Totalita se může vrátit, změny jsou moc rychlé a lidé je nechápou, varuje Agnieszka Holland

Jan Januš

24. 08. 2020 • 07:00
I nákup klobásy už zase začíná být politickou událostí, podobně jako tomu bylo dřív v komunistickém Polsku, říká v rozhovoru pro INFO.CZ oceňovaná polská režisérka Agnieszka Holland. U příležitosti premiéry jejího nejnovějšího filmu Šarlatán varuje před návratem totality a všímá si, jak jednoduše se lidé vzdávají svobody. „Strachem lze dosáhnout neuvěřitelných následků. Možnost návratu totalitního a autoritářského režimu vzniká z toho, že lidé nechápou současnost a modernitu. Ta má hodně nebezpečí, změny jsou příliš rychlé. Některá ohrožení, jako klimatická katastrofa nebo přemíra globalizace, způsobují, že lidé hledají někoho, kdo jim řekne, že jim na tyto problémy snadno odpoví a zachrání je,“ interpretuje aktuální dění zkušená tvůrkyně. 

V českých kinech se právě hraje váš nejnovější film Šarlatán. Ivan Trojan v něm jako léčitel Jan Mikolášek často opakuje, že chce jenom léčit. Totalitní režim ho ale nenechá, nezapadá tím do škatulky. Je tohle totalita v kostce, nenechat člověk svobodného?

Svým způsobem ano. Mikolášek také říká, že ho politika nezajímá. Problém je, že jakmile žijete v takovémto režimu, nebo si ten pro vás sáhne, tak se politika zajímá o vás. Nesvoboda a represe totalitních a autoritářských režimů spočívají v tom, že jim vadí i věci, které nemají s politikou nic společného. Dřív jsem říkala, že v takové zemi, jakou bylo komunistické Polsko, bylo i koupit si klobásu politická událost. Bohužel se k tomu zase trochu vracíme. 

A čím to je? Že je třeba v Polsku, ale i v České republice svoboda ohroženější než před pár lety? A jak do toho zapadá dění v Bělorusku?

Bělorusům teď velmi fandím a přeji jim, aby se zbavili tyrana. Ale s polskou, maďarskou a částečně českou zkušeností se na to dívám s určitým smutkem. Lidé jsou hladoví svobody, je ale otázka, zda si ji budou umět uchránit a skutečně v ní žít. Pozorujeme teď útěk od svobody a dochází k hodně symbolickým událostem, celosvětově. Při pandemii většina vlád docela racionálně zařídila, aby se lidé vzdali svých základních, občanských a lidských práv. Nesměli z domu, platilo mnoho zákazů, zavřely se hranice. Lidé to šíleně snadno akceptovali. Ta snadnost byla děsivá. Tentokrát byl důvod, ale řekněme, že by nebyl. Strachem lze dosáhnout neuvěřitelných následků. Možnost návratu totalitního a autoritářského režimu vzniká z toho, že lidé nechápou současnost a modernitu. Ta má hodně nebezpečí, změny jsou příliš rychlé. Některá ohrožení, jako klimatická katastrofa nebo přemíra globalizace, způsobují, že lidé hledají někoho, kdo jim řekne, že jim na tyto problémy snadno odpoví a zachrání je.

Často ve svých filmech zobrazujete lidi, kteří stojí mimo systém, ať již se proti němu vymezují, nebo jen chtějí žít po svém a po ostatních chtějí jen to, aby je nechali být. Vycházíte v tom z osobní zkušenosti?

Přizpůsobivost a konformita jsou snadnější a více přirozené. Svoboda vyžaduje neustálou práci. Většina lidí se svobody vzdává, když se ukazuje příliš těžká a odpovědnost příliš složitá. Raději pak utíkají od svobody. Hned po sametové revoluci jsem se potkala s Milošem Formanem a on mi velmi skepticky říkal, že si nemyslí, že se to v Čechách podaří. Říkal, že když zvířata žijí celý život v klecích v zoologické zahradě, tak jsou nesvobodná, ale dostávají žrádlo a vědí, že je nikdo nenapadne a nezabije, jsou tak v bezpečí. Kapitalismus je ale džungle, je to krásné, můžete podnikat, jak chcete. Ale zároveň se vám to může nepodařit, můžete zahynout, může vás popadnout větší divočák. A když někdo vyrostl v zoologické zahradě, je pro něj svoboda nekompatibilní. A po letech se v postkomunistických zemích ukazuje určitá nostalgie po tom, když vám někdo řekne, jak máte žít a vymezí vám, co je správné a co není správné. A najdete obětního beránka, na kterého se shodí všechny problémy. To byli uprchlíci, teď to jsou třeba v Polsku a v jiných zemích homosexuálové. 

Vědec Rafał Syska na letošní Letní filmové škole právě v souvislosti s polskými represemi vůči homosexuálům říkal, že potřebujeme lidi, jako byl legendární polský režisér Andrzej Wajda, protože v takových chvílích bouchnou do stolu a řeknou takhle ne. Wajda byl dlouho považován za svědomí polského národa, vy máte podobné postavení. Cítíte v tomto ohledu na sebe větší tlak?

Určitým způsobem to dělám od svého mládí, je to moje přirozenost. Někdy mám hodně následovatelů a někdy jsem dost sama.

Není teď čas na obnovu hnutí „kino morálního neklidu“ z přelomu 70. a 80. let, s nímž jste významně spojena?

Trochu se to děje. Filmů, které kladou nepohodlné otázky, je víc a víc, možná ne dost, ale roste to. Kino však dnes není takové jako v 60. a 70. letech, je více komerční. Stejně jako televize a korporát se vyhýbá kontroverzním tématům. Ještě před 10, 15 lety neměly nové platformy jako HBO či Netflix strach dělat kontroverzní věci, teď ale vidím, že politiku spíše nechtějí. Společnost je polarizovaná, ať už v Americe, Británii nebo v Polsku, a když děláte něco, co má světonázor, okamžitě ztratíte potenciální půlku obecenstva, to jsou peníze. Je pro ně lepší dělat povrchnější věci. Zároveň si ale myslím, že lidé potřebují vášnivý přístup a názory.

Jak vás zasáhla pandemie?

Zrovna jsem byla ve Francii, v rámci proma mého předchozího filmu Pan Jones, jezdila jsem po zemi a potkávala se s publikem a novináři. Film měl velmi dobrý ohlas, najednou ale došlo k lockdownu. Mám dům v Bretani, tam pobývám nejraději, a tak jsem tam ještě rychle odjela vlakem, pak už vlaky nejezdily. A tam jsem byla pět měsíců. Sledovala jsem média a různé rozbory. Realita se strašně měnila a to, co se stalo, je velmi poučné.

Na tiskové konferenci jste mluvila o tom, že Pan Jones v pandemické situaci zarezonoval a našli si ho i lidé, ke kterým by se jinak nedostal. Budete to podle vás i případ Šarlatána?

Doufám. Ale pandemie nás naučila, že víme, že nic nevíme. Jak budou lidé reagovat na filmy a na realitu, je těžko předvídatelné. Kdo by třeba řekl, že se v Bělorusku ten pokojný lid takto vzbouří. A jestli s tím měla pandemie něco společného, nebo ne… Víte, co je zajímavé? Jsem feministka a delší dobu si myslím, že ženy nejsou v mnoha důležitých oblastech, jako je politika nebo film, reprezentované rovnocenně a zkresluje to pravdu o realitě. Pandemie ukázala, že země, které jsou vedeny ženami, si poradily s tou situací mnohem lépe a také solidárněji než ty s muži v čele. Ti začali okamžitě používat vojenskou terminologii, Macron říkal, že jsme ve válce, mluvil o první linii. Pečovatelský přístup teď ale lidstvo potřebuje více než přístup vůdce.

Na co dalšího se teď chystáte?

Až do pozdního jara příštího roku jsem měla v Paříži točit seriál pro Apple, kvůli pandemické situaci se to ale zastavilo. Mám teď prostor. Sice mám dost nabídek, ale uvidíme, jak se budou filmy financovat. Už je vidět, že to filmový průmysl ovlivní. Kina a distributoři ztratili hodně peněz, nevíme, jak dlouho bude trvat, než se návštěvnost vrátí na úroveň před pandemií. A jestli k tomu dojde. Což samozřejmě ovlivňuje i peníze na produkci, protože filmy jsou do velké míry financované z toho, co přijde z trhu.

Shodou okolností šel Šarlatán do českých kin 20. srpna, den před výročím sovětské okupace Československa. I když to tak původně nemělo být, je v tom podle vás nějaká symbolika?

Víte, třeba je. To datum je pro mě velmi důležité, budu si ho pamatovat do konce života.

SDÍLET