Skončí energetika v pasti? Pacovský vysvětluje, kdo zaplatí účet za zelenou transformaci i proč chybí záložní elektrárny

Vojtěch Kristen: Hormuzský průliv, kudy protéká obrovské procento světové spotřeby energetických surovin, uzavřela blokáda. Jaká je tam nyní situace?

Martin Pacovský: Absolutně nejasná. Na jednu stranu máme příměří, ovšem to se úplně nedodržuje. Rejdaři, majitelé LNG tankerů a v konečném důsledku i pojistitelé prostě nevěří, že to příměří opravdu funguje. Než jsem sem šel, díval jsem se na radar, jak situace vypadá reálně, a žádné tankery Hormuzem neprojíždějí. Možná nějaké dohodnuté historicky, ale ne ty, které jsou strategicky zajímavé pro Evropu. V principu jde o to, že majitelé lodí by se i dohodli a zaplatili ten poplatek – to pomyslné výpalné – zhruba dva miliony dolarů za loď, ale pojistitelé nevěří, že se to obrovské riziko nerealizuje. Pojišťovny prostě nechtějí průjezd průlivem krýt.

Vojtěch Kristen: Jde podle vás spíš o krátkodobou epizodu, nebo o začátek dlouhodobého problému? 

Martin Pacovský: Globálně tady změna pohledu na logistiku ropy a zemního plynu určitě je. Na trhu bude dlouho přetrvávat silná nejistota – uvědomění si, že ne každé zboží, které jede z bodu A do bodu B, musí nutně doplout do cíle. Na druhou stranu, když se na to podíváme čistě optikou trhů a velkých obchodníků, ti už se ve výhledech zhruba pro roky 2027 a 2028 dostávají zpět na normalizovanou hranici. Já sleduji spíše plyn než ropu a u zemního plynu se pro tyto budoucí roky cena opět normalizuje kolem 30 eur za megawatthodinu. 

Jsem přesvědčen, že se ta bezprostřední krize vyřeší v horizontu půl roku, ale má to obrovské „ale“. Evropa musí plnit zásobníky. A chybí jí nejen nasmlouvané dodávky, ale kvůli extrémně nízkým stavům zásobníků potřebuje na trhu ještě víc LNG, než se původně plánovalo. Navíc je tu fyzický výpadek minimálně šesti týdnů v plynulosti dodávek. Současná cena plynu tedy spíše reflektuje ten brutální fakt, že Evropa prostě musí nadprůměrně nakupovat.

Vojtěch Kristen: Máme odkud? 

Martin Pacovský: Pro Evropu je zásadní a uklidňující fakt, že má stabilní dodávky ze Spojených států a z Norska. Více než polovina dodávek zemního plynu do Evropy je v současnosti pokryta právě z těchto dvou bezpečných zdrojů, zbytek tvoří různí dodavatelé jako Alžírsko a Blízký východ. Do budoucna je ale jasné, že bude nutné se mnohem analytičtěji dívat na rizika spojená s celým logistickým řetězcem, nejen na to, jestli je spolehlivý ten samotný dodavatel suroviny.

Zásadním problémem pro Evropu paradoxně není fyzická dostupnost plynu někde ve světě, ale cenová bitva. Evropa totiž typicky soutěží o ty samé tankery se silnou Asií. Zjednodušeně řečeno: obří tanker vyjede ze Spojených států a než dojede do cílové destinace, tak vlastně neví, kam přesně pluje. V byznysu se reálně stávají situace, kdy se tanker už u španělského pobřeží zničehonic otočí a jede do Asie, protože asijští odběratelé Evropu v reálném čase tvrdě přeplatí. Většinou to souvisí s lokálním počasím – když je v Asii horko a potřebují masivně klimatizovat, nebo v Evropě uhodí velká zima a potřebujeme topit.

Vojtěch Kristen: Očekáváte, že se pod tímto tlakem znovu otevře vysoce politická otázka dodávek potrubního plynu a ropy z Ruska do Evropy?

Martin Pacovský: Upřímně si myslím, že dřív nebo později se ta otázka prostě otevře. Evropa si sice nedávno zakázala odebírat zemní plyn z Ruska, což bude platit tuším od dubna nebo od května letošního roku, takže se to samozřejmě neotevře teď hned. A je to primárně politická, nikoliv ekonomická otázka. Nicméně čistá obchodní pravda je, že Rusko suroviny má, těží je a je schopné je dodávat za relativně nízkou cenu. Bude extrémně záležet na případné dohodě o míru a na celkové geopolitické situaci na Ukrajině, ale jako analytik si dokážu představit, že v momentě příměří a celospolečenského akceptování statu quo, ta tvrdá pragmatická diskuze v Evropě nastane.

Vojtěch Kristen: Údery na plynovou a ropnou infrastrukturu, například zásahy velkých terminálů v Kataru, znamenají problém. Bude obnova trvat měsíce, nebo roky?

Martin Pacovský: V Kataru fungují takzvané „trains“, což jsou obrovské technologické bloky, takové továrny, které pracují relativně samostatně jako stavebnice Lego. Část z nich byla zničena nebo vážně poškozena. Opticky to snížení kapacity o pětinu nevypadá jako dramatický zlom, ale největší problém je čas. Kdy se znovu bezpečně rozjede celý ten složitý cyklus plnění, zkapalňování a logistiky. To netrvá dny, ale mnoho týdnů. 

Proto si myslím, že ten logistický výpadek se na trhu bude propisovat rok až rok a půl. Zároveň je ale potřeba vidět druhou stranu mince – v USA se otevírají nové terminály a Austrálie s Norskem navyšují těžbu. Paradoxně, ač to zní cynicky, současná napjatá situace ekonomicky extrémně vyhovuje Norsku i USA, protože za svůj plyn dostávají v Evropě téměř dvojnásobnou cenu oproti normálu. Těmto hráčům to vlastně hraje do karet.

Vojtěch Kristen: Pojďme to přeložit pro běžného českého zákazníka. Znamená to, že se má na konci roku připravit na složenkový šok? Bude platit za plyn znatelně více peněz?

Martin Pacovský: U zemního plynu dodavatelé obvykle nakupují surovinu na dva až tři roky dopředu. Cena, kterou vidíte na faktuře, se skládá z cenových pásem za různé budoucí roky. Je to jako polévka, do které mícháte ingredience nakoupené za různé ceny. Pokud je dnes na spotovém trhu cena plynu vyhnaná na 50 eur, neznamená to automaticky, že se zítra zákazníkovi zdvojnásobí účet. Projeví se to, ale bude to vyhlazené přes ten vážený dvouletý průměr.

Ale pozor, ta vyšší cenová hladina tu s námi bude přetrvávat. Pokud dodavatelé nyní plní svá portfolia plynem za 30 nebo 50 eur, propíše se to neúprosně k zákazníkům zhruba za 12 až 18 měsíců. Dodavatelé prostě přestanou nabízet akční cenové balíčky, oseknou bonusy za přechod, a tím se nenápadně, ale plošně zvedne koncová cena pro všechny.

Vojtěch Kristen: Kdybyste teď měl dát tvrdou strategickou radu retailovým klientům ohledně fixace ceny plynu – co mají udělat?

Martin Pacovský: Radil bych jednat hned. Určitě bych si plyn zafixoval, pokud ho ještě zafixovaný nemám. Ideálně na dva, ještě lépe na tři roky dopředu. Kdo to doteď nestihl, ať zkusí sehnat alespoň dvouletou fixaci, i když už to na trhu může být těžší. Upřímně, kdybych byl teď v pozici dodavatele plynu já, tříleté fixace bych z trhu okamžitě začal stahovat, nebo bych rychle vymýšlel nové, pro mě bezpečnější – a pro zákazníka méně výhodné – produkty.

Vojtěch Kristen: Posuňme se na strategickou úroveň evropské energetiky. V Evropě probíhá Green Deal a masivní dekarbonizace. Co nám současná geopolitická krize říká o této strategii? Není ten evropský tlak příliš rychlý a křehký vůči vnějším šokům?

Martin Pacovský: Musíme si přiznat zásadní věc. Přechod na bezemisní ekonomiku je v principu dobrá a nutná cesta. Obrovský problém Evropy ale tkví v tom, že si teď bere to nejhorší z obou systémů. Na jedné straně máme masivně dotovanou část výroby postavenou na obnovitelných zdrojích – vítr a slunce –, které jsou ale naprosto závislé na rozmarech počasí. Na straně druhé stále naprosto fatálně potřebujeme fosilní energetiku, abychom tu soustavu vůbec udrželi v chodu a nezkolabovala.

Obě ty vyhrocené strany debaty – jak radikální zastánci Green Dealu, tak konzervativní příznivci uhlí – mají ve svém jádru pravdu. Je fantastické, že máme soláry a větrníky, které dokážou pokrýt gigantickou část letní spotřeby elektřiny. Ale aby ta samá soustava fungovala i v lednu, bezpodmínečně potřebujete těžkou zálohu ve fosilních palivech, ideálně v plynu. Musíme si uvědomit středoevropskou realitu: my tu topíme centrálně. A v zimě solárním panelem statisíce domácností v panelácích prostě nevytopíte.

Reálný plán navíc naráží na časovou zeď. V naší části Evropy se do roku 2040 s největší pravděpodobností nepostaví a nespustí žádný nový jaderný blok. Uhlí ale z trhu zmizí mnohem dřív, odhadem už kolem let 2030 až 2033, a to čistě z ekonomických důvodů, nikoliv kvůli politickým zákazům. Ty elektrárny se prostě neuživí. Takže my mezi rokem 2030 a 2040 nutně potřebujeme postavit masivní flotilu nových plynových elektráren.

Vojtěch Kristen: Uhlí u nás momentálně pokrývá kolem čtyřiceti procent spotřeby elektřiny. Stihneme to nahradit? 

Martin Pacovský: Dnes jsme přesně v té zlomové fázi, kdy logistika plánů hrubě selhává. Stát na papíře říká: „Nahradíme uhlí plynem a jádrem.“ Jenže se to naprosto nepotkává v čase. Analýzy provozovatele přenosové soustavy, státního podniku ČEPS, jasně a tvrdě ukazují, že přijdou roky, kdy se Česko poprvé v historii stane z čistého exportéra obrovským čistým importérem elektřiny. A ten největší problém je, odkud ten import vezmeme? Německo, Polsko i Rakousko mají úplně stejnou strategii odklonu jako my.

Nám reálně hrozí masivní nedostatek energie v extrémních situacích. Zejména při meteorologickém jevu, kterému Němci říkají dunkelflaute – zimní temnota, kdy týdny nefouká vítr a nesvítí slunce. To není fikce, to se stává pravidelně. 

My v Arete máme zkušenost z letošního ledna. Naše plynová elektrárna s teplárnou v Polsku běžela naplno a cena na tamním trhu vyletěla až k tisíci polských zlotých – tedy asi k pěti tisícům korun za jedinou megawatthodinu. Proč? Právě proto, že nefoukalo a nesvítilo. Pokud v těchto momentech nebudeme mít v Česku zapnuté plynové elektrárny, hrozí nám natvrdo masivní blackouty. A nebo bude elektřina pro ty, kdo na ni dosáhnou, stát astronomické částky.

Vojtěch Kristen: Proč se nyní plynovky nestaví? 

Martin Pacovský: Jsou tam dvě fatální překážky. Ta první je jasný regulatorní a dotační rámec státu. Lidé si musí uvědomit, jak plynová záložní elektrárna funguje – ona v moderním mixu pojede často jen pár desítek dní v roce. Naskočí v momentě, kdy zhasne slunce nebo přestane foukat, vyrovná síť a zase se vypne. Většinu roku bude stát ladem. Aby se investorovi, bankám a komukoliv příčetnému vůbec vyplatilo tak astronomicky drahý projekt postavit a udržovat ho při životě, musí existovat takzvaný kapacitní mechanismus. To znamená, že vám stát nebo operátor sítě platí stabilní paušál čistě za to, že ta elektrárna existuje a je připravená naskočit.

Tento mechanismus ale v Česku, a mimochodem ani v Německu, zatím vůbec pořádně nefunguje. Evropa a Brusel tak trochu neví, jak se k tomu politicky postavit, protože dotovat fosilní plyn jde hrubě proti vnější zelené koncepci. Ale technicky tu elektrárnu absolutně potřebujeme. Pokud nebude schválena kapacitní platba, nikdo rozumný u nás velkou plynovou elektrárnu nepostaví. Je to ekonomická sebevražda.

Teprve až stát vyřeší tuhle první brzdu, narazíme na druhou překážku: fyzickou dostupnost technologií. Dodací lhůty na velké plynové turbíny jsou dnes extrémně dlouhé. Americký energetický trh teď obrovsky roste, staví se tam gigantická datová centra pro umělou inteligenci a poptávka po stabilních plynových zdrojích na světovém trhu je obrovská. Až se my v Evropě konečně rozhoupeme, postavíme se na konec hodně dlouhé fronty.

Vojtěch Kristen: Jaká je tváří v tvář této krizi vaše investiční strategie? Kam směřujete peníze?

Martin Pacovský: Naše silná teze je postavena přesně na čtení této tržní neefektivity. My obrovsky sázíme na decentrální kogenerační teplárny – na moderní jednotky, které z plynu lokálně vyrábějí teplo i elektřinu současně. 

Z investorského pohledu je to extrémně zajímavé hned dvakrát. Dodávka tepla lokálním domácnostem a firmám je totiž státem regulovaný byznys, takže máte od ERÚ garantovanou základní, vysoce stabilní návratnost. Není to divoký trh. A k tomu jako bonus tu flexibilní jednotku můžete zapnout a prodat elektřinu přesně v těch nejdražších denních špičkách – v létě ráno a večer, v zimě, když vládne dunkelflaute. Tato kombinace stabilního regulovaného výnosu z tepla a vysoké tržní marže z elektřiny ve špičkách nám dává dokonalý ekonomický smysl.

Vojtěch Kristen: Velkým evropským tématem byl ještě donedávna zelený vodík. Má budoucnost? 

Martin Pacovský: Pokud jde o vodík, k tomu já moc optimistický rozhodně nejsem. Pamatujeme si tu obrovskou PR vlnu, která slibovala vodíkovou revoluci, ale to absolutní nadšení už značně opadlo. Fyzikálně, technicky a zejména ekonomicky je to na masové úrovni strašně složité. Vyrobit čistý zelený vodík, stlačit ho a bezpečně ho přepravovat, to je v současnosti extrémně nákladná a ztrátová disciplína. Molekuly vodíku jsou navíc tak malé, že mají tendenci z běžného potrubí unikat.

Budoucnost, která se dá reálně uchopit a financovat, vidím spíš v biometanu. Ten dokáže podle našich odhadů do budoucna nahradit až deset procent tuzemské spotřeby zemního plynu. Je to uhlíkově neutrální palivo, vzniká rozkladem organického materiálu, ale to hlavní je: biometan je molekulárně naprosto stejný jako zemní plyn. Nepotřebujete stavět nové trubky, nemusíte měnit hořáky v kotlích. Prostě ho jen přimícháváte do stávající sítě, a průmysl i domácnosti to ani nepoznají.

Vojtěch Kristen: Co byste závěrem poradil politikům a superúředníkům, kteří o budoucnosti evropské energetiky rozhodují? 

Martin Pacovský: Stačilo by udělat jednu pragmatickou věc: ty extrémně ambiciózní evropské dekarbonizační cíle pro roky 2040 a 2050 trochu zreálnit. Posunout je z utopie k fyzice. Tyto nekompromisní cíle totiž obrovsky zdražují úplně všechna reálná energetická řešení. 

Zároveň se na evropské úrovni bude muset tvrdě revidovat a změnit systém emisních povolenek (EU ETS). Ten systém aktuálně drtí evropský průmysl, extrémně prodražuje výrobu a my na globálním trhu – oproti Asii a USA – strašlivě ztrácíme konkurenceschopnost. Očekávám a doufám, že v příštích letech dojde k tichému, ale nutnému uvolnění těchto emisních pravidel. I když to od evropských elit bude vyžadovat obrovskou politickou odvahu si přiznat, že ten původní excelový plán narazil na zeď.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.