Vyhnali jsme je. Jejich domy jsou dnes symbolem češství. Klaus i Okamura se v otázce Sudet mýlí

Ti, kteří dnes demonstrují proti tomu, aby Brno hostilo sudetoněmecký sjezd, se snaží vyvolat dojem, že takzvaní sudetští Němci jsou v Česku jakýmsi cizorodým prvkem, který nám jen škodil, a proto jsme ho po válce právem vyhnali.

Jenže právě příklad Holašovic, které si nechali postavit německy mluvící sedláci, ukazuje, že takové striktní dělení na „zlé Němce a utlačované Čechy“ neodpovídá realitě. Je to mnohem složitější.

I když byly Holašovice vybudované Němci, neexistuje snad nic, co by Češi považovali za tak bytostně českou památku jako právě tuto vesnickou památkovou rezervaci, zapsanou na seznamu UNESCO

Ano, ukazujeme turistům hrady a zámky nebo honosné pražské či brněnské paláce. Ty ale v různých podobách najdou v Rakousku, Německu, Francii a dalších zemích. Zato Holašovice jsou svou ukázkou typicky českého selského baroka světově unikátní. Proto se jimi chlubíme, proto používáme malebné štíty holašovických domů v reklamě na české potraviny, proto zdobí kulisy z Holašovic představení typicky české opery Prodaná nevěsta.

A vůbec nám přitom nevadí, že Holašovice jsou dědictvím německých vyhnanců. Malebné štíty na holašovické návsi možná stavěli v 19. století čeští zedníci, ovšem na zadání majitelů, tedy německých sedláků. Při sčítání lidu v roce 1910 se hlásilo k německé „obcovací řeči“ v Holašovicích 100 % obyvatel, v roce 1921 (tedy za první Československé republiky) pak 70 %. Po válce byli holašovičtí sedláci a jejich rodiny takřka komplet vyhnáni. 

Ten, kdo by snad chtěl z českého nacionalismu přepnout na ten německý, by snad mohl namítnout, že falešní Češi se celému světu chlubí německým dědictvím. A ještě ho s velkou pompou vydávají za své. Jenže tak jednoduché to zase není.

Zatímco Holašovice představovaly od 17. století německý jazykový ostrov, jiné sousední vesnice s ukázkami jihočeského selského baroka (např. Strýčice, Dobšice, Záboří nebo Opatovice) byly českými enklávami. Důvod je jednoduchý.

„Vyšebrodští cisterciáci, kterým i na jihočeských blatech patřily rozsáhlé pozemky, zejména po třicetileté válce a rozsáhlém úbytku obyvatelstva přesouvali podle potřeby sedláky a hospodáře z místa na místo,“ říká vedoucí Státního okresního archivu v Českých Budějovicích, historik Daniel Kovář.

Aby úrodná půda nezůstala ladem, přesouvaly se podle Kováře skupiny německy mluvících sedláků a rolníků ze Šumavy do vnitrozemí, stejně jako docházelo k přesunům těch, kteří doma mluvili česky. Tahle asimilace měla velmi různé národnostní důsledky.

„Tam, kde mezi sousedy převládala němčina, se většinou i mnozí Češi poněmčili, zatímco když přišli třeba čtyři Němci do české vesnice, docházelo k jejich počeštění,“ uvedl Kovář. Příkladem takové přeměny „Němců v Čechy“ může být například Otěvěk u Trhových Svinů.

O vzájemném prolínání české a německé jazykové kultury svědčí i mnohá příjmení. Kdo považuje například selské jméno Řídel z české oblasti Besednicka za typicky české, hluboce se mýlí. Vzniklo totiž s největší pravděpodobností z německého příjmení Riedel a možná kdysi patřilo německy mluvícímu sedlákovi z rakouské části Šumavy.

Na druhou stranu byl ale Čechy nenáviděný německý starosta Budějovic Josef Taschek (1857 až 1935) původně českým Touškem či Matouškem. Stejně jako byl slavný budějovický purkmistr Daublebsky ze Sternecku původně „Doudlebským“ z Doudleb.

Vzhledem k promíchanosti národností a přesunům z jedné jazykové kultury do druhé si každý jistě dovede představit, jak složitá byla otázka pozdějšího přihlášení se k německé či české národnosti. A tedy i politice toho, koho mnozí čeští Němci považovali původně za zachránce němectví a německé identity, tedy k masovému vrahovi Adolfu Hitlerovi.

Podle historiků nemuselo nutně jít o příklon k nacismu (i když v mnoha případech ano), ale spíše o začlenění k německé jazykové kultuře. Protože se to mohlo zrovna jevit jako výhodnější řešení. „Známe z Budějovic rodiny, které se čtyřikrát počeštily a zase poněmčily nebo naopak,“ říká Daniel Kovář.

Nakonec i většina budějovických Židů mluvila německy. Příkladem může být pozdější známý spisovatel a komunista Norbert Frýd (původně Fried), jehož rodina z valné části zahynula v nacistických koncentračních táborech. Řada „poněmčených Čechů“ ale zaplatila za svůj příklon k němectví odchodem na frontu, byť nijak neinklinovala k nacistické ideologii.

INFO.CZ nedávno odhalilo v Budějovicích jeden takový případ. Devatenáctiletý František z Českých Budějovic měl německého otce a českou matku, doma se mluvilo výhradně česky. Protože se ale on sám z náhlého popudu a po přemlouvání kamarádů přihlásil k německé národnosti, musel narukovat k wehrmachtu. „Mám tušení, že je to naposled... Váš Fanda,“ psal v češtině domů z ruské fronty.

Stejně tak, a nikdo soudný to nepopírá, byla určitě mezi českými Němci i řada válečných zločinců a kovaných nacistů. A to i mezi poněmčenými Čechy. Nic to ale nemění na tom, že poválečné vyhnání takzvaných sudetských Němců a jeho deklarované důvody by neměly zastínit prostý fakt, že prolínání českojazyčné a německojazyčné kultury přineslo mnoho pozitivního. Na to a nic jiného by měl poukázat nadcházející sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně.

Ostatně když skladatel Wolfgang Amadeus Mozart údajně pronesl slavnou větu „Mí Pražané mi rozumějí“, o čemž jsme se učili ve škole, koho tím myslel? Pražské Čechy, nebo pražské Němce?

Radikální odpůrci sudetoněmeckého sjezdu v Brně na tohle mají sice lživou, ale jednoznačnou odpověď. Němci (tedy vlastně německy mluvící obyvatelé) byli v Česku podle nich vždy jakýsi cizorodý prvek, který Čechům jen škodil a my jsme ho po válce právem vyhnali.

Jenže tak to evidentně nebylo. Čeští Němci toho Čechům také hodně dali, stejně jako Češi Němcům. A na to společné dědictví bychom měli být právě hrdi.

Až budou Václav Klaus, Miloš Zeman, Tomio Okamura nebo Zuzana Majerová zase argumentovat národními zájmy a burcovat lid proti sudetoněmeckému sjezdu v Brně, zvu je jako Jihočech srdečně do Holašovic.

Sedneme si bez emocí a vzájemných urážek k rybníčku na návsi, přečteme si něco o místní historii a možná nám k tomu starosta pustí do obecního rozhlasu nějakou árii z Prodané nevěsty. Tedy té „nejčeštější“ opery slavného českého skladatele Bedřicha (Fridricha) Smetany, který se naučil dobře česky až ve svých 40 letech.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.