Ne, Němci nezhnědli. AfD je nejsilnější stranou, protože Merzův střed selhal

Spolková republika 2026 připomíná obchoďák s nábytkem těsně před bankrotem: všude visí cedule s nápisem: „Novinka“, v prodejní hale jsou však vystaveny stejně šeredné kousky z laciné dřevotřísky jako před deseti lety. Akorát o hodně dražší. A nestabilnější.

Výsledek nejnovějších průzkumů (AfD vede i v těch ostatních, ač o něco méně) není momentkou zaznamenávající jakýsi chvilkový úlet či náhodný výkyv. Je to děsivá reflexe politické skutečnosti. AfD už nelze zařadit do kolonky „protest“ a doufat, že odezní jako jarní rýma. Téměř třicetiprocentní podpora znamená, že už nějakou dobu je Alternativa stranou lidovou (Volkspartei) a že mezi jejími voliči jsou zastoupeny všechny společenské vrstvy, generace i světonázory.

A je také stranou očekávání. Nikoli světlých zítřků, ale očekávání naprostého kolapsu. A také stranou ztráty: ztráty kontroly nad stavem věcí a podrážděnosti, která ji provází. Ztráty důvěry voličů ve schopnost berlínských politických elit vyléčit sebe sama i zemi z patologického eskapismu do Bullerbynu – přívětivého, blahobytného světa s modrou oblohou a prostovlasými dívkami na nákladních elektrokolech, kde všichni jsou bratři a sestry. Ztráty kontaktu s páchnoucí a nepříjemnou realitou světa v roce 2026.

Skandální není stále se zvětšující náskok AfD. Skandální je historicky takřka bezprecedentní rychlost, s níž takzvaný státotvorný střed ztratil svou důvěryhodnost. Koalice černých a červených se před rokem ujala vlády jako „poslední náboj“ – jako příslib pořádku, ekonomického pragmatismu a administrativní střízlivosti, která zemi zachrání před populismem nejhrubšího zrna a extrémními proudy v Alternativě.

Spojení křesťanských a sociálních demokratů nebylo přirozené nikdy. Nyní je to však slepenec, jehož jediným opodstatněním je izolace „pravicových“ populistů od podílení se na moci v zemi. Změna merkelovského kurzu „doleva, ještě víc doleva“ se v této konstelaci ukázala jako nemožná. Všechny koaliční diskuze a hádky totiž dopadnou tak, že Merz ustoupí svým levicovým partnerům a jejich požadavkům. Ti, kdo volili CDU/CSU, protože si přáli pravicovou politiku, nyní s narůstajícím rozčarováním sledují, jak křesťanští demokraté disciplinovaně plní levicový program socialistů.

AfD z této situace pochopitelně profituje. Stačí, aby se skrze své komunikační kanály několikrát denně vymezila vůči establishmentu a především vůči kancléři, který servilně snáší svému koaličnímu partnerovi modré z nebe. Sama je před jakoukoli zodpovědností bezpečně chráněna protipožární zdí, kterou CDU/CSU drží jen s vypětím sil a se značnými ztrátami. Pro levici je tento cordon sanitaire zárukou trvalé účasti na vládnutí – bez ohledu na to, jak nízká je její skutečná podpora. Jenže čím úporněji se establishment Alternativě brání, čím hlasitěji ji démonizuje, tím větší je počet lidí ochotných ji volit.

Mezi silou AfD a slabostí Křesťansko-demokratické unie přitom existuje přímá souvislost. CDU byla po desetiletí politickým přístavem středního stavu: spolehlivá, možná malinko nudná, bezpochyby konzervativní, pragmatická, ale především stabilní. Něco jako filtrovaná káva značky Melitta a čerstvé housky z rodinné pekárny na rohu. Žádná divočina, ale poctivý, dobře fungující německý stroj. „Piáno“ s milionem kilometrů na tachometru, které dobře sloužilo vašemu otci i vám, a dnes v něm na výlety jezdí váš vnuk.

Po 16 letech merkelismu a roce merzismu však Unie působí jako ruina kdysi nejsilnější politické síly Spolkové republiky. Co reprezentuje dnes? Je hodnotově konzervativní? Ekonomicky liberální? Je stranou tržní ekonomiky, nebo zelené regulace? Je pragmaticky ukotvená v hospodářství? Nebo je to strana sociálních jistot? Strana bezpečnosti? Německosti? Kosmopolitismu? Tradice? Pokroku?

Dnešní CDU je vším, a tudíž ničím. Podobá se restauraci, která na dvacetistránkovém jídelníčku nabízí autentickou indickou kuchyni, třicet druhů pizzy i řízky ve vídeňském stylu. Kdo si zde něco objedná, buď hlady šilhá, nebo patří k beznadějným případům. Na prknech politického divadla hraje Unie dvojroli: vládne a současně je opozicí sobě samé. Slibuje úlevu pro firmy, živnostníky i činorodé zaměstnance. Místo ní dodá pracovní skupiny, které se usnášejí, že se usnesou, že se usnesou, že vše zůstane při starém, případně se ještě více přiblíží socialistickým ideálům. Ohlašuje reformy, které zemi opět katapultují mezi technologickou špičku a učiní z ní investiční zemi zaslíbenou. Místo toho vytvoří komise. Do dokonalosti dovedla uměleckou formu maximalistické rétoriky s minimem důsledků.

Lidé už vědí, že budou marně čekat na rozhodnutí, protože ve všem, co je podstatné (důchodová reforma, například), se SPD zabetonuje a naplno využije svého vyděračského potenciálu. Místo reformy přijde další z mnoha tiskových konferencí, kde se vysvětlí, že problémy jsou opravdu, opravdu velice „komplexní“. Což je jedno z nejoblíbenějších adjektiv politické třídy, která s odpovědností zachází jako s radioaktivním odpadem.

Kancléř si vesměs užívá své vytoužené role, ač se chvílemi diví, proč publikum při každém jeho výstupu píská a bučí. A tak je jeho koaliční parťák Lars Klingbeil jediným Němcem, který ho má rád. Není divu: zdá se, že maximální spokojenost soudruha Klingbeila je kancléřovou prioritou.

Po roce v úřadu je Merz rekordmanem v neoblíbenosti. Jistě, nevládne v lehké době, ale to není důvodem, proč mu lidé nevěří. Friedrich Merz mluví, jako by chtěl každé své prohlášení zároveň vzít zpět. Někdy není jasné, zda dříve formuluje svá kontroverzní prohlášení nebo omluvy za ně.

Usiluje o významné místo u stolu světové politiky, které mu vzhledem k postavení Německa přirozeně náleží. Během prvního roku jeho vládnutí se zdálo, že zahraniční politika je pro něj důležitější než vnitropolitické dění. Jenže Merz selhává i jako světový diplomat a státník.

V Bílém domě usiluje o přízeň Donalda Trumpa. V Evropě pak nešťastnými prohlášeními na adresu Trumpovy íránské politiky či výroky, že by své děti neposlal studovat do Spojených států, své dřívější snahy neguje. Dostává tak do smyku i nejshovívavější voliče, kteří ho podporují už jen kvůli vědomí, že to, co přijde po něm, bude ještě horší.

Na setkání katolíků mluví o dobrovolnictví, které mnoho lidí provází od útlého věku až do smrti, jako o chvilkovém angažmá a lobbuje za to, aby lidé vstupovali do politických stran. V době, kdy z CDU houfně utíkají, protože ztratili veškeré důvody dělat stafáž katastrofální politice typu „naše šedé sako padne všem“ i poslední iluze, že by mohli cosi ovlivnit.

Režie celého koaličního tyátru je v rukou SPD. Podařil se jí mistrovský kousek: po historickém volebním debaklu nejenže sedí ve vládě, ale s podporou, která dnes dosahuje dvanácti procent, realizuje svou politiku sebevědomě, jako by držela absolutní většinu. Je skutečným vítězem posledních voleb. Ale i její vítězství je vítězstvím Pyrrhovým.

Hospodářství zatím slábne. Byrokracie roste jako plíseň ve špatně větraném bytě a spolu se zbrojením generuje onen nepatrný (papírový) ekonomický růst za desetinnou čárkou. Infrastrukturní projekty váznou ve schvalovacích řízeních, jež trvají déle než některá manželství. Množí se zprávy o nesprávném využití prostředků tzv. „zvláštního majetku“, ve skutečnosti bilionového dluhu na zvýšení obranyschopnosti země a zlepšení infrastruktury. (Abychom českého čtenáře uvedli do kontextu: výše tohoto „zvláštního majetku“ dosahuje poloviny všech dosavadních dluhů Spolkové republiky od konce války.)

Migrační politiku charakterizují přísná mediální prohlášení, která při realizaci změknou jako medvídek Haribo v dešti. Žádný člověk přeci není ilegální a bylo by chybou naskakovat na „narativy“ AfD. A kdybyste ještě měli nějaké pochyby, soudružka Basová (ministryně práce) vás přesvědčí, že nic jako migrace do sociálních systémů neexistuje. Co na tom, že na sociálních dávkách jsou často závislí i ti přistěhovalci, kteří chodí do práce, zatímco miliony jiných žijí i po letech ve Spolkové republice výhradně z eráru? Někteří si rozpočet přilepšují prací načerno, z té však štědrý stát nemá nic.

Průměrný obyvatel Spolkové republiky vstává ráno co ráno levou nohou a pokud se mu náhodou podaří opak, již cestou do práce narazí na neutěšenou realitu. Vlaky jezdí pozdě. Některé nejedou vůbec. Silnice jsou ještě ucpanější než dřív, aut totiž, na rozdíl od jízdních pruhů, neubylo. Všem (státem sponzorovaným) ekologickým iniciativám navzdory.

Byty jsou nedostupné i v menších městech, o to víc se dojíždí do práce i do školy. Ceny energií jsou dlouhodobě vysoké a slečny zlatokopky dnes hledají dobrou partii u benzinky – stačí si vyhlédnout chlapa bez obroučky, který tankuje plnou.

Jediné, co se dynamicky mění, je počet živnostníků ohlašujících bankrot a rámcové podmínky v různých oblastech podnikání a státní správy. Přebujelá byrokracie je proto těžko čitelná i pro úředníky samotné a i banální interakce občana se státem připomíná únikovku v kafkovském stylu.

Zdravotní systém je přetížený. Nově příchozí přibývají rychleji než lékaři a zdravotní sestry. Mnozí nejsou zvyklí chodit s rýmou k praktikům, kterých je beztak nedostatek, ale rovnou si volají záchranku. Počty zneužití rychlé záchranné služby dosahují absurdních rozměrů. To dále nafukuje náklady na poskytování zdravotní péče. Některé spolkové země proto uvažují o tom, že si pacienti na sanitku připlatí. Ve městě Essen tuto povinnost zavedli již v lednu letošního roku.

Silnice i některé dálniční úseky připomínají tankodrom Rheinmetallu v Unterlüss a beton ve stovkách mostních konstrukcí se drolí stejně jako důvěra lidí v instituce. Propouštějí i etablované koncerny zvučných jmen, které bývaly zárukou stabilního zaměstnání. Nejen ty automobilové.

Není tajemstvím, že právě v takových dobách se daří těm politickým subjektům, které mají jednoduchou odpověď na každý problém a náplast na každou bolístku. V této disciplíně si AfD počíná mistrně. Umí pojmenovat viníky, ústy svých politiků předává jasná poselství, skrze své mediální obsahy na sociálních sítích kreslí zřetelné obrazy nepřátel lidu: migrace, „elity“, Brusel, klimatická politika, oficiální média. A ani u toho vlastně nemusí moc přehánět, stačí popsat stav věcí. Nezvládnutá migrace, od reality odtržené elity, ty berlínské i ty v Bruselu, zbabraná klimatická politika i aktivismus oficiálních médií skutečně patří k příčinám všeobecné blbé nálady.

Zazlívat jí, že využívá situaci, nelze. V závětří protipožární zdi není z vlastního rozhodnutí. Není zodpovědná ani za to, že je jedinou stranou, která je systematicky vyloučená z běžného politického provozu. Když se k hlasování ve Spolkovém sněmu přidají levicoví extremisté z Die Linke, je to v pořádku, když totéž učiní AfD, zmítají se média v třítýdenním hysterickém záchvatu a ulice obsadí demonstranti. Násilí vůči politikům dvakrát častěji zasahuje členy AfD než politické představitele všech ostatních stran.

Nacistická Národně-demokratická strana Německa (NPD, od června 2023 přejmenovaná na Die Heimat – Vlast), měla po desetiletí jen nepatrnou podporu voličů. Nelze proto předpokládat, že se v zemi zničehonic vyrojili náckové. Stejně tak by bylo chybou popisovat tyto voliče jako hlupáky svedené na scestí.

Devětadvacet procent voličů má zjevně pocit, že tradiční strany nezastupují jejich zájmy. Že neberou vážně jejich každodenní starosti ani obavy. Že je vždy odbaví poučováním o komplexnosti, transformacích a „naší demokracii“, moralizováním a pobouřením. A že kritikové statu quo – i ti kultivovaní – jsou často vyloučeni ze společnosti slušných lidí.

Dvacet devět procent Němců říká: Tak ať! Ne proto, že důvěřují Weidelové, Chrupallovi a dalším „alternativcům“. Ale protože se stali politickými bezdomovci, kterým už žádná jiná řešení nezbyla.

Und jetzt haben wir den Salat.

29 procent pro AfD je zúčtování. Velice německé, střízlivé, hořké a s překvapivě vysokou sazbou DPH.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky!