Německý průšvih století: Kdo ještě nevěří, že Nord Stream byl ruská zbraň?

Krátce po ruské invazi na Ukrajinu i v letech poté si nejaktivnější zastánci Nord Streamu z řad německých politiků tu a tam nasypali na hlavu špetku popela, své „mea culpa, mea maxima culpa“ však pokaždé doprovodili řadou výmluv: nevěděli jsme, mysleli jsme to dobře, kdo mohl tušit, že měli Východoevropané pravdu...

Ti Němce varovali: Nord Stream je geopolitický projekt. Není dobrý pro Německo ani pro zbytek Evropy. Pro Ukrajinu představuje bezprostřední ohrožení, protože jakmile bude dokončen, nebude Rusům nic bránit v napadení svého západního souseda. 

Němci na argumenty „Východoevropanů“ (ve skutečnosti mezi nimi byli i Francouzi nebo americké vlády) reagovali oficiálním komuniké, které společně připravila spolková ministerstva zahraničí a  hospodářství (tedy Frank Walter Steinmeier, dnes německý prezident, a Sigmar Gabriel): „Stavba plynovodu Nord Stream 2 je ryze podnikatelským rozhodnutím společností Gazprom, Shell, E.ON, OMV, BASF/Wintershall a Engie... Vláda Spolkové republiky je v souvislosti s tímto projektem neutrální.“ 

Nic nebylo dál od pravdy, než tato stokrát opakovaná oficiální mantra. Míra jejího cynismu nakonec zasáhla spolkového prezidenta jako bumerang v dubnu 2022, když se společně s polským prezidentem Dudou chystal navštívit Ukrajinu. Zelenský mu po svých diplomatech vzkázal, že na Ukrajině není vítán.

Steinmeiera už sice Ukrajina vzala na milost – ukrajinský prezident jej přijal o půl roku později, 25. října 2022, Nord Stream však pro Německo navždy zůstane synonymem politického, strategického a morálního selhání jeho politických elit. 

Rusové jej naopak mohou považovat za své mistrovské dílo. Ne proto, že by roury položené na dně Baltského moře představovaly zásadní technologickou revoluci. Ale proto, že se jejich prostřednictvím Rusku podařilo infiltrovat třetí největší ekonomiku světa natolik, že i nejvyšší představitelé země jednali v zájmu Rusů, nikoli Německa. Je učebnicovým příkladem hybridní války, kterou Rusko vede se Západem již nejméně dvě desetiletí.

Co vlastně je ona „hybridní válka“? Toto slovní spojení je na stránkách médií i v projevech politiků skloňováno ve všech pádech s takovou intenzitou, že hrozí jeho naprosté vyprázdnění. Jenže: probíhající debata o příměří, respektive míru na Ukrajině je jasným důkazem, že jen málokdo opravdu chápe jeho význam. 

Pozornost se soustředí především na propagandu, kterou ruské impérium využívá ve svůj prospěch a jejíž prostřednictvím šíří svůj pohled na svět, své narativy a účelové lži, aby obyvatele západních demokracií, ale i rozvíjejících se zemí globálního Jihu přesvědčilo o oprávněnosti svých požadavků, prezentovalo se jako oběť Západu a zároveň posilovalo nedůvěru vůči demokracii jako takové. 

„Já jsem vyrostl v „informační válce“, normalizační režim 70. a 80.let ji na nás praktikoval denně. A stejně jsme si to uměli přefiltrovat. Takže podle mě se kolem toho dnes hysterčí až moc,“ píše nejmenovaný politický veterán v diskuzi na svém facebookovém profilu. Obdobně si řada lidí myslí, že se „hysterčí“ i kolem hybridní války.

Hybridní válka je ale víc než jen propagandistická mašinerie a zahlcení internetu dezinformacemi. Je to komplex kinetických (tedy bojových) a nekinetických (společenských, politických a ekonomických) metod, které mají jediný cíl: podrobit si protivníka. Nekinetické metody hybridní války jsou navíc zdrojem fatálního omylu Západu při jednání s Ruskem.

Již od doby osvícenství považuje západní civilizace diplomacii a vzájemnou obchodní a kulturní výměnu za efektivní nástroje předcházení válek a konfliktů. Ve svém díle O duchu zákonů píše francouzský filosof Montesquieu o míru jako přirozeném důsledku obchodu. 

Přesně o sto let později (1848) vyjdou Principy politické ekonomie, v nichž anglický filosof a politik John Stuart Mill vyslovuje tezi o zastarání války v důsledku obchodu posilujícího a rozmnožujícího osobní zájmy, které jsou s válkou v přirozeném rozporu. Rozvoj mezinárodního obchodu považuje Mill za hlavní záruku světového míru a nepřetržitého pokroku myšlenek, institucí a charakteru lidstva. 

Právě vize vzájemného obchodu a spolupráce jakožto záruky míru a přátelství je v roce 1952 ústředním principem Pařížské smlouvy, kterou bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli, zárodek pozdější Evropské unie.

Jenže pro Rusko představuje diplomacie a obchod jen jiné formy zbraní. Vzájemná závislost vznikající výměnou zboží a myšlenek není základem přátelství a porozumění, ale příležitostí k pozdějšímu vydírání, k získání jednostranné výhody. 

Jistě, i v minulosti se ve válkách využívaly k dosažení strategických cílů různé – hybridní – formy boje. Jak píše Maurizio Geri, uznávaný strategický analytik mezinárodní bezpečnosti, dnes jsou nevojenské aktivity hybridního vedení války „novým normálem“. 

Na rozdíl od západního binárního vnímání války a konfliktu jako protikladů míru a spolupráce, je Rusko i ve chvílích, kdy nevede otevřený ozbrojený konflikt, v tzv. šedé zóně, která sice je pod prahem toho, co se tradičně rozumí pod pojmem válka (a co by třeba vedlo k aktivaci článku 5 Severoatlantické smlouvy), ale co rozhodně není mírem.