KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Pokud je nějaká oblast lidské činnosti, která je posedlá reformami, tak je to školství. To se točí v bludném kruhu reforem už desítky let. Snaha o reformy však není často nic jiného než uhýbání před nepříjemnou pravdou, že bez drilu, stresu a tvrdé práce to nepůjde. Protože bez nich v životě nejde nic. Školství by naopak ze všech oblastí mělo zůstávat nejkonzervativnější.
Reforma ve školství je něco mezi svatým grálem a fatou morganou. Většina reformátorů si uvědomuje, že to, co se rýsuje na horizontu, je přelud, ale přesto zapáleně hovoří o nutnosti reformy ve školství, aby odpovídalo požadavkům budoucnosti. Musí přitom vědět, že takto vzdělání fungovalo vždy: poskytovalo bezpečný základ, z něhož lze čelit nejisté budoucnosti.
Součástí tohoto základu, ať se nám to líbí nebo ne, je tvrdá dřina a zvládání stresu. Ví to každý, kdo někdy dělal nějaký sport, lidský organismus se postupně adaptuje na zvyšující se zátěž (stres) a učí se ji zvládat. Bez tvrdého tréninku – který zdaleka není jen zábavou – to prostě nejde. Není důvod, proč by tomu mělo být jinak ve školství.
Přesto dnes a denně vystupují nejrůznější reformátoři, často vedeni svým vlastním zájmem, kteří se snaží ostatní přesvědčit o opaku. Že stačí do výuky zavést víc interaktivních prvků, tady přidat tablet, tam jinou technologickou vychytávku, a půjde to skoro samo.
Tato vidina snadného osvojení znalostí je provázena téměř gnostickým dogmatem o oddělení duše a těla: vědění budoucnosti bude zcela netělesné, to, co označujeme jako manuální práce, se stane něčím nadbytečným (případně to obstarají roboti). Z toho pak pramení důraz na všeobecné vzdělání pro co nejvyšší procento populace.
Reformy bez výsledků
Jedním z důsledků tohoto reformního úsilí bylo zavedení jednotných přijímacích zkoušek a jednotných maturit. Ani jedno moc nefunguje. O potížích s maturitami jsme psali ZDE, o problému s jednotnými přijímacími zkouškami píše ve své zprávě i Česká školní inspekce.
V jednom ze závěrů zprávy doslova říká: „Zpráva upozorňuje, že aktuální jednotné přijímací zkoušky nemusejí být optimální pro všechny obory… Je na místě zvážit, zda by nebylo vhodnější více přihlížet k motivaci uchazeče nebo specifikům daného oboru.“
Některé závěry této zprávy jsou poměrně znepokojující. Dlouho se ví, že úspěch žáků výrazně závisí na socioekonomickém prostředí, z něhož pocházejí. Reformní úsilí mělo ambici toto odstranit: podle všeho se to nedaří. Je tedy otázkou, zda tato skutečnost je vůbec něčím, s čím mohou školy, zejména pak školy střední, jichž se zpráva týká, vůbec něco dělat.
Přijímací zkoušky jako loterie
Zpráva rovněž konstatuje, že existuje výrazná korelace mezi vstupními a výstupními výsledky: „Data potvrzují, že pořadí škol podle výsledků IPZ a MZ se příliš nemění. Škola, která přijímá dobře připravené žáky, bude pravděpodobně i školou s nadprůměrnými výsledky u maturit – a naopak. Tento trend je konzistentní i při sledování několika ročníků.“ Zároveň – v jiném bodě – zpráva konstatuje, že pouze šest procent škol dosahuje výrazně lepších maturitních výsledků, než by odpovídalo úrovni přijímacích zkoušek.
Jednotné přijímací zkoušky (a omezený počet škol, na který se žáci mohou hlásit) status quo nabourávají – ovšem je otázka, zda způsobem, který je žádoucí. V loňském roce totiž na několika místech v zemi (zejména se to ale týkalo renomovaných gymnázií, kde bývá velký přetlak) došlo k tomu, že na dobré školy se dostali žáci s horšími výsledky, a to jednoduše proto, že zariskovali. Ti lepší šli bezpečnější cestou a skončili na horších školách. Těžko říct, zda to byl záměr či shoda okolností, nicméně odráží to určitou zvrhlost systému.
Jednotné přijímací zkoušky (a důraz na všeobecné vzdělání) jsou zvláštním paradoxem v době, kdy zdůrazňujeme hodnotu rozmanitosti. Tato rozmanitost se formuje velmi brzy v životě – ostatně zpráva České školní inspekce toto jen potvrzuje, když (pravda, trochu zaobaleně) říká, že o žákovi je rozhodnuto prakticky už na základní škole. Nabízí se otázka, zda namísto snahy nacpat všechny do jednoho všeobecně vzdělaného pytle – jenž navíc bude nevyhnutelně trpět inflací – by nestálo za to tuto rozmanitost naopak podpořit.
Zaměření na kvalitu
Jenže právě důraz na jednotnost a všeobecné zaměření má zničující dopad na kvalitu. Mezi školami musí existovat konkurence. Stejně jako nelze dobrého vzdělání dosáhnout bez námahy, úsilí a drilu, nelze dobrého školství dosáhnout bez konkurence – a je přirozené, že budou školy dobré a školy špatné. Ty dobré by měly mít příležitost vybrat si ty nejlepší studenty a je dále rozvíjet.
Těm, kteří ke studiu nemají předpoklady, by vzdělávací systém měl nabídnout jiné spektrum možností uplatnění – a z toho, co říká ve své zprávě Česká školní inspekce, plyne, že by to mělo být relativně brzy ve vývoji žáků. Školství by se mělo stejně brzy smířit se skutečností, že žádná zázračná reforma neexistuje – a vrátit se ke kořenům, tedy drilu, včetně toho tolik nenáviděného biflování.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
