Willy Brandt: Nejen světla a stíny Ostpolitiky, ale i ošklivá „špionážní aféra“

Coby předseda vlády a ještě předtím jako vicekancléř a ministr zahraničních věcí (1966–1969) – a také, nezapomínejme, jako starosta Západního Berlína, v jehož čele stál více než devět let (1957–1966) – čelil tolika nejen politickým, ale i osobním výzvám, že by to vydalo na několik lidských životů.

Jaksepatří napínavý, mohu-li to tak říct, byl i konec jeho úspěšného kancléřství, spojený s ošklivou špionážní aférou, která jako by pocházela z pera Iana Fleminga či Johna le Carrého.

Následující léta Brandtova života by vydala na velký dobrodružný či špionážní, tak trochu neuvěřitelný román. Na podzim 1936 se Brandt pod jménem Gunnar Gaasland na několik měsíců ocitl znovu v Německu, což ale bylo velmi nebezpečné.

V následujícím roce již pracoval jako novinář ve španělské občanské válce (na straně republikánské levice, pochopitelně, jako mnoho evropských levicových intelektuálů).

O rok později požádal o norské státní občanství, následně byl v Norsku zatčen, aniž ovšem německé okupační úřady zjistily jeho pravé jméno, a po propuštění unikl do neutrálního Švédska, kde získal norské (ano, norské) občanství a kde žil až do konce druhé světové války, přednášel o svých politických zkušenostech, naučil se dobře dva cizí jazyky a čekal, jak se bude situace ve světě vyvíjet dál.

Poválečné Německo bylo – jak všeobecně známo – rozbombardované, vypleněné a celkově bezútěšné až běda. Willy Brandt se přesto do země, konkrétně do Berlína, vrátil, ovšem jako zaměstnanec norské vlády. Teprve o dva roky později získal zpět německé občanství, legalizoval své nové jméno a vstoupil do obrozené SPD. Mezitím stihl v roce 1947 navštívit na pár dní i Prahu – pozitivně tehdy reflektoval místní svobodnou politickou diskusi, ale zároveň vnímal i všudypřítomné stíny sovětské propagandy. 

Současně, aniž to kdo tušil, v letech 1948–1952 pracoval pro americkou zpravodajskou službu, za což dostal velmi dobře zaplaceno (bezmála půl milionu euro v dnešních cenách). Odtud byl k vysoké politice, po níž toužil, již jen krok.

Když v roce 1949 vznikla Spolková republika Německo a konaly se první volby do Spolkového sněmu, byl Willy Brandt zvolen poslancem za západoberlínský volební obvod a zůstal jím až do roku 1957. Kolegové i veřejnost jej vnímali jako „autentického sociálního demokrata“, přesvědčeného o správnosti svého světonázoru i přesvědčivého při jeho obhajobě. 

V roce 1950 byl zvolen do zastupitelského sboru Západního Berlína, kde zasedal až do roku 1971; během této doby byl roku 1969 opětovně zvolen do Spolkového sněmu (Bundestagu), tentokrát coby delegát za spolkovou zemi Porýní-Falc, a zůstal jeho členem až do své smrti v roce 1992.

Prvním vrcholem Brandtovy politické kariéry byla funkce starosty západního Berlína, kterou – jak jsem již uvedl – zastával v letech 1957–1966. Současně krátce (1957–1958) působil i jako předseda Spolkové rady v Bonnu. 

Jako starosta stál Willy Brandt v čele Západního Berlína v době druhé Berlínské krize, v čase stavby Berlínské zdi, jež byla největší hanbou východoněmeckého komunistického režimu (fakt, že musíte své město a svoji zemi obehnat zdí, ostnatým drátem, a nechat ji střežit po zuby ozbrojenými pohraničníky, psy a elektrickým proudem, aby Vám obyvatelé neutekli do sousedního města, respektive státu, má vskutku velkou vypovídací hodnotu).

Sám Brandt přitom zastával vůči komunistické NDR, vůči Sovětskému svazu a vůči komunismu obecně v těchto letech principiálně odmítavý postoj, o čemž svědčilo mimo jiné jeho ostré odsouzení invaze sovětské armády do Maďarska v roce 1956, kdy tanky maršála Koněva utopily v krvi maďarský pokus o emancipaci na Moskvě.

Pro Brandta, jenž se zásadně zasadil o rozvoj Západního Berlína (zřejmě nejdůležitější bylo obnovení jeho infrastruktury, bytového fondu, výstavba hotelů, restaurací atd., které z něj pozvolna činily „výspu bohatého Západu v srdci komunistické bídy“), byly klíčové vztahy s Washingtonem. 

Právě na Spojených státech amerických záviselo přežití Západního Berlína v době sílícího sovětského a východoněmeckého tlaku. Vztahy mezi Brandtem a prezidentem Johnem, F. Kennedym ovšem byly, jak to jen říct, poněkud kolísavé.

Na jedné straně Kennedy Brandta přijal v Bílém domě ještě před spolkovým kancléřem Konradem Adenauerem, na druhé straně si oba politikové „vjeli do vlasů“ kvůli americkému (podle Brandta „vlažnému“) postoji vůči Berlínské zdi. Všichni si nicméně nakonec pamatují zejména Kennedyho památnou návštěvu Západního Berlína z 26. června 1963 a jeho projev „Ich bin ein Berliner“ s Willym Brandtem po boku.

V roce 1964 se Willy Brandt stal šéfem západoněmecké sociální demokracie (již zmíněné SPD) a zůstal jím až do roku 1987, čímž začala vrcholná fáze jeho politické kariéry. 

První parlamentní volby jako její šéf nicméně prohrál – jeho SPD získala 36 %, zatímco CDU-CSU v čele s Ludwigem Erhardem obdržela 45 % hlasů. Po pouhém roce ale došlo ve vládě k rozkolu, nový kancléř Kurt Georg Kiesinger vytvořil tzv. velkou koalici a Brandt se v ní stal ministrem zahraničních věcí.

Ve volbách do Bundestagu v roce 1969 sice znovu zvítězil blok CDU-CSU, jenže liberálové (Freie Demokratische Partei; FDP) dali tehdy přednost koalici se sociálními demokraty – a Willy Brandt tak mohl jako jejich šéf sestavit svoji první vládu a vůbec první vládu SPD od konce druhé světové války, což byl v dějinách Spolkové republiky přelomový okamžik.

Jako kancléř se Willy Brandt pustil do neobyčejně ambiciózního a pro mnohé politiky, komentátory i pro část veřejnosti kontroverzního projektu, tzv. Ostpolitik (doslova „východní politika“). 

Ta spočívala ve faktickém uznání existence komunistické Německé demokratické republiky, jež byla jedním z nejrigidnějších sovětských satelitů, a ve zlepšování vztahů se samotným Sovětským svazem a jeho spojenci (včetně Československa).

Brandt o to svým způsobem usiloval již jako ministr zahraničních věcí Spolkové republiky od roku 1967, kdy došlo k „normalizaci“ vztahů SRN s Rumunskem, k podpisu obchodní smlouvy s Československem a následně v roce 1968 k obratu ve vztazích s Jugoslávií. 

V létě 1968 sice Brandtovu snahu dočasně zastavila invaze armád zemí Varšavské smlouvy do Československa, již ostře odsoudil, od přelomu šedesátých a sedmdesátých let v ní ale pokračoval a v roce 1971 byla uznáním NDR fakticky završena. O dva roky později, roku 1973, vstoupily oba německé státy do Organizace spojených národů.

Součástí Ostpolitik bylo též narovnání vztahů mezi Spolkovou republikou a Polskem, jež vážně poškodily hrůzy, které Němci spáchali za druhé světové války. Brandtova cesta do Polska v prosinci 1970 proto byla velice sledovanou záležitostí.

Když západoněmecký kancléř v rozporu s programem poklekl před památníkem padlých v někdejším varšavském ghettu a setrval v pokleku několik desítek vteřin, stalo se toto gesto symbolem odpuštění a smíření, gestem, které nenechalo chladným nikoho na světě.

Připočteme-li k tomu podpis Varšavské smlouvy, jež mimo jiné uznávala a legitimizovala německo-polskou hranici na linii Odra-Nisa, lze říci, že Brandt de facto ukončil válečný stav mezi oběma zeměmi.

Ve Spolkové republice bylo ovšem „pokleknutí kancléře ve Varšavě“ přijato nejednoznačně. Téměř 50 % obyvatel Spolkové republiky je mělo za přehnané, něco přes 40 % za adekvátní a 10 % zůstalo bez názoru. Totéž v zásadě platilo i o kancléřově Ostpolitik jako celku. 

Vítězství sociálních demokratů ve volbách do Bundestagu v roce 1972 (sice těsné, ale vítězství, dané mimo jiné podporou slavných, respektovaných osobností, jako byli spisovatel Günter Grass či fotbalista Paul Breitner a mladé generace jako celku, což byla v SRN velká novinka) dalo ale Brandtovi za pravdu – anebo to tak bylo přinejmenším možné interpretovat, třebaže pochybnosti o tom, zda je správné komunistické režimy ve střední a jihovýchodní Evropě legitimizovat, logicky zůstávaly.

Konec Brandtova kancléřství byl ovšem ošklivou, smutnou záležitostí – a to tím spíš, že většina Němců jeho zahraniční i domácí politiku, spočívající v prosazování sociálně-tržní ekonomiky s masivním sociálním státem, schvalovala. 

Vaz nakonec Brandtovi nezlomila porážka ve volbách, ani silný vnitrostranický rival, nýbrž špionážně-politická aféra. Její podstatou bylo odhalení kancléřova nejbližšího spolupracovníka Güntera Guillaumea jako agenta zpravodajské služby komunistické NDR.

Willy Brandt, který se ocitl pod obrovským tlakem, rezignoval v květnu 1974 na funkci spolkového kancléře, až do roku 1987 ale zůstal šéfem sociálních demokratů a poslanecký mandát si podržel až do smrti v roce 1992 – což si mohl dovolit jenom proto, že většina veřejnosti nakonec, poté co opadla prvotní hysterie, uvěřila v jeho osobní nevinu.

O tom, že aféra Willyho Brandta poškodila, nebylo pochyb – o nenávratnou škodu se ale nejednalo, a to ani v evropském kontextu. Nic o tom nevypovídá lépe než to, že i po špionážním skandálu zůstal v čele Socialistické internacionály, kterou vedl od roku 1976 (až do smrti v roce 1992). Kdyby měli její členové a funkcionáři o Brandtovi sebemenší pochybnosti, nikdy by se na tomto postu neudržel. 

Kromě toho byl Brandt od roku 1979 i členem Evropského parlamentu (právě v tomto roce se konaly první přímé volby do tohoto sboru). Poté, co v roce 1987 rezignoval na post předsedy západoněmecké SPD, zůstal na přání drtivé většiny členské základny alespoň jejím „čestným předsedou“. V zásadě tak lze říct, že když v říjnu 1992, tedy již po (znovu)sjednocení Německa, zemřel, truchlila po něm velká část jeho národa i političtí představitelé v mnoha evropských zemích. 

Inteligentní, kultivovaný, solidní a za všech okolností slušný, věrný svému světonázoru a empatický vůči oponentům i veřejnosti – právě tak Willyho Brandta lidé vnímali. Pokud bych chtěl někoho z německých poválečných politiků označit za „velkého Němce“ i „velkého Evropana“, byl by to ze všech těchto důvodů právě on.