KOMENTÁŘ VOJTĚCHA KRISTENA | V Česku existuje zvláštní politický folklor. Jakmile se někde objeví státní firma, začne kolem ní vznikat známé klima. Nejdřív se řekne, že je potřeba odborné řízení. Pak se personálně vymění půlka lidí. Potom se vysvětlí, že všechno je vlastně složitější, než si veřejnost myslí. Následuje pár vět o odpovědnosti, stabilizaci a důvěře. A nakonec z toho vyleze stará dobrá česká disciplína: nikdo za nic nemůže, ale všichni z toho něco chtějí.
Balíkovna je přesně ten případ. Firma, která měla být moderní, komerční a připravená na tvrdý trh, se postupně proměnila ve školní pomůcku pro výuku toho, jak vypadá stát, když neumí oddělit veřejný zájem od zákulisního provozu. Místo jasné strategie máme zamlžený příběh. Místo důvěryhodného vysvětlení máme sérii kroků, které samy o sobě možná dávají jednotlivě smysl, ale dohromady vypadají jako klasická česká improvizace pod politickým dohledem.
A do tohoto obrazu vstupuje nový ředitel Balíkovny Martin Kment. Ano, formálně je to manažer s logistickou zkušeností. Ano, státní podnik v problémech může sáhnout po člověku, který zná provoz. To všechno lze říct. Jenže právě u strategických firem nestačí říct jen tu polovinu příběhu, která zní uklidňujícím hlasem tiskového oddělení.
Druhá polovina je, že Kmentovo jmenování doprovázejí informace o jeho dřívějších vazbách, zmínkách v uzavřené části zprávy BIS a debatě o tom, že vede důležitou část státní infrastruktury bez bezpečnostní prověrky na stupeň „důvěrné“.
Ať už se na tyto informace dívá kdo chce jakkoli, jedno je jisté: v normálně fungujícím státě by podobná personální volba musela být doprovázena maximální transparentností a politickou obhajitelností. Místo toho tu máme další české „věřte nám“. To už je skoro národní bezpečnostní slogan.
Jenže právě důvěra je to, co Balíkovně chybí nejvíc. Ne důvěra trhu. Důvěra veřejnosti, že stát ví, co dělá. Vezměme si ten obrázek celý. Balíkovna potřebuje investice. Prodej nebo vstup partnera se zastavil. Vedení se mění. Propouští se. Zdražuje. Kolem manažerského obsazení visí otázky. A veřejnost se má tvářit, že tohle všechno je součást pečlivě promyšlené stabilizace. Není. Tohle je spíš učebnicová ukázka, jak vypadá politizace ekonomického problému. Z odborné věci se stane mocenské území. Z firmy se stane trofej. A z trofeje se nikdy nestane zdravý podnik.
Na celé věci je nejzajímavější jedna drobnost. Když stát něco nezvládá, vždycky se objeví dvě oblíbené výmluvy. Buď za to může minulá vláda, nebo trh. V případě Balíkovny se používají obě. Jedni říkají, že problém vznikl dřív. Druzí tvrdí, že privatizace byla špatně připravená. Třetí vysvětlují, že konkurence je agresivní a situace složitá. To všechno může být pravda. Jenže z těchto pravd nijak neplyne, proč by veřejnost měla bez mrknutí oka přijmout, že do čela důležité firmy přichází člověk s takovou zátěží otazníků a že právě tohle je moment, kdy se má vše uklidnit.
Politika se u nás často pozná podle toho, že se vydává za správu věcí veřejných, ale ve skutečnosti je to správa vztahů. Kdo komu věří, kdo koho zná, kdo je čí člověk, kdo je ochotný být loajální v těžké chvíli. Balíkovna bohužel vypadá přesně takto. Z firmy, která měla soutěžit na trhu, se stává prostor, kde je důležitější zákulisní jistota než reputační čistota. A to je problém i tehdy, pokud by se nakonec neprokázalo vůbec nic. U strategických podniků totiž nerozhoduje jen to, zda je všechno formálně v pořádku. Rozhoduje i to, zda to tak vypadá. A tady to tak nevypadá ani trochu.
Balíkovna jako výkladní skříň? Těžko!
Další vrstva absurdity je outsourcing. Vždycky, když český stát řekne slovo „outsourcing“, měl by se občan instinktivně podívat, kde má peněženku. Samozřejmě: externí dodavatel není automaticky problém. Jenže u státní firmy, která má být nositelem důležité logistické infrastruktury, začíná být potíž ve chvíli, kdy se interní kapacity oslabují, kontrola se ředí a stát se postupně učí, že už vlastně nic moc neumí sám. Pak už to není efektivita. To je institucionalizovaná ztráta kompetence.
Jakmile stát jednou přivykne tomu, že jeho klíčové funkce dělá někdo jiný, obvykle za to platí víc a ví míň. Přesně v tomto bodě se z ekonomického rozhodnutí stává politický problém. Protože kdo nese odpovědnost za strategickou infrastrukturu, která je formálně státní, ale prakticky stále víc závislá na externích vazbách?
A pak je tu symbolika. Balíkovna není jen firma na balíky. Je to výkladní skříň toho, jak stát zachází s důvěrou. Když občan vidí, že se zdražuje, propouští a zároveň se mu u klíčových personálních rozhodnutí dostává místo jasných odpovědí jen mlhy, nezačne přemýšlet o optimalizaci provozních nákladů. Řekne si něco mnohem přízemnějšího: zase si to rozebrali mezi sebou a účet pošlou nám. A co je nejhorší, tentokrát to nebude jen zkratka. Tentokrát to bude docela přesný popis situace.
Na Balíkovně není nejdražší to, co je vidět. Ne tiskové konference, ne výměny ve vedení, ne řeči o stabilizaci. Nejdražší je to, co se rozpadá pod povrchem: představa, že stát ještě umí u strategického podniku jednat tak, aby to obstálo před veřejností bez křeče a bez pachuti. Místo toho sledujeme další epizodu známého seriálu, v němž se odborné rozhodnutí podobá personálnímu vzkazu a veřejný zájem se zase jednou ztratí někde mezi zápisem z dozorčí rady a nervózní tiskovou větou o důvěře.
Česká politika má jednu velkou slabost. Pořád si myslí, že stačí věci nějak zvládnout. Nestačí. U státní firmy se musí věci zvládnout tak, aby byly nejen efektivní, ale i uvěřitelné. A Balíkovna dnes není uvěřitelná ani trochu. Je to další státní příběh, kde je všechno údajně pod kontrolou, jen nikdo přesně neví čí.
