KOMENTÁŘ LADISLAVA NAGYE | Jeden z pozměňovacích návrhů novely vysokoškolského zákona přišel s nápadem, aby fakultní senáty volily dva kandidáty na děkana – a rektor by si vybral toho, který se mu líbí víc. Mělo to údajně posílit pravomoci rektora. Že to je hloupost, je zjevné na první pohled. Strašidelné je, že to někoho vůbec napadlo.
Současná praxe na vysokých školách je poměrně ustálená a funkční: akademický senát fakult volí z obdržených návrhů „kandidáta“ na funkci děkana a tento se stává děkanem po jmenování rektorem. Poslanec a poslankyně Karel Rais, Helena Válková, Jana Berkovcová a Jana Hanzlíková se tuto praxi pokoušeli změnit svým pozměňovacím návrhem. Ten zní takto: „Akademický senát fakulty navrhuje rektorovi ke jmenování alespoň dva kandidáty na děkana, z nichž rektor provede výběr vhodného kandidáta“.
Na té větě zarazí nejen dikce, ale především nápad. Co k tomu předkladatele pozměňovacího návrhu vůbec mohlo vést? Vysvětlení totiž moc smysl nedává: „Cílem pozměňovacího návrhu je posílení pravomocí rektora vysoké školy v oblasti jmenování děkanů jednotlivých fakult… Navržený pozměňovací návrh si klade za cíl lépe reflektovat postavení rektora, jakožto čelního představitele, a zároveň posílit jeho kompetence v oblasti strategického řízení vysoké školy.“ (citováno ze Sněmovního tisku č. 660/0).
Je skutečně pravda, že v čele veřejné vysoké školy stojí rektor. Toho volí univerzitní, tzv. „velký“ senát a do funkce jmenuje prezident republiky. Dává docela smysl, že podobný mechanismus funguje i o úroveň níž: fakultní, tzv. „malé“ senáty volí děkana a toho jmenuje rektor. Proč by najednou měly senáty předkládat nejméně kandidáty dva, to pozměňovací návrh skutečně nevysvětluje.
Přitom je pravda, že široce pojatá autonomie vysokých škol a jejich samospráv, jak se zrodila v devadesátých letech, ideální není a jistou úpravu by zasloužila. Stejně jako mnoho dalšího: například zrušení doživotních titulů docentů a profesorů a zavedení funkčních míst; anebo taky větší veřejnou kontrolu. Místo toho se legislativní kreativita poslanců zabývá podružnostmi – které jsou navíc zcela mimo realitu.
Lex Ševčík
Je nabíledni, že návrh je reakcí na potíže jedné vysoké školy, respektive jedné fakulty, kde už několik měsíců trvají poměrně napjaté vztahy mezi rektorem a vedením této fakulty, potažmo jejím senátem.
Na druhou stranu člověk nemusí být geniální politický stratég, aby mu došlo, že v takovém případě je jedno, pokud by senát rektorovi předložil kandidáta jednoho, anebo třeba pět. A to prostě proto, že pokud je situace takto vyhrocená, senát by si pohlídal, koho předloží. Jediná vyšší rektorova moc by tak spočívala v tom, že z toho „křoví“ by vybral někoho, komu by se úplně nechtělo.
Ve všech ostatních případech by to dělalo jen zlou krev. Volba děkana (stejně jako volba rektora) je tajná. Teď by ale rektor musel volit veřejně – a vnést svár do té či oné fakulty, kde by se začalo debatovat o tom, proč si vybral toho a ne onoho. Pravomoc rektora by se vůbec nezvýšila, výrazně by ovšem byly omezeny demokratické principy volby.
Problémy by to mělo i ryze praktické. Funkce děkana není úplně vděčná a velice často se stává, že senát hlasuje o jediném kandidátovi. Pokud by jich byl nucen dodat víc, znamenalo by to, že by musel přemlouvat i lidi, kteří podobnou funkci zastávat nechtějí (a třeba pro ni vůbec nemají vlohy). Představa, jak „dojmenovaný“ kandidát přemlouvá rektora, aby jeho nevybíral, je už skutečně jako z absurdního dramatu.
Snaha řešit tenhle problém zákonem je úplně zbytečná. S problémem si dokáže poradit i zavedená praxe. Neúspěšný dobyvatel Národního muzea a někdejší děkan Ševčík byl kritizován nejen za svá veřejná vystoupení, ale především za řízení školy – což se projevovalo odchodem kvalifikovaných pedagogů.
To mělo nedávno důsledky v podobě omezení určitých práv, jimiž škola disponuje, v tomto případě právem jmenovat docenty. To je nepochybně první krok, ty další mohou následovat. Není to sice rychlé, nicméně funguje to. A funguje to spolehlivě, podstatně lépe, než by fungovala změna zákona.
Co všechno do konečného znění zákona prošlo, se dozvíme, až sněmovna zveřejní jeho plné znění. Nicméně už teď víme jedno: způsob, jímž předkladatelé zákona a ti, kteří přicházejí s pozměňujícími návrhy, postupují, ukazuje, že pro nějaký optimismus ohledně změny školství k větší efektivitě není místo.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
