KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Spolková republika Německo. Náš největší a nejmocnější soused. Současný přítel a v dějinách nezřídka – jako třeba v meziválečném období, hlavně ve třicátých letech, a za druhé světové války – i nepřítel. Hlavní síla Evropské unie, jejímiž členy jsme od roku 2004. Žít s Německem po boku, v jeho sousedství, není snadné pro velké země, jako je Francie, natož pro ty malé, jako jsou třeba země Beneluxu, Rakousko nebo Česká republika. Historie vzájemných vztahů je složitá, současnost uspokojivá a budoucnost nejasná. Pojďme se proto na jedno i na druhé podívat.
Německo – jaké je a jaké bude…
Hned na začátek bych rád řekl, že osobně mám Spolkovou republiku Německo rád a že s ní mám od devadesátých let minulého století takřka výhradně pozitivní zkušenosti. V akademickém světě, a nejen v něm, což zdůrazňuji, mám řadu přátel v moha věkových kategoriích, muže i ženy téměř v deseti spolkových zemích, s nimiž si celkem pravidelně píšu, nebo s nimi mluvím o tamní politické, ekonomické, bezpečnostní a společenské situaci.
Popravdě řečeno, nebývají to v poslední době veselé maily ani rozpravy. Prakticky všichni se shodují v tom, že Německo má velké problémy, o kterých netuší, jak je bude řešit. Přinejmenším v pěti oblastech přitom na německé řešení čeká i Evropa, respektive Evropská unie, což je vzhledem k síle SRN naprosto pochopitelné.
Stále ještě relativně nový spolkový kancléř Friedrich Merz (* 1955; v čele vlády od května letošního roku) není nijak zvlášť oblíbený. Ve volbách na podzim ostatně jeho koalice CDU/CSU vyhrála volby, aniž by dosáhla 30 %, dříve téměř nepředstavitelné.
To je také jeden z důvodů, proč v průzkumech veřejného mínění vede v posledních měsících často opoziční Alternativa pro Německo (AfD). Většina Němců, včetně těch, kteří jej nevolili, má ale za to, že pokud může zemi někdo navést na trajektorii vedoucí k lepší budoucnosti, je to právě tento zkušený byznysmen a politik.
Vzhledem k tomu, jakou Spolkovou republiku „zdědil“, jak složitou situaci má ve vlastní straně (kde stále ještě válčí s merkelisty, kteří mají zastoupení i v Bundestagu), je třeba být trpělivý. Já osobně Merzovi věřím možná víc, než si zaslouží. Uvidíme.
Za prvé, migrace nade všechno?
Jedním z nejčastějších témat k diskusi s německými přáteli je otázka migrace. Poté, co kancléř otevřeně řekl, že Německo v přístupu k migraci selhalo v přímém odkazu ke slavnému výroku Angely Merkelové („Nedokázali jsme to,“ prohlásil Merz), přestalo být toto téma na veřejnosti tabu.
Stále více politiků i veřejných institucí se nebojí popisovat reálnou situaci ohledně dopadů legální i ilegální migrace, včetně kriminality, která u migrantů vysoce překračuje čísla rodilých Němců. Lidé, kteří se takto nebojí mluvit, to sice stále ještě tak říkajíc čas od času schytají od levice (Zelení, zčásti i sociální demokraté), už to pro ně nicméně neznamená společenskou ostrakizaci, případně profesní likvidaci, a to je dobře.
Zda se Merzovi a jeho koaliční vládě (nezapomínejme, že je v koalici s SPD) podaří prosadit masivní deportace ilegálů nebo osekat sociální dávky pro nepracující legální migranty, nevíme, právě na tom ale záleží budoucnost jeho, jeho strany, Německa a dost možná i Evropy, jež hledí ke Spolkové republice tu s nadějí, tu s obavami. Německé řešení migrační otázky je možná tím vůbec nejdůležitějším, o co se v této zemi hraje.
Za druhé, AfD a ti druzí
Právě na Merzově schopnosti vyřešit uspokojivě problémy plynoucí z masové migrace do SRN závisí, jakkoli nejde pouze o to, budoucí úspěch opoziční AfD.
Jakkoli se strana, druhá nejúspěšnější v posledních spolkových volbách (viz výše), věnuje logicky prakticky všem důležitým tématům, otázka migrace je pro většinu jejích voličů a voliček stále klíčová. Pokud Friedrich Merz při jejím řešení selže, pokud se nezmění „ráz německých měst“, jak o tom mluvil poměrně nedávno a vyvolal tím na domácí politické scéně velkou melu, může růst AfD do „závratných výšin“, až k možnému vítězství v parlamentních volbách v roce 2029.
(Bez jednoho sto let od voleb z roku 1930, ve kterých dosáhla poprvé velkého úspěchu Hitlerova NSDAP, čímž, aby mi bylo dobře rozuměno, obě strany nesrovnávám, to ponechávám pro ty, kteří vidí „krajní pravici“ v každém napravo od Vladimíra Špidly.)
To je, mimochodem situace, která už nastala v sousedním Rakousku. Tamním Svobodným sice průlomové vítězství ve volbách k sestavení vlády nakonec nepomohlo, dnes ale mají v průzkumech přes 40 % a o tom, že kancléřství bude dříve či později jejich, pochybuje jen málokdo.
