KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Neformální „trilogie“ mých srpnových textů věnovaných výročí postavení Berlínské zdi a okupace Československa armádami Varšavské smlouvy končí dnes připomenutím maďarské revolty vůči Moskvě z roku 1956. Revolty, jež byla brutálně potlačena na podzim téhož roku a jež měla pro zemi dalekosáhlé následky, stejně jako pro nás srpen 1968. Likvidace maďarské vzpoury byla navíc o to brutálnější, oč byl tento pokus o vymanění se ze závislosti na Sovětském svazu odvážnější. Tak pojďme na to.
Začnu, u mě nikoli neobvykle, filmem, který můžete od 20. srpna vidět v našich kinech. Jmenuje se Budapešť 1957, což je maličko zavádějící titul, na rozdíl od originálu nazvaného Árva, tedy Sirotek. Režisérem snímku je László Nemes (* 1977), jenž se proslavil oscarovým filmem Saulův syn (Saul fia; 2015; film získal rovněž Zlatý glóbus a Zlatou palmu na festivalu v Cannes).
Zkreslení názvu, dané rozhodnutím distributora, není nijak významné, byť dává větší důraz na místo a rok, kde a kdy se příběh odehrává, než na samotné rodinné drama dospívajícího zpola osiřelého kluka, jeho matky a jejího nápadníka, primitivního venkovského řezníka, který ji se zištnými cíli ukrýval za války jako židovku, poté co zatkli / zabili (to není z filmu zcela jasné) jejího manžela.
Nezvyklý citový trojúhelník (matka – její syn Andor – její nápadník) je základem dramatu, viděného především dětskýma očima a, zčásti, očima Andorovy matky. Dramatu, které vás nenechá ani na vteřinu vydechnout. Dramatu, které je o to brutálnější a syrovější, že se odehrává na počátku května (u příležitosti oslav „prvního máje“) v Budapešti, podrobené a znásilněné před pouhým půlrokem sovětskou armádou. Podoba se situací, v níž se nachází matka hlavního hrdiny, je více než zřejmá.
Popravdě řečeno nevím, co je strašlivější, jestli úzkost dospívajícího kluka a jeho matky, anebo okupace an sich, všudypřítomní sovětští vojáci pátrající po nepřátelích z loňského podzimu, kteří se doposud ukrývají ve sklepech rozbitého města (jako třeba starší syn Andorovy kamarádky) a které Sověti nemilosrdně střílejí na ulicích.
Budapešť totiž na rozdíl od Prahy o dvanáct let později Sovětům skutečně vojensky vzdorovala – na maďarské straně bylo přes dva a půl tisíce mrtvých a dvacet tisíc zraněných, Sověti oficiálně uznali na sedm set až sedm set padesát mrtvých (ve skutečnosti jich bylo nejspíš více) a kolem patnácti set raněných – a na podobě města to bylo řadu následujících let znát. Atmosféra v Budapešti byla dusivá i kvůli všudypřítomným maďarským fízlům, kolaborujícím s okupanty, odporným lidským bestiím, které se rozhodly urvat z těla trpícího národa svůj podíl. Ve filmu je to například zaměstnavatel Andorovy matky, sousedé atd.
Pokud zkrátka chcete vidět, jak vypadá země okupovaná Sověty / Rusy, běžte se na film Lászla Nemese určitě podívat, jakkoli v něm nenajdete ani špetku optimismu, snad až – nejsem si úplně jistý – na samotný závěr. A ani tam to není jasné.
Finální scéna je bizarní, groteskní (v pravém slova smyslu, tedy nikoli ve smyslu, že je to veliká legrace), pro někoho možná vrcholně pesimistická. Já jsem v ní ovšem viděl – snad by mi to scenáristé (kromě Nemese ještě francouzská spisovatelka a scenáristka Clara Royer, která s režisérem spolupracovala už na Saulově synovi) odpustili, pokud to tak nezamýšleli – náznak felliniovské (pouťové, komediantské či klaunské) poetiky i jistého smíření rozděleného národa.
A možná i náznak budoucího „gulášového socialismu“, který pro okupovanou zemi začne již brzy „vařit“ János Kádár (1912–1989), politický vězeň komunismu v první polovině padesátých let i jeden z „katů“ maďarské revolty v roce 1956. A vařil ho tak úspěšně, že na konci osmdesátých let minulého století bylo kádárovské Maďarsko, spolu s Polskem, zdaleka nejsvobodnější zemí tzv. východního bloku. To jsou panečku paradoxy! Mimochodem, ke kádárovskému Maďarsku doporučuji přečíst si třeba brilantní Deníky I a II Sándora Máraie, jakkoli je to všechno, jenom ne ani trochu veselé čtení.
Sovětský, maďarský a československý komunismus…
Když už jsem u toho, co všechno ve mně Nemesův film evokoval, nerad bych zapomněl na dnes dokonale v čase ztracený československý snímek režiséra Václava Gajera (1923–1998) Králíci ve vysoké trávě, natočený v roce 1961 podle scénáře Oty Hofmana (1928–1989; mimo jiné stvořitel Pana Tau a legendárních Návštěvníků), stejnojmenná knížka vyšla v roce 1962.
V knížce a ve filmu jsou pro změnu zachycena československá padesátá léta, podobně bezútěšná a truchlivá, jako ta maďarská, jakkoli konec padesátých let u nás nelze se situací v Maďarsku po roce 1956 srovnávat, což koneckonců úplně nešlo ani po roce 1968.
Jedno Nemesův film ukazuje, znovu to musím zopakovat, nad jiné jasně a v tom je vlastně jeho poselství nejsilnější i pokud jde o dnešek. Pokud by snad někdo měl sebemenší pochybnost o tom, co znamenal a znamená komunismus či jakákoli jiná totalita, co znamenal někdejší Svaz sovětských socialistických republik a co znamená jeho přímý dědic, putinovské Rusko, respektive jak vypadá země okupovaná Rusy, běžte se, sakra, podívat na Budapešť 1957. Pokud vás z iluzí o komunismu a Rusku, nevyléčí tenhle film, nevyléčí vás z nich nejspíš nic.
…a jeho vliv dnes
Komunistický Sovětský svaz a dnešní Rusko – to je jen beznaděj, marnost, násilí a zmar, téměř, opakuji, téměř nic víc. Jeden z problémů naší doby přitom, což je děsivé, spočívá v tom – ponechám-li stranou část penzistů, žijících ve vzpomínkách na dobu, která ve skutečnosti nikdy neexistovala a kterou si po letech idealizují – že část naší i evropské (na Západě tím spíš) mladé generace o běsu jménem komunismu ví stále méně a méně, a že je v důsledku toho zčásti náchylná k relativizaci minulosti, zčásti k tomu podlehnout vábničkám tzv. moderní levice, snící své utopické sny o beztřídní společnosti, o komunistickém (mnozí říkají raději socialistickém či spravedlivém) „ráji“ atd., kde se budou mít všichni dobře, podaří-li se zakroutit krkem „bestii jménem kapitalismus“…
Pokud jde o moje studenty, drtivá většina taková naštěstí není, na pražské Vysoké škole ekonomické je jich ostatně minimum, jsou-li tu, na rozdíl od některých jiných vysokých škol, vůbec nějací. Přesto je na Nemesovu Budapešť 1957 co nejdříve pošlu. Prevence není nikdy dost.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
