Okupanti přijeli na pruhovaných gazících. Sovětský GAZ-69 ale dobře znali i chalupáři z českých hor

Asi není vzdělaného člověka, který by neznal notoricky známé snímky tanků a dalších vozidel, valících se v noci z 20. na 21. srpna 1968 od ruzyňského letiště dnešní Evropskou (tehdy příhodně Leninovou) třídou. Ikonické jsou i fotografie autobusů MHD na Vinohradské, zničených pásy obrněnců. 

Invazní vojska Varšavské smlouvy použila především sovětskou pásovou a kolovou techniku – tanky řady T-54/55 (nejčastější v ulicích), u vybraných sovětských útvarů také novější T-62 a na některých místech i těžké tanky T-10M. 

Nasazeny byly i výsadkové samohyby ASU-57 a ASU-85, kolové obrněné transportéry BTR (zejména starší BTR-152 a novější BTR-60) a průzkumné „obrněné automobily“ BRDM.

Z týlové a přepravní techniky šlo hlavně o nákladní vozy ZiL-157 a Ural-375D. Tyto stroje byly zpravidla označené charakteristickými bílými „invazními“ pruhy – kvůli identifikaci.

Ti nejdůležitější, kdo o veškerém dění v ulicích rozhodovali, však jezdili v mnohem menším vojenském vozidle: legendárním GAZu-69.

Nepřipravenost stalinskými čistkami zdecimované Rudé armády se v začátcích sovětské účasti ve druhé světové válce projevovala mimo jiné chronickým nedostatkem vhodné mechanizace. Díky velkorysosti prezidenta Franklina D. Roosevelta uzavřeli Američané s Rusy známou smlouvu „o půjčce a pronájmu“, na jejímž základě začalo do SSSR proudit obrovské množství americké bojové techniky – mezi nimi i malého šikovného teréňáku jménem Jeep, prvního masově rozšířeného vozidla svého druhu.

Z ideologického hlediska bylo ale jasné, že dlouhodobě nelze využívat techniku ze země, která byla v mírových podmínkách protipólem všeho sovětského. Počátky historie gazíků jsou spjaty s modely GAZ-64 a především GAZ-67, ne příliš zdařilými kopiemi původního Willys Jeepu, které se zapsaly do povědomí i kvůli svým přezdívkám.

Především v Polsku a Československu byl stroj znám jako „Čapajev“. Jeho podobnost s americkými stroji mu vysloužila i pojmenování „Iwan Willys“ nebo „ChBW“, tedy „Choču byť Willysom“.

Nástupnický typ GAZ-69 už byl ale z jiného těsta. Objektivně lze říct, že šlo o svého druhu velmi povedené auto. Vyvinut byl pod vedením konstruktéra Grigorije Mojsejeviče Vassermana, židovského rodáka z Donbasu.

Požadavky zahrnovaly nižší spotřebu paliva a využití osvědčených komponent, jako byl 2,1litrový čtyřválcový motor o výkonu 55 koní (41 kW) a třístupňová převodovka z osobního vozu GAZ M20 „Poběda“. Nápravy a další díly byly převzaty z GAZ 67B, ale nový model přinesl vylepšení, jako byly kovové dveře, topení, elektrické stěrače a prostornější interiér.

Sériová výroba byla zahájena 25. srpna 1953 v Gorkém (GAZ = Gorkovskij Avtomobilnyj Zavod) a od roku 1956 pokračovala v Uljanovsku až do roku 1972. 

Ještě před zahájením běžné produkce byl ale prototyp v roce 1951 předveden samotnému Stalinovi v krátkém propagačním filmu. Jenže, co se nestalo: Během tohoto důležitého filmového promítání v promítačce s hlasitým třeskem praskla žárovka. Ve ztemnělém sále vznikl zmatek, protože si členové tehdejšího politbyra mysleli, že jde o atentát. 

Podle textu na webu Off road Driver prý incident Stalina vůbec nerozhodil. Po návratu přítomného vedoucího filmové laboratoře, který za projekci zodpovídal, zpět na pracoviště prý jeden z jeho kolegů zažertoval: „Cože, oni tě nezastřelili?“

GAZ-69 bylo velice účelně, jednoduše, a proto geniálně navržené auto, které mělo přečkat prakticky jakékoliv podmínky. Vůz disponuje standardní dvounápravovou konfigurací 4 x 4, přičemž trvale poháněna je zadní náprava, v případě potřeby se pohon přední nápravy dal zapnout i z místa řidiče. 

Posádku vozidla tvořil řidič a dalších až 7 osob, popřípadě 2 osoby na předních sedadlech a 500 kg nákladu v zadní části vozidla. Řidič a velitel měli samostatná sedadla a přepravované mužstvo sedělo na lavicích po stranách nákladového prostoru, pod kterými se nacházel prostor na nářadí.

Automobil mohl sloužit také jako sanitní odsunový vůz pro raněného, který mohl být umístěn na transportních nosítkách. Rezervní kolo bylo upevněno z vnější strany za dveřmi řidiče. Z tohoto důvodu jsou dveře řidiče menší než ty na straně spolujezdce. Zadní dveře ložné plochy jsou výklopné.

Průměrná spotřeba paliva v letním období je přibližně 20 l/100 km, v zimním se pohybovala kolem 23 l/100 km. GAZ–69 dosahoval maximální rychlosti při normálním zatížení na silnici 90 km/h, v terénu asi 40 km/h. Ve vozidle jsou instalovány dvě nádrže, hlavní o objemu 58 l a vedlejší o objemu 27 l.

V československých podmínkách využívala armáda šikovný „GAZ“ jako základní platformu pro všechno, co vyžadovalo pohyblivost a prostupnost těžším terénem. Existovaly radiové varianty (nejčastěji s radiostanicemi řady R-105), chemickoprůzkumné úpravy, sanitní přestavby a výsadkářské modifikace se zjednodušenou nástavbou. Častá byla i role tahače pro 82mm bezzákluzový kanón vz. 59.

Z vojenské praxe si GAZ-69 přinesl pověst stroje „pro všechno“: doprovázel jako velitelský vůz vojenské kolony, plnil roli spojky mezi veliteli, odvážel průzkumníky, vozil radiovybavení a vláčel rozličné přívěsy. V porovnání se západními protějšky nebyl rychlý ani komfortní, ale byl – jako všechno sovětské – jednoduchý a dal se opravovat v polních podmínkách.

Zásadní stopu u nás „gazík“ zanechal v tragickém létě 1968. V rámci invaze Varšavské smlouvy přijely do Československa doslova tisíce kusů lehké terénní techniky a mezi nimi i GAZ-69 ve funkcích štábních, spojovacích a eskortních vozů.

Oficiální publikace Ministerstva obrany k „vojenskému řešení 1968“ přímo dokumentuje sovětský GAZ-69 na Pražském hradě u katedrály sv. Víta; další galerijní soubory a regionální fotoreportáže ukazují „gazíky“ v ulicích Prahy i menších měst. Také tyto vozy nesly neblaze proslulé bílé invazní pruhy kvůli rychlé identifikaci mezi velmi podobnou technikou ČSLA.

Pro domácí publikum měl pohled na „gazíky“ v roce 1968 hořkou dvojsečnost: stejný typ sloužil i u nás. Vojáci základní služby a důstojníci si ho pamatovali z výcviku – od brigád spojení přes chemiky po dělostřelce – a o to víc vynikal kontrast mezi „naším“ autem v armádní garáži a „jejich“ autem s bílými pruhy na okupované ulici.

V anonymitě měst se přitom GAZ-69 osvědčil útočníkům přesně tím, čím byl pro ČSLA v dobách míru: dostupným, obratným a snadno servisovatelným prostředkem pro spojku, zásobování či zajištění stanovišť.

Kolik u nás GAZů vlastně jezdilo? Odpověď nabízí přesná statistika: ještě v roce 1975, kdy už se chystal nástupce UAZ-469, evidovala ČSLA 790 kusů pětimístných GAZ-69A a 2 750 kusů „osmimístných“ GAZ-69/69M. 

Konec služby nepřišel naráz. Jakmile se v první polovině 70. let rozběhla výroba nástupnického UAZu-469 (kterému se ale stejně říkalo „gazík“), typ 69 začal zvolna mizet z první linie a přesouval se na podružné úkoly. 

Kdo někdy seděl na jeho plechové lavici, nezapomene: tvrdé pérování, krátké převody, jednoduchý volant a průjezdy nejnemožnějším terénem. V československém příběhu armády 50.–70. let zůstává GAZ-69 synonymem „malého vojenského auta“, které udělalo nenápadně ohromné množství práce – a v roce 1968 bohužel i práce, jež se do dějin zapsala velmi negativně.

Během dvou desetiletí bylo vyrobeno více než 600 000 kusů těchto vozů, přičemž část z nich byla následně exportována do 56 zemí světa. Tím pádem byl „gazík“ do příchodu osobních automobilů Lada zdaleka nejúspěšnějším sovětským automobilovým artiklem. Ale nejen to. Vůz se od roku 1957 vyráběli také v Rumunsku s označením IMS-57 a také v pozdější vylepšené verzi jako ARO M461. Licenčně se vyráběl od šedesátých let i v KLDR.

Mimo armádu byl GAZ-69 také věrným a nezištným pomocníkem správcům horských chat, myslivcům, lesákům, zemědělcům, zeměměřičům, meliorátorům a vůbec všem, kteří potřebovali na obtížně dostupná místa převézt i něco víc než jen sebe. Nezapomenutelnou filmovou roli vražedného nástroje pak „gazík“ ztvárnil v horské detektivce Holka na zabití (rež. Juraj Herz, 1975).

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.