GLOSA LADISLAVA NAGYE | Tomáši Sedláčkovi odešel z Knihovny Václava Havla prakticky celý tým, on však dál působí dojmem člověka, který problém nevidí nikde jinde než u ostatních. Jeho veřejná vystoupení v posledních dnech jsou fascinující ukázkou ega, sebestřednosti a manažerské slepoty.
Bezprostředně po medializaci krize v Knihovně Václava Havla její ředitel sdílný příliš nebyl. Zdůvodňoval to tím, že je „na překážkách“ a pohybuje se na hraně svých kompetencí. O den později to už neplatilo a do rozhovorů se vrhl po hlavě: jsem skvělý manažer, zaměstnanci jsou tupci, nechápou mojí vizi, vadí jim, že nechodím do práce, najdu si jiné. A najdu si i jiné sponzory. Silnější explozi ega aby člověk pohledal.
Že má Sedláček problém s vlastním obrazem sebe sama, to není žádná novinka. V něčem připomíná Filipa Turka: oba chtějí působit světově, moderně, sebevědomě a větší než prostředí, ve kterém se pohybují. Jenže zatímco u Turka člověk určitou míru testosteronového egotripu tak nějak očekává, u ředitele instituce nesoucí jméno Václava Havla by přece jen čekal alespoň špetku pokory, sebereflexe a pochybností.
Nestalo se.
Proti Sedláčkovi se postavil prakticky celý tým lidí, kteří za poslední roky vybudovali z Knihovny Václava Havla respektovanou platformu pro debatu, kulturu a intelektuální život. Velkou zásluhu na tom měl i Jáchym Topol a lidé kolem dramaturgie. Právě oni vytvořili instituci, která měla váhu, atmosféru i důvěryhodnost.
Sedláček teď působí dojmem člověka, který si myslí, že obsah lze snadno nahradit pózou. Že stačí velká slova o modernosti, přihodit pár módních frází o AI a „čerstvé instituci“ a všechno ostatní se nějak doplní samo. Jenže instituce tohoto typu nestojí na powerpointových vizích ani TEDx stylu vystupování. Stojí na lidech, důvěře, intelektuální poctivosti a schopnosti vytvářet prostředí pro skutečnou diskusi.
A právě tam Sedláček selhává nejvíc.
Je až fascinující, s jakým despektem dokáže mluvit o lidech, kteří pro knihovnu roky pracovali a vytvořili její renomé. Jako by šlo o zaměnitelné figurky, které prostě nahradí jiní. V tom je ostatně podobný nejen Turkovi, ale i celé dnešní kultuře narcistních pseudo-vizionářů, kteří věří, že image je víc než charakter a prezentace víc než práce.
Bude obrovská škoda, pokud Knihovna Václava Havla zanikne. Ale ještě horší by bylo, kdyby se proměnila v jakési ezo-techno studio osobního brandu Tomáše Sedláčka. V místě, které nese Havlovo jméno, by totiž měla existovat hlavně pochybnost, kritické myšlení a intelektuální poctivost. A právě ty dnes v Sedláčkových vystoupeních bolestně chybějí.
