Biflování místo dovedností: velké selhání českého školství

České školství jako systém nedrží pohromadě. A žádnému ministrovi se to zatím nepodařilo změnit. Na jedné straně jsou neustálé reformy vzdělávacích programů, které těžko srozumitelným byrokratickým jazykem blouzní o schopnostech, dovednostech a připravenosti na praxi, na straně druhé pak zkoušky (přijímací, maturitní), které vyžadují rutinní a biflovací přípravu, která nemá s rozvíjením schopností a dovedností nic společného.

I letos se okamžitě po zveřejnění testů objevila silná kritika. A byla oprávněná. Většina lidí se nepochybně shodne na tom, že pokud jde o přijímací zkoušky na střední školy všeobecně, je něco divného, ba špatného na tom, pokud přijímací zkoušku z konkrétního předmětu neudělá na plný počet bodů absolvent daného předmětu z vysoké školy. A takových případů — zejména v češtině — bylo hodně. 

Stejně tak, když už jsme u zkoušky z češtiny, bude patrně panovat shoda na tom, že chytáky v tomto druhu zkoušky nemají co dělat (jistě, zadání je třeba číst pozorně, ale přesto), stejně jako úzce specializovaná lingvistická taxonomie.

Obtížnost zkoušky, společně s náročným časovým limitem, udělala ze zkoušky něco, čím podle rozhořčených rodičů neměla být – totiž síto, které nemělo testovat skutečné schopnosti, nadání či studijní předpoklady, nýbrž mělo otestovat schopnost (a možnost, včetně placeného doučování) připravit se na dva konkrétní testy. Ostatně tak zkoušku – tedy jako férové otestování – veřejně chápe a prezentuje i ministerstvo školství a Cermat. 

Ve skutečnosti tomu tak nikdy nebylo: zkouška se záludnostmi a zbytečnostmi je ale na druhou stranu nejlepším způsobem, jak uchazeče „prosít“. A to bylo vždy jejím účelem.

Rozpor mezi obrazem a obsahem zkoušky není jediný rozpor v celé záležitosti. Tím druhým je kontrast mezi deklarovanou touhou po všeobecném vzdělání a úzkým zaměřením přijímacích zkoušek na dva předměty. Každý z nás si dokáže představit – zejména v dnešním, radikálně se měnícím světě – řadu oborů, jejichž kvalifikovaní odborníci nemusejí excelovat v matematice nebo češtině (natož v podobě, v jaké je český jazyk zkoušen). Ti takovým sítem mnohdy neprojdou.

Jistě, lze namítnout, že „nabiflovat se“ na určitý konkrétní typ testu je svého druhu zároveň i testem studijních předpokladů, protože schopnost soustředěně si osvojit něco, k čemu třeba nemám blízký vztah ani hlubší pochopení, je též důležitá. 

Ano, ale jak jde tohle dohromady s frontálním tažením proti memorování a školství rakousko-uherského typu? Školství mohlo zůstat ve své tradiční a osvědčené podobě, dál by minimálně rozvíjelo paměť – což vůbec není špatná věc. Namísto toho jsme se vrhli do rozvíjení schopností a dovedností, které se ale nepočítají. Netestují se u přijímacích zkoušek... a stejně tak se netestují u zkoušek maturitních (o tom, že by bylo nejlepší je zrušit, už jsme na INFO.CZ psali). 

Jaký je tedy výsledek? Asi nebude příliš přehnané říci, že výsledek je schizofrenní: na jedné straně se mluví o nějakých kompetencích, dovednostech, schopnosti reagovat na aktuální změny, na straně druhé je však potřeba uspět: a tudíž se otrocky naučit to, co se v nich chce.

Takže i kdyby byl pedagog jakkoli inovativní, velkou část výuky před zkouškou (ať už přijímací nebo maturitní) musí věnovat nácviku na úspěšné složení zkoušky – a nikoli rozvíjet u žáků kompetence. Proč se tedy do vzdělávacích programů a jejich reforem vůbec investuje? Možná jen proto, že to zní dobře. Reálný dopad to ovšem nemá.

A bohužel to nemá reálný dopad ani na schopnosti maturantů. V češtině – nedokážu posoudit situaci v matematice – musejí maturanti znát rozdíly mezi různými typy stylů, ale řada z nich nedokáže napsat normální e-mail, což, přiznejme si, je pro praktické uplatnění daleko důležitější.

Kritika náročných a nesmyslných přijímacích zkoušek často šla ruku v ruce s kritikou politiků, že nezajistili dostatek míst na všeobecných středních školách. Tato kritika vycházela z předpokladu, živeného některými vzdělávacími aktivisty, že každé dítě má právo studovat tu střední školu, pro kterou se rozhodne. 

To je ale dosti naivní iluze. Nikdy tomu tak nebylo a nikdy tomu tak nebude. Zařídit něco takového prostě není v možnostech žádného státu – naopak, možnosti se zde otevírají pro soukromé subjekty. Stát nemůže najednou zajistit dostatek míst například na gymnáziích hned z několika důvodů. 

Předně nemá kvalifikované učitele. I kdyby je ale měl, jen těžko by si šlo představit situaci, že stát (samozřejmě, prostřednictvím zřizovatelů) bude zakládat školy, které budou fungovat několik let, a to z toho prostého důvodu, že vzhledem k dramaticky klesající porodnosti za pár let nebudou potřeba.

Rozpor mezi deklarovanou proměnou školství k všeobecnému vzdělávání a rozvíjení schopností a realitou je vlastně smutným obrázkem neustálých „reforem“, jimiž školství v nedávné minulosti procházelo a stále ještě prochází. Tradiční memorování bylo zavrženo, jenže na jeho místo přišlo memorování v jiné podobě, které má ještě horší výsledky. Nerozvíjí ani schopnosti, ani neposkytuje základní všeobecné vzdělání. 

Zároveň se tento rozpor zrcadlí v rozporu jiném, totiž sliby každého politického establishmentu a skutečným stavem věcí. Školství jako prioritu má skoro každá vláda a skoro každá vláda ho nakonec odsune nakonec někam ke kultuře. 

Důvod je jednoduchý: školství je investice, která se může zúročit až za mnoho let, a horizontem každé vlády jsou příští volby. Proto je vždycky výnosnější přidat na důchodech nebo odpustit třeba poplatky za televizi a rozhlas.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.