Německo, osud Evropy. Země, která nedělá malé chyby

Císařské Německo fakticky rozpoutalo první světovou válku, v meziválečném období v Německu vyrostl nacismus a následně Němci začali i druhou světovou válku. Po více než půlstoletí Spolková republika dění v Evropě výrazně ovlivňuje znovu, ať už se jedná o otázku migrace, multikulturalismu či o tzv. Green Deal a energetickou politiku, konkrétně o odklon od jaderné energetiky. Jak fatální nedávná a současná německá rozhodnutí ohledně své i evropské budoucnosti jsou?

Německé císařství, jež bylo ustaveno po politickém sjednocení země, jehož dosáhl „krví a železem“ pruský kancléř Otto von Bismarck v roce 1871, se již na přelomu 19. a 20. století stalo nejsilnějším státem na evropském kontinentě, v mnoha ohledech, hlavně pokud šlo o moderní průmyslová odvětví, předstihlo i tehdy stále ještě první světovou velmoc – ostrovní Velkou Británii. Němci se s císařstvím rychle identifikovali a přilnuli k němu tím spíš, že politickou a národní jednotu dlouhá století postrádali.

První světová válka, kterou Německo rozpoutalo vpádem do neutrální Belgie a útokem proti Francii v létě 1914 (válka mezi Rakouskem-Uherskem a Srbskem mohla za určitých okolností zůstat regionálním konfliktem bez fatálních důsledků), znamenala pro Evropu katastrofu. Když byli Němci a jejich spojenci po téměř čtyřech a půl letech vraždění ve zcela bezprecedentním rozsahu poraženi, akceptovali mírovou smlouvu z Versailles z roku 1919 jen s krajním sebezapřením. Ve dvacátých letech se sice s novou Výmarskou republikou smířili, stát byl však natolik slabý, že se v důsledku Velké hospodářské krize na počátku třicátých let zhroutil a padl do rukou nacistům v čele s Adolfem Hitlerem.

Tzv. Třetí říše, kterou nacisté po 30. lednu 1933 překotně vytvořili a která na konci třicátých let přivedla Evropu a svět k nové, ještě strašnější válce, než jakou byla ta z let 1914–1918, včetně pekla holocaustu, byla vedle sovětské komunistické „říše zla“ nejstrašnějším režimem, jaký Evropa ve svých dějinách zažila. Desítky milionů mrtvých, fyzická i psychická traumata, města v troskách, zničené země i jejich hospodářství. Nic horšího než to, co Evropě přinesli ve třicátých letech a v první polovině čtyřicátých let Němci, nebylo. V létě 1945 proto byla budoucnost tohoto velkého národa krajně nejistá.

Poválečný vývoj Německa, konkrétně Spolkové republiky (SRN), nikoli komunistického satelitu Sovětského svazu s názvem Německá demokratická republika (NDR), patří k „zázrakům“ moderních evropských dějin. Třebaže zvednout se z válečného popela po třinácti letech vlády nacionálního či národního socialismu/nacismu nebylo ani trochu snadné, jak to skvěle popsal například Harald Jähner ve skvělé knize „Čas vlků. Německo a Němci 1945–1955“, Němci to dokázali.

Přes všechny problémy, jež se týkaly především vytvoření nových státních a společenských institucí, o ekonomice (Erhardův „hospodářský zázrak“), denacifikaci a dlouhých stínech nacistického režimu nemluvě, se v padesátých letech podařilo vybudovat „zdařilou demokracii“, jak napsal pro změnu Edgar Wolfrum. 

Součástí demokratizace tzv. Západního Německa byl i jeho vstup do evropských, respektive transatlantických struktur, konkrétně do Evropských společenství a do Severoatlantické aliance. I díky nim se SRN stala již v padesátých letech integrální součástí demokratického Západu, jakkoli to nebylo snadné a jakkoli poválečný vývoj vedl, zejména na konci šedesátých let a poté znovu v osmdesátých letech k diskusi o národní minulosti a o tom, zda vyrovnání se s ní bylo dostatečné (například tzv. Historikerstreit).

Znovusjednocení Německa z roku 1990 se uskutečnilo hlavně díky podpoře Američanů (tehdejším prezidentem USA byl George Bush starší, jeho ministrem zahraničí James Baker) a díky slabosti a s tím související dobré vůli již kolabujícího Sovětského svazu, vedeného Michailem Gorbačovem. 

Zasloužil se o ně zejména kancléř Helmut Kohl, proti němuž se sice ostře, ale marně, stavěla britská premiérka Margaret Thatcherová, obávající se toho, že – zjednodušeně, ale v zásadě pravdivě řečeno – Němci dosáhnou mírovou cestou toho, oč marně usilovali ve dvou světových válkách, tj. evropské dominance, tentokrát především prostřednictvím své ekonomiky. Pro Němce, pro Evropu a v řadě ohledů i pro celý svět bylo znovusjednocení událostí epochálního významu, podobně jako v případě sjednocení Německa v již zmíněném roce 1871.

Na úvod této části textu bych rád řekl, že Spolková republika Německo je země, kterou mám rád. Strávil jsem na tamních skvělých univerzitách a v tamních městech zejména v devadesátých letech minulého století a v nultých letech tohoto století opakovaně spoustu měsíců, dohromady několik let. Němečtí kolegové a německé kolegyně v Berlíně, Hamburku, Heidelbergu, Kostnici, Pasově, Saarbrückenu i jinde byli neobyčejně vstřícní a mimořádně velkorysí. 

Německá společnost se mi po roce 1990 jevila – ve srovnání s naší zemí, těžce se zvedající po čtyřech desetiletích vlády komunistů – jako takřka nedostižný vzor. Myslím, že se tehdy jednalo a dodnes jedná, o nejlépe fungující evropský stát, možná s výjimkou Švýcarska, které ale neznám tak dobře, abych ho mohl relevantně posuzovat.

Dlouhá éra kancléřky Angely Merkelové (v čele vlády v letech 2005–2021) přinesla, ve svých důsledcích, řadu vážných problémů, jež musí Německo v současné době řešit, aniž by bylo jasné, zda a jak to vůbec zvládne. 

Problém spočívá v tom, že Angela Merkelová byla s ohledem na ekonomickou, a proto i politickou sílu své země v letech 2005–2021 nejen spolkovou kancléřkou, ale i faktickou vůdkyní EU, bez ohledu na to, že post předsedy Evropské komise postupně zastávali José Manuel Barroso (2004–2014), Jean-Claude Juncker (2014–2019) či nominantka Merkelové Ursula von der Leyenová (od roku 2019 doposud).

Byla to totiž Merkelová, která nastavovala agendu, směr a „tón“ diskuse o klíčových problémech Německa i Evropy, ať už se to týkalo přístupu k Řecku, stiženému dluhovou či finanční krizí (2009–2018), k Rusku (faktický appeasement režimu Vladimira Putina, dokonce i po ruském záboru Krymu v roce 2014), k (i)migraci ze sociokulturně nekompatibilních zemí (zejména v letech 2015 a 2016, ve svých důsledcích ale i v dalších letech) do Německa a do Evropy, k jaderné energetice a k otázkám energií vůbec. Stejně jako k pojmům, jako jsou multikulturalismus nebo Green Deal. 

Merkelová – anebo chcete-li Německo – sice nevnutila svůj náhled na všechna tato témata celé Evropě (například Francie, pars pro toto, si v otázce „jádra“ prosadila svůj přístup, z čehož profitovaly i další země včetně České republiky), v zásadě ale Němci „udávali směr“, třebaže bylo většině racionálně uvažujících lidí zcela jasné, že se v klíčových otázkách (viz výše) fatálně mýlí.

Když dnes Ursula von der Leyenová říká, že odklon Evropy od „jádra“ byl strategickou chybou, neříká bohužel zároveň, že pro toto rozhodnutí jako nejdéle sloužící ministryně ve vládách Angely Merkelové hlasovala, ani že v důsledku svého jednání, které zásadním způsobem poškodilo Německo i Evropu, podá demisi. 

Kancléř Friedrich Merz, jenž to má při svém vládnutí v SRN, abych byl spravedlivý, nicméně nesmírně těžké, protože se ukazuje, že strana, kterou formálně vede, německá CDU, je stále věrná spíše odkazu Merkelové než jemu, pro změnu „musí“ jet do Číny, aby zjistil a následně prezentoval i na sociálních sítích, že se v Číně pracuje mnohem více než v Evropě a že tzv. work life balance life style není reálný, nemáme-li ve srovnání s Čínou a dalšími nejen asijskými zeměmi čím dál více zaostávat.

Neplatí to přirozeně absolutně, ale platí to z velké či přinejmenším nemalé části: za současné problémy Evropy může primárně Německo, jakkoli mu socialistická Francie s dlouhodobě neudržitelným sociálním státem a neudržitelně velkorysým přístupem k migraci a k dalším otázkám zdatně sekunduje, stejně jako další západoevropské státy, zejména Sánchezovo Španělsko, ale i, v řadě ohledů, země Beneluxu. Samostatnou kapitolou je Velká Británie, jež se pod vedením labouristického premiéra Keira Starmera vydala na cestu k orwellovské dystopii, z níž, alespoň po mém soudu, není návratu.

Jaké má Německo, jemuž se dnes věnuji především, možnosti do budoucna? Pokud jde o přístup k migraci, koaliční partneři (sociální demokraté) ani tzv. demokratická opozice (na prvním místě Zelení) kancléři Merzovi nedovolí zásadní „změnu kurzu“. 

To se týká i přístupu k tzv. Green Dealu – stačí se podívat, kdo vyhrál nedávné volby ve velmi důležité spolkové zemi Bádensko-Württembersko (byli to právě Zelení) – a k dalším zásadním otázkám doby. Opoziční Alternativa pro Německo (AfD) nepřipadá pro sesterské strany CDU-CSU, ani pro sociální demokraty jako partner v úvahu; pokud by se Merz o něco takového pokusil, strana by se jej téměř jistě zbavila. 

Situace by se navíc s vysokou pravděpodobností nezlepšila, ani kdyby se CDU/CSU odhodlaly s AfD spolupracovat; tato strana, označována často stále ještě za tzv. „krajní pravici“ (s ohledem na, jak to jen říct, nedostatečný distanc části jejích členů od nacistické minulosti do jisté míry správně), žádné komplexní řešení složité situace nemá. O německé krajní levici (Levice a Spojenectví Sahry Wagenknechtové) nemá v této souvislosti smysl vůbec mluvit – v řadě ohledů jsou nebezpečnější než AfD.

Problém je jinde. Němci, přesněji řečeno jejich velká většina, vzali své pokání za léta 1933–1945 smrtelně vážně. Znám tu zemi dost dobře na to, abych to mohl autoritativně tvrdit a nehodlám o tom diskutovat. A právě z toho vyplývá jejich vztah k (i)migraci do země, k tzv. Green Dealu a k řadě dalších témat, včetně vztahu k Izraeli (jenž si zaslouží absolutní respekt). 

Kancléřka Merkelová ostatně měla ohledně své legendární věty Wir schaffen das! (Dokážeme to! či Zvládneme to!), stejně jako při ukončení provozu jaderných elektráren podporu většiny veřejnosti. Němci zkrátka, jak dost možná jako první řekl můj kolega a přítel, egyptolog a archeolog Miroslav Bárta, nedělají malé chyby. Dnešní neutěšený stav jejich země a západní Evropy jde zkrátka z velké části za nimi samotnými.

Jak jsem už ale řekl, Němci v tom nejsou sami. Skutečnost, že Evropský parlament udělil právě Angele Merkelové nejvyšší stupeň Evropského řádu za zásluhy, vypovídá o tom, že nejen Německo, ale ani Evropa, přinejmenším velká část jejích politických elit, není bez ohledu na to, že Merkelová a její nástupci ve svých funkcích prakticky ve všech důležitých ohledech selhali, schopná reflexe, je na pováženou. 

Jak hluboko budou muset Německo, Francie a další země padnout, aby si uvědomily, jak vážně pochybily, si netroufám odhadnout. O tom, že tento okamžik přijde, ale v nejmenším nepochybuji.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.