Londýn bez Vánoc: Jak multikulturalismus mění tradice a generace Z zrodila nečekanou ikonu

Začněme tradičně. K Anglii, k ostrovnímu státu a k Londýnu, takřka neodmyslitelně patří útlá knížka s dlouhým oficiálním názvem A Christmas Carol. In Prose. Being a Ghost Story of Christmas, známá jednoduše jako A Christmas Carol – Vánoční koleda spisovatele Charlese Dickense (1812–1870), vydaná v roce 1843 nakladatelstvím Chapman & Hall.

Čím to je, že tato knížka měla a má u čtenářů takřka všeho věku, původu, víry, vzdělání, společenského postavení atd. nejen v Anglii, ale i v Čechách a vlastně na celém světě, tak obrovský úspěch?

Zjednodušeně řečeno se jedná o povídku o lakotném, mrzoutském a obecně nepříjemném bohatém londýnském obchodníkovi jménem Ebenezer Scrooge (anebo česky, v překladu Jana Váni, Skruž, v jiném třeba rovněž trefný Vydřigroš), jenž se polepší díky „vánočním duchům“, kteří jej navštívili během svátků.

Zejména Dickensův přesvědčivý popis nuzných poměrů, v jakých žil Skružův písař Bob Cratchit (Škrábek) a jeho blízcí, včetně nejmladšího, vážně nemocného a zchromlého syna Timothyho či Timea Tina (Timíka), dojímá snad každého čtenáře bez ohledu na to, v jakém jazyce povídku čte, včetně mého desetiletého syna.

Důležité je i to, že je povídka situovaná právě do období Vánoc, které mají skoro všichni lidé rádi – jejich atmosféru, náladu, dárky, dobroty, laskavosti, které si prokazují (o Vánocích se ostatně napravil i ten prevít Skruž) – a také to, že dobře, vlastně úplně idylicky, skončí. Lidi dobré konce milují.

Za velkým úspěchem Dickensovy Vánoční koledy stály též kongeniální ilustrace Johna Leeche (1817–1864) a vlídné přijetí ze strany kritiků, kteří měli tehdy větší vliv, než je tomu dnes, kdy pochvaly, a hlavně „popravy kritických veleduchů“, takřka nikoho nezajímají.

V moderních časech Vánoční koledě na proslulosti přidaly i zdařilé filmové a televizní adaptace, například ta, kterou režíroval Brian Desmond Hurst pod názvem Skruž (Scrooge; v USA jako Vánoční koleda); dodnes je známá především díky Alastairu Simovi v hlavní roli.

V roce 1984 „koledu“ natočil pro televizi Clive Donner a Skruže si zahrál George C. Scott, i ta je mimořádně povedená. Další, tentokrát zmodernizovanou adaptaci, v Čechách známou jako Strašidelné Vánoce (Scrooged), z roku 1988 režíroval pro změnu Richard Donner, který do titulní role obsadil komika Billa Murraye.

Jen na okraj, je to první Vánoční koleda, kterou jsem viděl, a Murray byl naprosto senzační. V roce pak 1992 spatřila světlo světa zčásti hraná, zčásti loutková Muppets:Vánoční koleda (The Muppet Christmas Carol) Briana Hensona, v níž jako Skruž exceloval Michael Caine, kterého mám (nejen v té roli) moc rád.

Druhé téma mého dnešního textu je smutnější a svým způsobem varovné. V celém, jak jsem již řekl, nesmírně půvabném Londýně, přesněji řečeno v londýnském centru, jsme si po dvou dnech pobytu s přáteli uvědomili jednu věc, která nám zprvu nedocházela.

V záplavě všech těch barevných kouliček, zvonečků, svíček, řetězů atd., zkrátka všeho toho omamného lesku, chybělo až na vzácné výjimky, k nimž se dostanu za okamžik, to zásadní kouzelné slovo – Christmas, tedy Vánoce…

Jediní, kteří ho drží „při životě“ (opakuji, jistě existují výjimky), jsou Italové, přesněji řečeno italští restauratéři, a některé charitativní organizace. Itálie je katolická země a Italové si na vánoční svátky potrpí, podobně jako Španělé či Portugalci, a ani v Londýně tomu není jinak.

Z pohledu charit je slovo Christmas důležité pro jejich tradiční dárce, slogany s tímto slovem se proto často opakují již mnoho let a nestojí za riziko tuto tradici měnit. Jinak ale z Londýna slovo Christmas takřka zmizelo.

Důvod je prostý. Londýn je multikulturní metropole, která má navíc již třetí volební období muslimského starostu, labouristu Sadiqa Khana. Tento v řadě ohledů pozoruhodný muž (bez jakékoli ironie), o němž někteří komentátoři píší jako o možném budoucím šéfovi Labour Party, se narodil v říjnu 1970 v Londýně v rodině sunitských muslimů, pocházejících z Pákistánu.

Na sklonku blairovské éry, v roce 2005, byl zvolen za labouristy do parlamentu a po nástupu vlády Gordona Browna roku 2007 se stal ministrem dopravy. V květnu 2016 pak následoval Khanův triumf ve volbách na post londýnského starosty, což je funkce, kterou již dvakrát obhájil, naposledy na jaře letošního roku.

Důsledné zaměření na progresivistickou agendu, na prosazování projektu multikulturalismu včetně podpory neziskových a humanitárních i „humanitárních“ organizací, jež mají podobný cíl, ať už se fakticky vzato věnují čemukoli, získává Sadiqu Khanovi přízeň jak tradičních labouristických (hlavně mladých) voličů, tak elektorátu z řad etnických minorit.

A právě snaha o udržení této podpory, která je pro jeho setrvání v úřadu a pro jeho další politický vzestup naprosto klíčová, stojí za zdánlivě subtilním, na první pohled jen obtížně uchopitelným tlakem na to, čemu se dnes říká diverzita, konkrétně na „organické prorůstání odlišných kultur ku prospěchu zachování jejich odlišnosti a složitosti v etnicky, nábožensky, genderově i lingvisticky pestrém celku“, jak jsem se před časem dočetl v jakémsi pamfletu v londýnském East Endu.

Vánoce (Christmas) zkrátka nejsou v Londýně „trendy“, a většina konformních rodilých bílých Britů, kteří nechtějí nikoho „dráždit“, ani „provokovat“, přijímají jejich verbální náhražky jako prázdniny (Holidays) či svátek, respektive svátky (Feast).

Tato defenzíva se jim ale dříve či později vymstí. S jídlem totiž roste, jak známo, chuť, takže „autocenzura“ svého druhu a „jemný“ tlak mohou rychle přerůst v tlak drsnější, silnější a soustavnější – a tedy nebezpečnější.

I proto byl letošní londýnský advent nejen krásný, ale i smutný a melancholický, jako bych cítil, více než kdykoli a kdekoli dříve, že opravdu nadchází konec jedné éry...

Na závěr alespoň pár slov o jedné drobnosti či zajímavosti, abych nekončil smutně. Kdykoli jsem v Londýně, kupuji si tištěné noviny. Primárně se jedná o konzervativní The Daily Telegraph a o The Times, občas ale v obchodě sáhnu i po The Guardian, jakkoli si o jeho levicovém aktivismu myslím svoje; stranou neponechávám ani bulvár, jenž je v Londýně, zajímáte-li se o média, vskutku „pozoruhodný“. Pořizuji si i některé časopisy, na prvním místě The Spectator, který čtu víceméně pravidelně a moc rád již řadu let.

V minulém týdnu mě nejvíc zaujala – chci-li už na závěr psát o „lehčím tématu“, které má ale jistou, možná nemalou, vypovídací hodnotu – páteční příloha již zmíněného konzervativního Telegraphu, jež měla na titulní straně velkou fotografii princezny Anny a titulek „Jak se princezna Anna stala nečekanou / neočekávanou / nepravděpodobnou módní ikonou generace Z“ (How Princess Anne became an unlikely Gen Z style icon).

Titulek byl tak překvapivý, že jsem si jej musel přečíst dvakrát, abych se ujistil, že jsem se nepletl. Ale nespletl, podle The Daily Telegraph to tak opravdu je.

Rád bych připomněl, že princezně Anně, druhému dítěti a jediné dceři královny Alžběty II. (na trůnu v letech 1952–2022) je čtyřiasedmdesát let (narodila se v srpnu 1950), zatímco ke generaci Z patří lidé narození od poloviny devadesátých let minulého století, podle některých expertů až od roku 2000, do roku 2010, tj. lidé, kterým je dnes maximálně třicet let, spíš méně nebo o dost méně let.

Pokud si stejně jako já kladete otázku, čím tuto generaci oslovila či oslovuje čtyřiasedmdesátiletá princezna, pak vězte, že tomu tak je především „díky její osobitosti, eleganci a v neposlední řadě díky tomu, že si obléká šaty z udržitelných materiálů“, nemluvě o tom, že „je možné ji čas od času vidět, že sáhne do svého šatníku pro šaty či jakékoli oblečení staré třeba čtyřicet“, což přijde mladým Britům „hot“ či, jak bychom řekli česky, „husté“, avšak v tom nejlepším slova smyslu.

Připočteme-li k tomu Annino zdvořilé a empatické chování a vystupování na veřejnosti, noblesu a přirozenou autoritu, která z ní vyzařuje, je na první pohled překvapivý výsledek sondáže u generace Z vlastně docela na místě.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.