Sebereflexe jedné kancléřky? Co všechno o sobě řekla Angela Merkelová v Praze

Merkelová přijela v úterý 3. června do Prahy v souvislosti s vydáním svých pamětí nazvaných Svoboda, které vyšly v nakladatelství Práh, a současně při té příležitosti v Lucerně odpověděla na řadu otázek, jež jsou a už navždy budou s jejím kancléřstvím spojované. 

Zajímavé to bylo nejen pro ty, kteří se zajímají o Německo, ale i pro každého, kdo přemýšlí o Evropě, o Evropské unii, o Rusku, o jeho válce na Ukrajině atd.

Není snad žádný politický komentátor, který by o velké uprchlické krizi z let 2015–2016 nepsal; mnozí z nich, pokud jde o mimořádně vstřícný přístup německé kancléřky Merkelové, tak činili velmi kriticky, sám patřím mezi ně. 

Dnes, po osmi letech, není nejmenších pochyb o tom, že se jednalo o rozhodnutí nepromyšlené, ukvapené a v principu špatné. V první řadě na ně doplatilo Německo a ve finále celá Evropa – Merkelová bez přehánění „otevřela stavidla“ přílivu, který už dost možná nebude možné zastavit. A pokud ano, bude to za cenu, kterou si – v řadě ohledů – nedokážeme představit. Nicméně stalo se.

Co Angelu Merkelovou vedlo k takřka neomezené vstřícnosti vůči lidem, z nichž někteří utíkali před válkou, před brutálním násilím, před politickou a náboženskou diskriminací a před hladem, zatímco jiní – často záměrně bez dokladů či s falešnými doklady – nebyli nikým jiným než čistě ekonomickými migranty, toužícími po velkorysých sociálních dávkách, aniž by se hodně z nich hodlalo naučit německý jazyk, posílat děti do německých škol, zkrátka integrovat se do německé společnosti a stát se výhledově německými občany se vším, co k tomu patří (což přirozeně neznamená, že by museli rezignovat na své kořeny a pouta s rodnou zemí)?

Odpověď na tuto otázku je v zásadě velmi jednoduchá, Merkelová ji ostatně v Praze jasně formulovala: „Nedokázala jsem si představit, že ty lidi budeme hnát vodními děly od německých hranic zpátky do Rakouska a do Maďarska…“ Ano, přesně takhle to bylo. 

Já v tomto ohledu Angele Merkelové – dceři hamburského faráře, jenž s rodinou přesídlil do komunistické Německé demokratické republiky, aby tu vykonával duchovní misi pro ty, kteří ji, viděno nejen jeho očima, potřebovali, a jenž si, stejně jako, časem a v důsledku rodinné výchovy, jeho dcera uvědomoval „historickou vinu“ Německa za hrůzy z dob nacistické třetí říše – rozumím. Naprosto jí v tom rozumím.

Jedna věc je ale pochopení toho, proč se kancléřka v roce 2015 rozhodla, jak se rozhodla, a druhá věc je hodnocení tohoto rozhodnutí. Jestliže si Merkelová byla vědoma limitů svých analytických a rozhodovacích schopností, toho, jak nezvládá své emoce, a nedokázala je překonat, povznést se nad ně, uvažovat chladnokrevně, strategicky, dlouhodobě, ve prospěch Německa a Evropy, pak byla špatná politička a špatná kancléřka.

Jak řekl kdysi jeden z kandidátů na francouzského prezidenta: „Ani Francie nedokáže spasit všechnu bídu světa…“ O bohatém Německu platí totéž. Poskytnutí pomoci lidem na útěku před represemi, před hladem i jednoduše za lepším a snazším životem, navíc nezřídka lidem, kteří hostitelskou zemi, její benefity zneužívají, a ještě jejím politickým systémem, ústavou a demokracií opovrhují, moudré, je mi líto, v takovém rozsahu, opakuji, v takovém rozsahu, nebylo.

Většina Němců to dnes už dávno ví, a podle toho také dopadají německé volby. Nemalá část elektorátu se přiklání k proti-systémové Alternativě pro Německo (AfD) právě proto, že toto téma dokáže jasně pojmenovat a že dokáže dovedně manipulovat s argumenty i s lidmi, kteří se cítí být důsledky migrační politiky Angely Merkelové poškozeni. 

Bude-li AfD nadále posilovat a uspěje-li v příští volbách do té míry, že bez ní půjde jen těžko sestavit funkční vládu (což je docela klidně možné), bude to do značné míry „vina“ Angely Merkelové. Tolik k prvnímu tématu, o kterém byla v Praze řeč.

Pokud jde Rusko, o vstřícnost vůči putinovskému Rusku, kterou dnes Angele Merkelové doslova kdekdo vyčítá, kancléřka obhajovala svůj postoj slovy, že kdyby společně s francouzským prezidentem Françoisem Hollandem (v úřadu v letech 2012–2017) Rusko v Minsku i obecně řečeno „neappeasovala“ a kdyby neodmítala členství Ukrajiny v severoatlantické alianci (NATO) atd., přišel by nejspíš ruský útok na Ukrajinu mnohem dříve – a navíc v době, kdy v čele neměla tak rozhodného muže, jako je – ať už si o něm kdo chce, myslí, co chce – současný prezident Volodymyr Zelenskyj. Taková Ukrajina by podle názoru bývalé německé kancléřky byla slabší a ruský útok by podle ní nevydržela. Merkelová tak v zásadě řekla, že si počínala správně.

Tento názor se nám sice nemusí líbit, šmahem ho odmítnout ale není úplně šťastné. Merkelová si byla v roce 2014 velmi dobře vědoma toho, jak je na tom Ukrajina politicky i vojensky, nemluvě o tom, že si – alespoň doufám – nedělala iluze o stavu armády v Německu (a v další zemích Evropské unie, členských státech NATO).

V čele Spojených států amerických stál navíc v té době demokrat Barack Obama, jenž putinovské Rusko appeasoval – či chcete-li: usmiřoval ze všech sil – bez ohledu na anexi Krymu krátce po zimních olympijských hrách v Soči. Jít v této situaci (tj. s Obamou „po boku“) s Rusy do střetu nebylo nic snadného, jakkoli to nic nemění na tom, že se západní Evropa a Spolková republika, které Merkelová vládla už od roku 2005, jak jsem již řekl, dostaly do této situace výhradně vlastní vinou, kvůli své neprozíravosti a nezodpovědnosti.

Jenže! Při zpětném pohledu se vždycky zdá všechno mnohem jednodušší a o přístupu Spojených států amerických a západní Evropy vůči Rusku to platí rovněž. 

Pokus uklidňovat a civilizovat Rusko prostřednictvím gest dobré vůle, vstřícnosti a oboustranně výhodného obchodu se nicméně jasně nezdařil – dost možná proto, že „udržet Rusko na uzdě“, pokud jde o jeho představy o bezpečnosti, o zárukách této bezpečnosti, o jeho „tekutých“ hranicích, zejména západních hranicích, dost možná ani nejde. 

Merkelové a spol. se to v každém případě nepovedlo a důsledkům toho čelíme dodnes. Tolik, alespoň ve stručnosti, ke druhému důležitému tématu návštěvy Angely Merkelové v Praze.

V zásadě lze shrnout, že spolková ex-kancléřka svá klíčová rozhodnutí v Praze nepřehodnotila, což ostatně nemohl nikdo očekávat. K jisté sebereflexi, přinejmenším ve snaze vysvětlit v přijatelnějším formátu, než jsou několikasetstránkové paměti, své jednání v letech 2005–2021, ale přece jen došlo. Uvážíme-li, že Angela Merkeová patří k politikům, „kteří se“, řečeno s někdejší britskou premiérkou Margaret Thatcherovou, „neotáčejí“, není to úplně málo; spíš je to víc, než se dalo v danou chvíli čekat.

Já sám jsem kritický názor na šestnáct let Merkelové v kancléřském úřadu nezměnil po přečtení jejích memoárů, spíš naopak, ani po její návštěvě Prahy. Jeden můj německý kamarád, profesor z Pasova, mi k tomu ale řekl: „Souhlasím s Tebou, ale věř starému muži: spravedlivé hodnocení Merkelové chce mnohem větší časový odstup, než jaký zatím od její vlády máme.“ 

Tak si na ten odstup počkejme a uvidíme. Stejně nic jiného nemůžeme dělat. Jednoduché hodnocení to ale nebude nikdy.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.