoli vím, že porovnávat takto umělecká díla, věcně vzato není možné, ani seriózní, snímek Unaveni sluncem (Utomljonnyje solncem; 1994) Nikity Sergejeviče Michalkova. Tragický příběh divizního velitele Kotova je brilantní, umělecky nesmírně sugestivní obžalobou stalinismu na vrcholu moci (opět ze třicátých let 20. století), jenž má obecnou platnost; smutné, možná přímo tragické je, že jeho režisér a představitel hlavní role dnes patří k předním obhájcům a propagandistům režimu ruského prezidenta Vladimira Putina. Kdyby mi to někdo řekl v době, kdy Michalkov v Los Angeles přebíral Oscara za nejlepší neaglicky mluvený film roku, nevěřil bych mu.

Alespoň zmínku si zaslouží další dva filmy o sovětském „komplexním totalitarismu“ (český historik Karel Durman ve svých Popelech ještě žhavých rozděloval totalitarismus na komplexní, tj. komunistický – sovětský, tj. stalinismus, a na nekomplexní – německý, tj. nacismus) z doby po Stalinově smrti. Jedná se o Chladné léto roku 1953 (Cholodnoje leto pjaťdesjat tretego; 1988) Alexandra Proškina, jenž vznikl za vlády Michaila Gorbačova, v čase „perestrojky a glasnosti, a černou crazy grotesku Ztratili jsme Stalina (The Death of Stalin; 2017) Armanda Iannucciho. Ze snímků pojednávajících o německém nacismu jsem si vybral maďarsko – německo - rakouský film Mefisto (Mephisto; 1981) Istvána Szabóa s uhrančivým Klausem Mariou Brandauerem v hlavní roli podle stejnojmenného románu Klause Manna a Soumrak bohů (La caduta degli dei; 1969) Luchina Viscontiho. Z českých filmů se nic nevyrovná snímku Ucho (1970) režiséra Karla Kachyni a scénáristy Jana Procházky. Pokud si tyhle knížky přečtěte, respektive pustíte-li si tyto filmy, budete vědět o moderním totalitarismu vše, co potřebujete.

Dva prokurátoři (Two Prosecutors), které Serhij (Sergej) Loznica v loňském roce natočil v široké mezinárodní koprodukci, sice, jak jsem už psal, k danému tématu neříkají mnoho nového, ale přesto se jedná o pozoruhodný film. Nominace na hlavní cenu, Zlatou palmu, na festivalu v Cannes a prestižní cena Françoise Chalaise tamtéž, má dostatečnou výpovědní hodnotu, ať už si o filmových cenách a největším, byť hodně snobském festivalu na francouzském Azurovém pobřeží myslíte cokoli. Špatné filmy totiž v Cannes nevyhrávají nikdy.

Příběh samotný je vlastně jednoduchý. Jeho hlavním hrdinou je novopečený prokurátor, ještě nedávno student práv, ambiciózní, avšak třeskutě naivní hluboce věřící komunista Alexandr Korněv (vynikající Alexandr Kuzněcov), který pečlivě dbá na „dodržování socialistické zákonnosti“ a k němuž se shodou spíše nešťastných, než šťastných okolností dostane stížnost, přesněji řečeno prosba o schůzku z vězení pro politické vězně v Brjansku, kde pracuje. Korněv si v mrazivé první části filmu, odehrávající se ve věznici, schůzku vynutí a následně uvěří někdejšímu vysokému stranickému funkcionáři, že ve vězení dochází k mučení ve snaze vynutit si přiznání k neexistujícím zločinům proti režimu. Následně se Korněvovi v Moskvě podaří dostat se až ke generálnímu prokurátorovi Sovětského svazu Andreji Januarjeviči Vyšinskému (famózní Anatolij Bělyj), k jedné – aniž to tuší – z největších zrůd vrcholného stalinismu, kterého seznámí se svým zjištěním. Generální prokurátor jej vyslechne a oznámí mu, že mu zajistí bezpečný návrat do Brjansku, kde je ale okamžitě zatčen a odvezen do vězení, v němž celý příběh začal.

Když snímek ve stručnosti takto popíšu, nepochybně vás napadne, čím je tak mimořádný a unikátní. Je tomu tak tím spíš, že si člověk kromě výše uvedeného musí, naprosto nevyhnutelně, položit otázku, zda byla naivita, jakou trpí hlavní hrdina Korněv, v Sovětském svazu ve třicátých letech minulého století, kdy vrcholil Stalinův „velký teror“ vůbec možná; pak si ale vzpomene na řadu konkrétních případů, které zná, nejen ze Sovětského svazu, ale třeba i z naší země, a musí připustit, že ano.

V námětu a v příběhu tedy přesvědčivost filmu není. Pozoruhodné je něco jiného. V celém snímku se mluví velmi tiše, nikdo nikoho nebije, nemučí a netrápí, všichni se chovají, minimálně po formální stránce, vlastně slušně. Přesto z jednotlivých scén doslova mrazí, ať už se jedná o scény z brjanského vězení (velitel, jeho zástupce i jednotliví „bachaři“ jsou od prvního pohledu brutální sadisti), z budovy moskevské generální prokuratury i z Korněvovy zpáteční cesty vlakem ve společnosti dvou bujarých, žoviálních „inženýrů“, z nichž se „vyklubou“, aniž by zkušenějšího diváka překvapilo, agenti NKVD, kteří jej ve finále zatknou.

Mimochodem, oni dva žoviální „inženýři“, kteří se s Korněvem v kupé vlaku podělí o jídlo, o vodku, zahrají si na kytaru a zazpívají si, se velmi podobají „starému příteli“ velitele Kotova z filmu Unaveni sluncem – Míťovi, rovněž agentovi státní bezpečnosti, který Kotova na konci filmu zničí. Právě tyto postavy, tito lidé (Miťa v podání Olega Jevgeňjeviče Menšikova je jednoznačně nejlepší filmový „kágébák“ všech dob), tato kolečka ve stroji, který se nikdy nezastaví, jsou dokonalým ztělesněním nejen vrcholného stalinismu, ale i obecně hrůzné, neomezené moci totalitního státu, před kterým není žádného úniku a žádné záchrany.

Největší výpovědní hodnota filmu Dva prokurátoři tak spočívá v tom, že jakkoli je tichý, subtilní a svým způsobem křehký (až ho uvidíte, myslím, že dáte těmto mým vzhledům k tématu za pravdu), ukazuje tyto „obyčejné“ lidi, tato na první pohled neškodná „kolečka“ v nezastavitelném (ná)stroji na násilí, který, jakmile se jednou spustí, jde zastavit jen stěží a většinou jen za cenu velkých obětí.

Dějiny 20. století (sovětský, československý, čínský, kambodžský a další komunismus, německý nacismus, italský fašismus) jasně ukázaly, že člověk je schopen spáchat všechny představitelné i nepředstavitelné hrůzy, je-li mu to dovoleno či umožněno. To, co 7. října 2023 spáchali hrdlořezové z teroristické organizace Hamás, či to, co v letošním lednu provedl režim íránských ajatolláhů občanům vlastního státu, ukazuje, že naše 21. století nemusí být v ničem lepší.

Začátky všech těchto hrůz přitom bývají velmi nenápadné, takže je společnost nezřídka podcení a procitne, až když je pozdě. Tak na to mysleme, přátelé.