KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Současné euroatlantické vztahy jsou všechno, jenom ne idylické. Většina Evropanů z jejich zhoršení obviňuje vládu prezidenta Donalda Trumpa; američtí představitelé mluví nezřídka o nevděku Evropanů za všechno, co pro ně v historii udělali, a o neochotě přispívat na svoji obranu adekvátním způsobem. Jak je to ve skutečnosti? A může k nápravě dojít třeba u příležitosti „dne D“, vylodění západních spojenců, primárně Američanů, ve francouzské Normandii?
V posledních dvou letech jsme se v nejednom médiu mohli dočíst, že vztahy mezi evropskými zeměmi obecně a členskými státy NATO zvlášť na straně jedné a Spojenými státy americkými na straně druhé jsou nejhorší v historii od konce druhé světové války, respektive od vzniku NATO v roce 1949.
Silnými slovy nešetří jak ve Washingtonu (prezident Donald Trump, viceprezident J. D. Vance, ministr zahraničí Marco Rubio, případně ministr obrany/války Pete Hegseth), tak v Bruselu (předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová, komisařka pro zahraničí a bezpečnost Kaja Kallasová), případně Paříži (prezident Emmanuel Macron), někdy i Berlíně (kancléř Friedrich Merz). A to jen aby se je následně pokoušeli mírnit buď sami, anebo prostřednictvím někoho jiného. V tomto případě nezřídka dobře „funguje“ generální tajemník NATO Mark Rutte.
Krize, jaká tu ještě nebyla?
Ve skutečnosti není situace zase až tolik výjimečná. Podíváme-li se například na americko-britské vztahy po tzv. Suezské krizi z podzimu 1956, během níž Američané fakticky skoncovali s britským panstvím v Egyptě a demonstrativně Londýn ponížili na mezinárodněpolitické scéně, zjistíme, že vzájemné vztahy byly tehdy rovněž mimořádně napjaté.
Stejně tak panovalo napětí mezi lídry Francie a USA v šedesátých letech minulého století, kdy prezident Charles de Gaulle dokonce vyvedl Francii z vojenských struktur NATO. Tehdy se navíc vedení NATO muselo stěhovat z Paříže do Bruselu. O vzájemném nepochopení v časech vietnamské války nemluvě.
Osobně jsem přesvědčen o tom, že ona „Ties That Bind“, „pouta, která Američany a Evropany spojují“, jsou dost pevná na to, aby současnou krizi přežila, třebaže vazba mezi Washingtonem a Evropou už možná nikdy nebude tak pevná jako „před Trumpem“. To se ale teprve uvidí.
Dvaaosmdesát let stará „pouta z Normandie“
Jedním z nejtrvalejších „pout“ mezi Evropany a Američany je nepochybně invaze spojeneckých jednotek, zejména Američanů a zčásti Kanaďanů, ve francouzské Normandii z června 1944. V rámci tzv. operace Overlord se na pěti plážích (Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword) vylodili na „den D“, spojenečtí vojáci a za cenu obrovských ztrát.
Zde v boji proti nacistům vybojovali předmostí, ze kterých v následujících týdnech vyrostla tzv. „druhá (západní) fronta, jež významně přispěla k porážce hitlerovského Německa.
Nejlepší způsob, jak se přesvědčit, že jsou americko-evropské vazby – bez ohledu na politiky – stále silné, je vyrazit do Normandie kolem šestého června. Jedno jaký rok, nemusí to být žádné kulaté či půlkulaté výročí. Osobně jsem to udělal už několikrát a pokaždé mě atmosféra na místě ohromila. Ohromila, dojala a dodala mi víru ve společně sdílenou budoucnost, abych byl přesný a co nejvýstižnější.
Místní slavnosti trvají vždycky přibližně čtrnáct dní, letos je to od 1. do 14. června. Oficiální projevy, hymny, vlajky atd. jsou vždy na řadě šestého, skvělá nálada je tu ale už několik dní předtím a potom. Přímí účastníci vylodění z USA (americké jednotky se vyloďovaly na nejjižnějších plážích Utah a Omaha) už sice do Francie nejezdí (dvacetiletým klukům z roku 1944 by dnes bylo více než sto let), jejich rodiny – děti, vnuci a pravnuci – ale ano, často dokonce celé velké rodiny s přáteli.
Je to pro ně v mnoha případech velká událost, která se jejich předků osudově dotkla, poznamenala jejich životy, často zcela zásadně. Pokaždé, když stojím u plochy plné křížů na americkém hřbitově nad pláží Omaha, kde leží bezmála deset tisíc mrtvých, bytostně a bolestně si to uvědomuji. Rok od roku silněji.
Do Normandie ale kolem 6. června nepřijíždějí jen váleční veteráni a jejich rodiny. Setkává se tu pravidelně pestrá směs lidí, která chce uctít jejich hrdinství a památku, fandové a znalci historických událostí a všech možných válečných relikvií (zbraní, uniforem, automobilů atd.) a, skoro ve všech případech, milovníci Ameriky a všeho amerického, k čemuž se ještě dostanu.
„Nikdy jsem toho nelitoval.“
Já sám jsem v Normandii od devadesátých let minulého století – poprvé jsem tu byl u příležitosti padesátého výročí invaze v roce 1994 – mluvil s mnoha Američany a vždycky to stálo za to.
V devadesátých letech a na počátku nultých let jsem se na Utahu či na Omaze setkával ještě s pamětníky, později, jak jsem už řekl, s jejich dětmi a vnuky. Jedno ale bylo a je vždy stejné: všichni ti „kluci“, nezřídka po padesáti a více letech strávených na invalidních vozících, bez nohou, s rukou či rukama zavěšenýma na páskách, někdy i s páskou přes oko a s jizvou přes obličej, mi během povídání říkali, že zapojení se do války nikdy v životě nelitovali. Ani na vteřinu, že to pro ně bylo naprosto samozřejmé, vší hrůze, kterou jim to přineslo, navzdory. Absolutně jim to věřím.
Dokázali se postavit zlu
Často na ně myslím, kolem šestého června a jedenáctého listopadu (Den válečných veteránů) zvlášť. A poměrně často o nich píšu. Na jejich oběti, na zdánlivou samozřejmost jejich oběti. Na „kluky“ z daleké Ameriky – z Arizony, z Montany, z Texasu i od Pacifiku, z Kalifornie – kteří přišli do Evropy umírat hlavně za nás, za naše osvobození, za naši budoucnost. Ze země, kde žádný fašismus ani komunismus nevznikl, ale přesto se oběma „největším zlům“ 20. století dokázali postavit a porazit je.
Mám Američany rád celý život. V době komunismu jsem v malém normalizačním Jičíně vzhlížel k Americe od chvíle, kdy jsem začal pobírat rozum. A stálo mě to na střední škole pár nepříjemností, stejně jako během vysokoškolských studií v Praze.
Už tehdy jsem miloval americkou literaturu, hudbu a americkou kinematografii. Miloval jsem tu velkou vzdálenou svobodnou zemi za Atlantikem, ale nikdy by mě tenkrát nenapadlo, že bych se do ní mohl podívat, aniž bych emigroval z Československa, natož že bych tam mohl pravidelně jezdit, mít tam přátele, že by se tam mohla provdat moje sestra… Tohle všechno mi běží hlavou pokaždé, když kolem 6. června zamířím do Normandie a mluvím s lidmi, kteří tam přijeli za stejným účelem jako já se svými kamarády.
Co bude dál?
Spojené státy, „moje“ Amerika, kterou jsem vzýval v mládí, je samozřejmě dávno pryč. Dnes je to jiná země, řídí ji jiní politici, jiné politické strany. Byť se jmenují pořád stejně.
Republikánská strana (Grand Old Party) už dávno není stranou Ronalda Reagana, ale trumpovskou MAGA; Demokratická strana už také není stranou Lyndona Johnsona, třebaže se k němu pořád hlásí. Je stranou progresivistických politiků, jako je třeba Gavin Newsom, kalifornský guvernér a hlavní favorit prezidentských demokratických primárek pro rok 2028, a krajně levicových aktivistů, jako jsou senátor Bernie Sanders či kongresmanka Alexandria Ocasio Cortezová.
Navzdory tomu se naštvu vždycky, když tady u nás v Česku slyším nadávat na Ameriku a na Američany. Ta země má dnes sice vážné problémy, spoustu vážných problémů, pořád je to ale Amerika. Země, v jejíž budoucnost věřím. Jsem bytostně přesvědčený o tom, že ať už se Amerika potýká se sebevětšími trably, poradí si s nimi.
Jako si s nimi ostatně poradila vždycky, i když to třeba bylo za cenu občanské války. Poradila si i v divokých šedesátých a sedmdesátých letech minulého století, kdy téměř „spáchala kolektivní sebevraždu“, i s výzvami, které přineslo 11. září 2001. Je to země, které nemůžeme nikdy splatit, co pro nás v minulosti udělala. Tak na to mysleme. Nejen 6. června.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
