Slováci by měli platit školné na českých univerzitách. Mezinárodní rozměr vysokého školství se mění

Internacionalizace byla dlouhou dobu nezpochybnitelnou „hodnotou“ akademického světa. V posledních dvaceti letech se důraz na mezinárodní spolupráci stal jedním z klíčových kritérií pro sestavování celosvětových žebříčků nejlepších univerzit: bez silného mezinárodního rozměru výuky, a zejména výzkumu, prostě nelze uspět. Jenže tohle všechno vznikalo v době „fukuyamovského“ optimismu. Deglobalizace zasela sémě pochybností a vynesla na povrch problémy.

Jako mnoho fenoménů spojených s globalizací totiž globalizace akademického světa postupovala od politiky a kultury k ekonomice: začala jako prostředek šíření západních hodnot do nezápadních společností, přičemž tato „investice“ stála na předpokladu, že na Západě vzdělané elity zajistí „pozápadnění“ svých společností. A jak tyto společnosti budou bohatnout, tuto investici Západu splatí. Typicky se takový přístup týkal Číny, arabských zemí, ale i Ruska.

Jaké problémy vyvstaly? Kulturní, politické a samozřejmě i ekonomické. Ukázalo se, že tato „investice“ s sebou nese dodatečné náklady, s nimiž se původně nepočítalo. Lépe řečeno, optimistický scénář se úplně nenaplnil. Elity vzdělané na západních univerzitách rozhodně nepřinesly do asijských a arabských společností západní hodnoty: spíše se naučily, jak Západ dostihnout a předehnat.

Čína je nejlepším příkladem – už proto, že zejména v anglosaských zemích tvoří čínští studenti největší zahraniční skupinu. Ta je tak veliká, že vysokoškolský systém v Británii nebo ve Spojených státech je na této skupině studentů do jisté míry finančně závislý.

Čínští studenti do anglosaských zemí míří už přes sto let. Začalo to založením jedné z nejstarších čínských univerzit v Čching-chua. Ta vznikla roku 1911 z peněz, které Spojené státy odpustily Číně po potlačeném Boxerském povstání. Prvními učiteli zde byli členové YMCA a univerzita fungovala jako svého druhu přípravka pro studium ve Spojených státech.

To bylo umožněno i díky rozhodnutí Kongresu, který se s Číňany dohodl, že z odpuštěné částky bude deset milionů dolarů použito na studium čínských studentů na amerických univerzitách. Tak začali na americké i britské univerzity proudit mladí lidé z Číny a čím dál tím více přinášeli tolik potřebné finance. Dnes na amerických vysokých školách studuje téměř tři sta tisíc čínských studentů; ve Velké Británii je to na sto padesát tisíc.

Čínští studenti dlouho přinášeli peníze (platili vyšší školné než studenti britští či američtí), ale postupně taky čínský vliv. Vedle školného od čínských studentů totiž třeba britské univerzity dostávaly i finanční pobídky od čínských institucí. Podle listu The Independent to v posledních čtyřech letech bylo plných padesát milionů liber.

Čínské úřady začaly čím dál tím silněji vyvíjet tlak na anglosaské vysoké školy… a ty se jim přizpůsobovaly. Před pár lety například nakladatelství univerzity v Cambridge zablokovalo přístup ke třem stovkám článků, které se nelíbily čínským úřadům – přístup obnovilo teprve po velkém tlaku odborné veřejnosti.

Problematický není jen tlak na západní univerzity skrze studenty, nýbrž i sdílení výzkumu samotného. Teď nechme stranou tzv. Konfuciovy instituty, což byl výsadek čínského režimu na západních univerzitách a zkušenost jsme s takovou institucí měli i u nás. Teď mám na mysli sdílení poznatků vědeckého výzkumu v době, kdy se vědění opět stává nástrojem moci jako za studené války – velká část výzkumu, od biologického po IT, může okamžitě najít vojenské uplatnění.

To je pro západní univerzity obrovský problém: jejich dynamika z druhé poloviny dvacátého století a počátku století jednadvacátého byla postavena právě na maximální otevřenosti.

Jenže i zkušenosti z byznysu ukazují, že otevřenost, zejména s Čínou, úplně nefunguje. Západ v uplynulých desetiletích předal většinu svého know-how, Čína nic. Samozřejmě to nebylo z čistého altruismu, nýbrž z touhy po zisku. Stejné touhy, jaká ale pohání západní univerzity – a je jedno, do jakých řečí o sdílení vědy se to zahalí.

České vysoké školy si v globálních žebříčcích nevedou úplně nejlépe a i díky tomu jsou ušetřeny problémů, s nimiž se dnes potýkají školy v anglosaském světě. Dalším důvodem je to, že vysokoškolské vzdělání v Česku je zdarma, tudíž školy nejsou závislé na školném od studentů. Jenže tohle je mince o dvou stranách.

České školy sice nevybírají školné, ale od státu dostávají příspěvek dle počtu studentů – a právě zde je zakopaný pes. Vzhledem k tomu, že vzdělání je zdarma, školy dostávají příspěvek podle počtu, bez ohledu na to, odkud studenti pocházejí. A tak se stává, že i dnes se k bezplatnému studiu na českých univerzitách hlásí studenti s ruským či běloruským pasem (aniž by jim byl udělen exil), tedy občané zemí, které jsou vůči naší zemi otevřeně nepřátelské. Ze strany českého státu je to projev neobyčejné naivity.

V dobách před vypuknutím války na Ukrajině byla běžná praxe, že univerzity postupovaly v tiché spolupráci s různými agenturami, které z postsovětského prostoru dovážely studenty, nabídly jim krátký kurs českého jazyka a pak je vrhly do českého vysokoškolského systému.

Studenti zaplatili nemalé prostředky agentuře, dostalo se jim za to možnosti bezplatného vzdělání a víza do Schengenu; univerzity inkasovaly peníze od státu. Ruská agrese tuhle praxi výrazně omezila, přičemž ukrajinští studenti, kteří nyní na našich školách studují, jsou úplně jiná kapitola – u těchto převážně uprchlíků je velká pravděpodobnost, že u nás zůstanou.

Zdaleka největší skupinu zahraničních studentů u nás tvoří Slováci. Podle odhadů jich na našich vysokých školách studuje dvacet tisíc. Po rozpadu společného státu vlády zemí uzavřely smlouvu, díky které mohou studenti studovat ve druhé zemi bez nutnosti získaný diplom nostrifikovat v zemi domácí. To znamená, že například slovenský lékař vystudovaný v Praze může okamžitě nastoupit do praxe v Bratislavě, aniž by musel podstupovat proces nostrifikace.

Tato dohoda byla od samého počátku výhodná pro Slovensko a nevýhodná pro Česko. Její uzavření se dalo chápat jako pozůstatek jistého koloniálního sentimentu, který Češi ke Slovákům chovali. Nicméně dnes, třicet šest let po rozpadu společného státu (který jsme s přestávkou sdíleli nějakých sedmdesát let), je možná nejvyšší čas se od těchto sentimentů oprostit. Stejně jako jsem se sentimentálně oprostili od staletí trvajícího společného státu s dnešními Rakušany (a Slováci od tisíciletého soužití s Maďary).

Zavést školné na českých vysokých školách se dlouhodobě ukazuje jako politicky neprůchodné. Je s podivem, že nikdo ještě nepřišel s myšlenkou studium zpoplatnit pro cizí státní příslušníky. Při nedostatku financí, které české vysoké školství trápí, si český stát prostě nemůže dovolit působit jako mecenáš vzdělání pro státy sousední.

Někteří jistě namítnou, že bezplatné vzdělání pro všechny bez ohledu na pas se může vyplatit, protože velká část těchto studujících v Česku zůstane. Jenže kvalitní a průkazná studie, která by jasně dokázala kvantifikovat náklady a přínosy, prostě chybí.

Vlastně ani nevíme, kolik studujících ze Slovenska u nás zůstává, kolik se vrátí a kolik odejde do jiné země: je příznačné, že lidé spojení s Masarykovou univerzitou (třeba premiér Fiala) uvádějí podstatně vyšší čísla než jiné odhady – mimo jiné proto, že právě Masarykova univerzita z počtu slovenských studentů výrazně profitovala.

Navíc je velmi pravděpodobné, že řada zahraničních studujících by v Česku zůstala i tehdy, pokud by si studium musela platit – třeba kvůli kvalitě života a pracovním příležitostem. Česká republika by v tomto měla být sebevědomější. Pokud vezmeme jen slovenské studenty, pak školné ve výši třiceti tisíc korun ročně by do systému přineslo přes půl miliardy. A to není málo.

České vysoké školy naštěstí nemusejí balancovat na tenké hraně mezi zajištěním příjmů a podvolením se vysloveně nepřátelské mocnosti. Nicméně jsou stejně vážně ohroženy nedostatkem finančních prostředků, přičemž tento problém se – navzdory proklamacím politiků – bude spíše zhoršovat. Pokud není brzké zavedení plošného školného možné, zpoplatnění studia pro zahraniční studenty by mohlo být prvním krokem.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.