Švarcsystém, nebo svoboda? Stát by nejraději zaměstnal všechny

Práce se v éře technologické revoluce rychle mění. Snaha státu regulovat ji pracovním právem a daňovými zákony však za tímto vývojem výrazně zaostává. Na novou dobu se aplikují pravidla z dávno minulých časů. Typickým příkladem je věčná česká politická debata o tom, kdo musí být zaměstnanec a kdo může být živnostník. Tradičně se jí říká švarcsystém – tedy snaha vydávat za živnostníky ty, kteří podle představ státu mohou být pouze zaměstnanci.

Teď otevírá ministerstvo práce vedené Alešem Juchelkou z ANO další kapitolu této nekonečné debaty. Záminkou je aplikace evropské směrnice o digitálních platformách typu Uber, Wolt nebo Liftago. Právě přes tyto platformy si v Česku vydělává půl milionu lidí. Ministerstvo chce nastavit jasnější mantinely, kde může člověk pracovat jako živnostník a kde už musí být zaměstnancem.

Tato debata je u nás už desítky let mimořádně politicky citlivá a fakticky těžko řešitelná ze dvou důvodů.

Za prvé: firmy musí za zaměstnance platit velmi vysoké odvody na sociální pojištění. Ty jsou podle aktuálních dat Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) druhé nejvyšší ze všech vyspělých zemí. Dosahují 25,4 procenta celkových nákladů práce. Před námi je jen Francie s 26,7 procenta. Následují Estonsko s 25,3 a Slovensko s 24,4 procenta. Pro srovnání: v sousedním Německu činí tento odvod jen 16,8 procenta. Průměr zemí OECD je 13,4 procenta. Například ve Švýcarsku se platí zhruba 6 procent.

Tato částka je přitom skrytá. Zaměstnanec ji nevidí – není uvedena ani v pracovní smlouvě, ani ve výplatní pásce či daňovém přiznání. Nevyjednává se o ní ani při diskusi o výši mzdy. Jde o skrytou daň, kterou odvádí přímo zaměstnavatel. Samotný odvod sociálního pojištění zaměstnance, který už viditelný je, je násobně nižší. V Česku činí 8,4 procenta, zatímco v Německu naopak 17,3 procenta.

Odvody zaměstnavatelů na sociální pojištění jsou vůbec největším příjmem státního rozpočtu. Letos stát vybere na sociálním pojištění celkem 867 miliard korun. To představuje 41 procent všech příjmů státního rozpočtu, které dosahují 2 117 miliard korun. Pro srovnání: na daních z příjmů od zaměstnanců i živnostníků dohromady stát vybere 227 miliard korun, od firem 196 miliard.

Pro stát je proto mimořádně výhodné nastavit systém tak, aby co nejvíce lidí bylo v pozici zaměstnanců. Skrytě z nich vybere obrovské částky. Lidé tyto odvody nevidí, nedráždí je a nestávají se politickým tématem.

Druhým důvodem, proč je určování, kdo musí být zaměstnanec a kdo může být živnostník, tak zásadní, je velmi rigidní pracovní právo. To neumožňuje dát zaměstnanci výpověď bez udání důvodu. Firmy proto často musí fingovat reorganizace a rušení pracovních míst. To přirozeně motivuje k využívání volnějších kontraktů OSVČ.

Právě z těchto důvodů je debata o švarcsystému v Česku výrazně vyhrocenější než jinde. Jeho vyhledávání, prověřování a vyhodnocování zaměstnává úřady práce, finanční správu i správní soudy.

V dnešní době, kdy má práce zcela jinou podobu a bude se dál dynamicky proměňovat, by dávalo největší smysl, aby si každý mohl podle svých preferencí vybrat. Na jedné straně zaměstnanecký poměr s většími jistotami, ale i vyššími odvody. Na druhé straně volnější živnostenský vztah s nižšími odvody, ale minimální ochranou. Každý má jiné priority – někdo preferuje flexibilitu, jiný jistotu. Stát by navíc mohl ušetřit prostředky na represi.

Jenže obrovské peníze plynoucí ze skrytých daní z práce tuto debatu dlouhodobě blokují. Ani ODS, která se v minulosti prezentovala jako strana podporující svobodu volby a tržní prostředí, si netroufla pracovní právo uvolnit a dát lidem skutečnou možnost volby mezi zaměstnáním a podnikáním. Naopak živnostníkům zvýšila odvody. A když Babišův kabinet ve sněmovně prosadil jejich snížení, expremiér Petr Fiala jako jediný z celého poslaneckého klubu hlasoval proti. Současný předseda Martin Kupka se k hlasování vůbec nepřihlásil.