KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Byl to výrok, který vzbudil velikou pozornost a oprávněně. Spolkový kancléř Friedrich Merz před pár dny řekl, že Německo nápor migrantů do země v posledních deseti letech „nezvládlo“.
Slavná věta kancléřky Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ podle jejího nástupce v úřadu (s tragickým „intermezzem“ jménem koaliční vláda Olafa Scholze) už neplatí.
Merz neřekl nic, co by drtivá většina příčetných Němců nevěděla. Něco jiného ale je „vědět to“ a něco jiného je „slyšet to“ z úst šéfa spolkové exekutivy.
Bude Německo, pokud jde o přístup k imigraci do země, dříve či později jiné, nebo ne? A bude se případně měnit analogicky i postoj dalších evropských zemí k imigrantům?
Definitivní konec merkelovské éry
Angela Merkelová (* 1954; Hamburk), dlouholetá předsedkyně německých křesťanských demokratů (2000–2018) a kancléřka SRN (2005–2021) byla bez přehánění ztělesněním jedné éry moderních německých dějin.
Pouze Konrad Adenauer (1876–1967; v čele vlády v letech 1949–1963), Helmut Kohl (1930–2017; v čele vlády v letech 1982–1998) a snad ještě Willy Brandt (1913–1992) coby první sociálnědemokratický kancléř (1969–1974) se s ní co do vlivu mohli měřit.
Friedrich Merz (* 1955), který má bývalou kancléřku všechno, jenom ne rád (však se jej jako politického konkurenta pokusila opakovaně zlikvidovat, ale neúspěšně), tak svým prohlášením symbolicky ukončil její éru, třebaže vedení strany, čistě formálně, opustila už v prosinci 2018 a kancléřství v prosinci 2021.
Její straničtí nástupci – Annegret Krampová-Karenbauerová (* 1962; známá jako AKK, v čele CDU v letech 2018–2021) a Armin Laschet (* 1961; 2021–2022) – totiž nebyli reálně ničím jiným než jejími loutkami a skutečná změna přišla až s Merzem na přelomu let 2021 a 2022.
Merz to neměl první roky v čele CDU ani trochu snadné. Nejprve musel přestát léta v opozici vůči levicové koalici (bez ohledu na liberály v ní) a potom volby, během nichž CDU-CSU složitě hledaly voliče, kteří v roce 2021 „utekli“ před Laschetem.
K tomu musel čelit sílící Alternativě pro Německo (AfD), důsledkům války na Ukrajině, post-merkelovským rebelům v CDU na jedné straně (kteří mu to společně s několika „socany“ spočítali při první kancléřské volbě v Bundestagu) a stoupencům spolupráce s AfD na straně druhé (kteří byli/jsou zklamáni tím, že s CDU-CSU nebudou spolupracovat).
Navzdory tomu všechny trable a tlaky přestál, dnes je kancléřem a začíná prosazovat stále zřetelněji svoji agendu (protože je mnohem silnější než před pár měsíci – mezi tím nepodpořit kandidáta na kancléře a jít do revolty proti kancléři je totiž z pohledu jeho stranických a koaličních nepřátel velký rozdíl).
„Nezvládli jsme to“ a co dál?
Merzovo přiznání, že Němci imigraci obrovského množství lidí, v drtivé většině ze sociokulturně nekompatibilního prostředí, nezvládli, má – jakkoli by někdo mohl říci, že jsou to „jenom“ slova – obrovský, dalekosáhlý význam.
Nejde však jen o jakési „sui generis zúčtování“ s érou kancléřky Merkelové, jak jsem již uvedl. Hlavní význam Merzových slov spočívá v tom, že dodala odvahu všem, kdo si to dosud mysleli, ale báli se to říci nahlas – a těch byla v Německu většina.
Věděli totiž, že veřejně pojmenovat skutečné problémy spojené s imigrací a hledat pro ně reálná, nikoli jen „papírová“ či formální řešení, s sebou nese četná rizika. (Mezi tyto problémy patří vysoké sociální výdaje, nárůst kriminality, zhoršující se bezpečnost, nervozita ve společnosti a vzestup populistických hnutí nejen na východě Německa).
Jak velká záleželo na míře odvahy vyslovit názor jdoucí proti rudozelenému establishmentu.
S tím je teď konec. Řekl-li to sám spolkový kancléř, „smí“ (rozumíme si, že ano, jak to myslím?) se to říkat na jakékoli úrovni.
Nejen Friedrich Merz ví, na jak vážný problém si SRN s fakticky nekontrolovanou imigrací v uplynulých deseti letech „zadělala“.
Thilo Sarrazin (* 1945), bývalý politik a člen představenstva Spolkové banky, to ostatně napsal již v roce 2010 – tedy pět let předtím, než velká migrační krize začala – v knize Německo páchá sebevraždu (Deutschland schafft sich ab; 2010).
A následně musel z čistě politických důvodů, nic jiného to nebylo (kniha byla shledána politicky, rasově, z hlediska multikulturalismu atd. „závadnou“ a „nebezpečnou“), z banky odejít.
Kromě nekonečných útoků, jimž musel čelit, a společenské ostrakizace si ale spíše polepšil, přinejmenším finančně. „Sebevražda“ a další tituly z něj udělaly multimilionáře a muže, jehož texty (si) připomíná stále víc lidí nejen v Německu.
