Helmut Kohl: Velký Evropan a kancléř znovusjednotitel, na něhož Němci (tak trochu) zapomněli

Ohlédneme-li se za dosavadními dějinami Spolkové republiky Německo, jež byla ustavena v roce 1949, a za poválečnými dějinami Evropy a evropského integračního procesu, který vyústil ve vznik Evropské unie, nenajdeme mnoho impozantnějších osobností, než jakou byl německý křesťansko-demokratický politik a státník Helmut Kohl. Jeho role při formování Evropské unie, jeho příspěvek k fungování „německo-francouzského motoru“ (jak se říkalo), na jehož výkonnosti záležel stav evropské ekonomiky i politiky, byl bez přehánění zásadní, stejně jako jeho podíl na znovusjednocení Německa v roce 1990.

Váhavé počátky

Helmut Kohl (1930–2017) měl to štěstí, že se narodil v roce 1930, takže jej na rozdíl od, třeba, Konrada Adenauera v dospělém věku nepostihly hrůzy nacismu. Když (s)končila pádem Berlína druhá světová válka v Evropě, bylo mu rovných patnáct let. 

Na samém konci války byl Helmut sice povolán do pomocných vojenských jednotek, bojů se ale nezúčastnil (na rozdíl od staršího bratra Waltera, který ve válce v roce 1944 padl). 

Vzhledem k rodinnému zázemí (tatínek, finanční úředník, byl přesvědčený katolík) se mladý Helmut hned roku 1946 přidal k Adenauerovým křesťanským demokratům (Christlich Demokratische Union Deutschlands; CDU), vystudoval na univerzitách ve Frankfurtu nad Mohanem (práva) a v Heidelbergu (historie a politologie) a pečlivě zvažoval, jakou kariéru zvolí.

Mladý Helmut Kohl

Nakonec vyhrála nepřekvapivě politika, byť cesta k ní nebyla tak přímá, jak by možná mnozí čekali. Na jedné straně Helmut Kohl působil jako analytik v Institutu Alfreda Webera na univerzitě v již zmíněném Frankfurtu (což byl jeden z předpokládaných předstupňů budoucí politické dráhy), současně ale pracoval na nižší manažerské (možná spíše úřednické) pozici ve Svazu chemického průmyslu tamtéž.

Otevřené tak zůstávaly obě cesty – jak ta politická, tak ta byznysová. Zvolení do městské rady rodného Ludwigshafenu ve spolkové zemi Porýní-Falc (1960) a zejména zvolení poslancem do tamního spolkového sněmu (1963) ale o Kohlově budoucnosti rozhodly jednou provždy.

Pokus o nástin temného portrétu ďáblovy duše

Z Porýní-Falce do Bonnu

Právě v šedesátých letech, tedy jako pouhý třicátník, v sobě Helmut Kohl objevil možná až překvapivý politický talent a, což bylo stejně důležité, schopnost získávat si na svoji stranu spolustraníky a stoupence, kteří budou nedílnou součástí jeho úspěšného životního příběhu. 

Výsledkem bylo nejprve zvolení šéfem porýnsko-falcké CDU a poté jmenování do čela spolkové vlády (obojí 1969); mnohé napovídalo již to, že se jednalo o doposud nejmladšího šéfa spolkové vlády od vzniku SRN. Zvolení jedním z místopředsedů celostátní CDU pak jasně ukázalo, že se zrodila nová politická hvězda.

Vzhledem k úspěšnému vedení jedné z nejdůležitějších spolkových zemí – podpora vzdělání včetně založení univerzity (Rheinland-Pfälzische Technische Universität Kaiserslautern-Landau; RPTU), podnikání, právní reformy atd. – a k tomu, že si získal další spolehlivé a vlivné přátele a spolupracovníky (například Heinera Geisslera, který byl i ministrem v jeho první vládě), nemluvě o „buldočím tahu na branku“, nijak nepřekvapuje, že se stal po pouhých čtyřech letech (1973) šéfem (celo)spolkové CDU. 

Cesta ke kancléřství byla ale delší a složitější, než si i sám Kohl v té době myslel.

Helmut Kohl se svými syny Peterem a Walterem (červen 1973)

V roce 1976 CDU sice spolu se sesterskou bavorskou CSU získala ve volbách do Spolkového sněmu více hlasů než sociální demokraté, vládu ale díky koalici s liberály sestavil jejich šéf Helmut Schmidt. 

V roce 1980 pro sebe pro změnu „urval“ možnost bojovat o kancléřský post předseda CSU Franz Josef Strauss, ani on ale neuspěl a Schmidt zůstal kancléřem i pro další volební období. 

Teprve rozkol ve vládním kabinetu v roce 1982 vynesl Helmuta Kohla do čela nové koaliční vlády (společně s liberály, kteří opustili sociální demokraty). Sen ambiciózního ludwigshafenského rodáka se stal skutečností.

Liberec ocení slavného spisovatele. V Německu se kvůli jeho nacistické minulosti přejmenovává škola

V čele Německa i Evropy

V roce 1982 začala dlouhá, šestnáctiletá éra, během níž Helmuth Kohl vládl jak Německu, tak, s trochou nadsázky řečeno, Evropským společenstvím – od roku 1993 i Evropské unii.

Pokud jde o Evropu, možná by bylo přesnější říci „spolu-vládl“. Zejména francouzský prezident François Mitterrand, šéf Evropské komise – další francouzský socialista Jacques Delors, o němž bude v našem seriálu rovněž řeč, a britská premiérka Margaret Thatcherová nebyli o nic menší „hráči“ než on. 

Byly to právě úspěchy ve volbách do Spolkového v letech 1983, 1987, 1990 a 1994, které vyvolávaly dojem (zejména při pohledu zvnějšku), že je pozice Helmuta Kohla v Německu neohrozitelná.

Skutečnost byla poněkud křehčí, na „dlouhověkosti“ v čele kabinetu ani na Kohlově dominanci to ale nic neměnilo.

Margaret Thatcherová: Disidentka „jednotné Evropy“, která měnila dějiny

Kancléř znovusjednotitel

Ponecháme-li stranou zdánlivou, opakuji, zdánlivou samozřejmost, s jakou německá demokracie a německá ekonomika v Kohlových časech bez ohledu na všechny dílčí potíže fungovaly (v této souvislosti si dovolím připomenout knihu Edgara Wolfruma s názvem Zdařilá demokracie, česky 2008), drtivě největší zásluhou kancléře bylo znovusjednocení země v roce 1990, na které myslel častěji než ostatní evropští politikové a pro něž si svým způsobem připravoval půdu včetně pokračování tzv. „východní politiky“ (Ostpolitik).

Po pádu Berlínské zdi z 9. listopadu 1989 (Kohl byl tehdy mimo Německo, ve Varšavě, kde jednal s premiérem Tadeuszem Mazowieckim) již spolkový kancléř nenechal nikoho na pochybách, kam jeho kroky směřují. 

V listopadu 1989 Kohl představil svůj plán na sjednocení země, aniž ho konzultoval s Washingtonem a s Moskvou, což byla i na něj veliká troufalost; v únoru 1990 probral své představy se sovětským prezidentem Michailem Gorbačovem; v květnu téhož roku přesvědčil o oboustranné výhodnosti sjednocení (ekonomického i politického) východoněmeckého premiéra Lothara de Maizièra a v červenci 1990 získal od Michaila Gorbačova souhlas se sjednocením.

Willy Brandt: Nejen světla a stíny Ostpolitiky, ale i ošklivá „špionážní aféra“

Klíčová při tom všem byla podpora ze strany Washingtonu, konkrétně od amerického prezidenta George Bushe staršího (v Bílém domě v letech 1989–1993) a jeho ministra zahraničí Jamese Bakera.

Právě díky nim se Kohlovi podařilo prosadit a podepsat tzv. smlouvu „dva plus čtyři“ (SRN, NDR, USA, Velká Británie, Francie a Sovětský svaz). 

Odpor britské premiérky Thatcherové, jež se obávala politických i hospodářských důsledků německého sjednocení (dodnes si kladu otázku, ne zda, ale do jaké míry měla pravdu) a jež dlouho spoléhala na podporu francouzského prezidenta Mitterranda, byl nakonec marný a 3. října 1990 bylo Německo státoprávně sjednoceno. 

Jedna historická epocha – existence komunistické NDR – definitivně skončila a Kohlova historická úloha dospěla do finále. 

Po, historicky vzato, Bismarckovi a, pokud jde o SRN, po Adenauerovi se Kohl stal třetím německým kancléřem, jehož zápis do dějin učinil nesmrtelným.

Konrad Adenauer: Státník, který položil základy „nového Německa“

Helmut Kohl: velký státník a velký Evropan

Helmut Kohl byl, jak jsem již naznačil, nejen velký německý kancléř, ale i velký Evropan. Zejména jeho úsilí o udržení nanejvýš přátelských vztahů s Francií bylo – kromě členství obou zemí v Severoatlantické alianci (NATO) – největší zárukou mírového vývoje přinejmenším západní části „starého kontinentu“. 

Setkání obou státníků na jednom z hlavních bojišť Velké (první světové) války, ve Verdunu, v roce 1984, bylo – podobně jako tomu bylo v případě některých schůzek Konrada Adenauera s Charlesem de Gaullem na konci padesátých a na počátku šedesátých let – nesmírně důležité a výrazně, bytostně symbolické, podobně jako Kohlova návštěva Izraele, kde jako první předseda německé vlády pronesl projev v parlamentu – v Knesetu.

Trpký konec a zapomnění? Ale kdeže!

Konec Kohlovy politické kariéry a poslední léta života byly poněkud trpké. V roce 1998 prohrál volby s mladým dynamickým vůdcem sociálních demokratů Gerhardem Schröderem (především proto, že nedostatečně reflektoval složitou, primárně ekonomickou situaci v bývalé NDR), a třebaže zůstal poslancem Spolkového sněmu, jeho vliv rychle slábl. 

Definitivní ránu mu zasadila série skandálů (prodej zbraní do Saúdské Arábie a s ním spojené nelegální financování CDU, problematická privatizace atd.), po nichž se stáhl do ústraní tak důsledně, že na něj Němci, kteří by mu měli být za tolik vděční, (téměř) zapomněli.

Za zmínku stojí, na samý závěr, vztah Helmuta Kohla s Angelou Merkelovou. Budoucí kancléřka, Kohlova chráněnka a „žačka“, se od něj po výše zmíněných aférách téměř ostentativně distancovala, což jí nikdy nezapomněl, a není se co divit. 

Kromě „velkého nevděku“ Kohl kritizoval rovněž domácí i zahraniční politiku Merkelové, zejména její vstřícnost vůči imigrantům. Nedávná, spíše soudobá historie mu dala, bohužel, za pravdu, a to nejen pokud jde o kritiku osobnosti paní Merkelové, ale i pokud jde o její politiku a o její příspěvek k budoucnosti Německa. 

To už by byl ale jiný příběh, na který dojde – právě v souvislosti s Merkelovou – až později.

Jak dnešní díl našeho seriálu skončit? Snad jen konstatováním, že ani výše uvedené skandály a problémy nemění nic na tom, že Helmut Kohl patřil k největším německým, evropským a světovým státníkům své doby a že jeho „přínosy“ byly mnohonásobně větší než jeho nezdary, pochybení a zakolísání, ať už byly jakkoli vážné. 

Právě z tohoto důvodu věřím, že ani relativní zapomnění, jež jej ve Spolkové republice postihlo, nepotrvá věčně.

MISS Německo 2024 se stala 39letá Íránka. Zvítězil feminismus, nebo je to úplně naopak?

sinfin.digital