KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | V tomto týdnu jsme si připomněli již pětašedesáté výročí stavby tzv. Berlínské zdi, která od poloviny srpna 1961 až do listopadu 1989 rozdělovala hlavní město Německa na dvě části: na svobodnou západní část, na jejíž bezpečnost a prosperitu dohlížely Spojené státy americké a, zčásti, Spolková republika Německo, a, na druhé straně, na metropoli komunistické NDR, kde poslušně vládli poskokové Moskvy a všemocná státní bezpečnost Stasi, státu orwellovského typu, podobnému tomu, jaký jsme znali i my u nás doma.
Když musíš zadrátovat hranice, anebo postavit zeď…
Nic nevypovídá o komunismu – včetně Gottwaldova, Zápotockého, Novotného, Svobodova a Husákova Československa – víc než to, že vládcové těchto zemí museli doslova zadrátovat hranice, respektive, ve východoněmeckém případě, postavit uprostřed města vysokou, přísně hlídanou zeď, aby jim jejich „poddaní“, obyvatelé těchto nešťastných zemí, neutekli ve velkém do svobodného světa, tj. na Západ. Berlínská zeď je právě z tohoto důvodu největší hanbou komunismu vůbec.
…která je stále v nás
Viděli jsme ji ve východním Berlíně, spíš zdálky než z blízkosti, protože se k ní pochopitelně nesmělo, poprvé už jako kluci, já sám někdy ve čtrnácti, v patnácti letech, kdy jsme byli v „socialistickém Německu“ na výletě se školou. Dodnes si vzpomínám, jak jsme s kamarády po několika větách přestali poslouchat bezpříkladné ideologické žvásty soudružky učitelky (dodnes si myslím, že jim v zásadě věřila), a fascinovaně jsme hleděli na obludné kvádry zdi, na policajty a vojáky se samopaly v rukou, na psy vycvičené k trhání lidských těl a jak nám z toho bylo nesmírně, ale nesmírně úzko.
Výše popsaný „zážitek“ či spíše zkušenost byl / byla pro patnáctiletého kluka natolik (v negativním slova smyslu) silná, že ve mně zůstala dodnes. Právě z tohoto důvodu mě stále skoro pokaždé, přejíždím-li sám, s rodinou, anebo s přáteli, autem hranice, či přicházím-li k pasové a celní kontrole na letišti atd., přepadne tísnivý pocit, jestli „projdu“, jestli mě kvůli tomu či onomu nezastaví, jestli mi nebudou dělat potíže. Jakkoli vím, že je to absurdní, nemohu se těch pocitů zbavit a už dávno vím, že nejsem, přinejmenším v mé generaci, zdaleka jediný. Skutečná i pomyslná Berlínská zeď je zkrátka pořád v nás a až do konce našich životů tomu nebude jinak. Mimochodem, právě proto, že jsem si velmi dobře uvědomoval, co pád „Zdi“ znamená, jsem byl v Berlíně už 10. listopadu 1989 odpoledne a dodnes mám autentický kus zdi doma v pokoji.
Když jsem o ní vyprávěl svému tehdy desetiletému synovi, byl jsem i po tolika letech dojatý. „Co je ti, táto?“ ptal se mě starostlivě Marťas. „To nic,“ odpověděl jsem, „jen jsem si na chviličku zavzpomínal.“
Berlínská zeď a to, co symbolizovala, byla jedním z hlavních důvodů, proč jsme tak jásali na jaře 1997, kdy naše země vstoupila do Severoatlantické aliance; z téhož důvodu jsme pak na jaře 2004 byli nadšení ze vstupu do Evropské unie. Skutečnost, že se naše země stala, přinejmenším formálně (věcně a mentálně je to dodnes složitější), součástí evropského, respektive transatlantického Západu, byla pro moji generaci naprosto zásadní, ještě před nemnoha lety nepředstavitelná a, proč to nepřiznat, opojná. Zdánlivě obyčejné slovo „Schengen“ znamená pro každého z nás strašně moc dodnes, jakkoli víme, že to zdaleka není jen o možnosti svobodně cestovat po Evropě a jakkoli víme, že jeho fungování je v poslední době složitější, než bývalo (viz, pars pro toto, bizarní pohraniční kontroly na německo-českých hranicích).
Nejen Životy těch druhých
Když se mě moji studenti po přednášce o poválečné Evropě rozdělené Berlínskou zdí ptají, co by si k tématu měli přečíst nebo co by měli vidět, mám pro ně jasnou odpověď. Za prvé, říkám jim, si pusťte film německo-rakouského režiséra Floriana Henckela von Donnersmarcka (* 1973) Životy těch druhých (Das Leben der Anderen) z roku 2006, a budete vědět o tom, jak se žilo v policejním státě, „za oponou“, jak říkávali na Západě, možná ne úplně všechno, ale skoro všechno, co potřebujete vědět. Východoněmecký režim – to nebyl režim holocaustu, ani režim gulagů pro milióny politických vězňů; byl to nicméně režim, který dokázal svobodomyslného člověka zmáčknout a zlomit, až z něj nezbylo skoro vůbec nic. Berlínská zeď pak byla „institucí svého druhu“, která bránila lidem z tohoto dusivého vězení utéct na svobodu.
Současně jim ale říkám, aby nepodceňovali specifickou „východoněmeckou (n)ostalgii“, fenomenálně zachycenou například ve snímku Good bye, Lenin! (Good Bye, Lenin!) režiséra Wolfganga Beckera (1954–2024) z roku 2003, mimo jiné proto, že se stále promítá do životů lidí v bývalých východních spolkových zemích včetně politických preferencí jejich obyvatel (v podzimních zemských volbách v Sasku chce více než 40 % obyvatel volit antisystémovou Alternativu pro Německo [AfD] a dalších více než 9 %, respektive 7 % krajně levicové strany Die Linke (Levice) a Spojenectví Sahry Wagenknechtové).
Pokud jde o krásnou literaturu, nejčastěji studenty upozorňuji na knížku anglického spisovatele Iana McEwana (* 1948) Černí psi (Black Dogs; 1992), který je sice o něčem úplně jiném, konkrétně o „zlu v nás“, ale začíná vynikající scénou z Berlína v době, kdy padala zeď. A mimochodem, McEwan (dost možná nejlepší žijící britský autor) napsal o Berlínu rovněž psychologický a špionážní thriller Nevinný (The Innocent; 1989); ten sice není z doby, kdy padala „zeď“, ale z časů počátků studené války, za přečtení, za pochopení „psychologie“ německého města okupovaného z velké části sovětskou armádou, ovšem stojí i tak.
Jeďte do Check-Point-Charlie!
Úplně nejlepší ale bude, říkám svým „študákům“, zajdete-li si přímo do Berlína, konkrétně na Check-Point-Charlie, což byl jeden z hlavních hraničních přechodů v rozděleném Berlíně na křižovatce Friedrichstrasse a Kochstrasse, kde se „potkávaly“ americký a sovětský sektor rozděleného města Zatímco v roce 1961 tu proti sobě stály americké a sovětské tanky, mezi kterými hrozila smrtelně nebezpečná konfrontace, v současné době je tu Open-Air i Indoor museum, moderní a skvěle udělané, takže tu atmosféru studené války cítíte ještě dnes. Můžete tu zhlédnout různé dokumentární filmy, koupit si spousty knížek a „suvenýrů“… Můj syn plně (snad) pochopil, jak bezprecedentně strašlivá Berlínská zeď byla loni právě tady.
A ještě jedna poznámka. Byla to právě výstavba Berlínské zdi, která dvaadvacet měsíců poté, v červnu 1963, přiměla amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho (v úřadu v letech 1961–1963) k návštěvě Západního Berlína a k tomu, že zde pronesl jeden ze svých nejslavnějších projevů, známý jako „Ich bin ein Berliner!“.
O dalších čtyřiadvacet let později, 9. června 1987, pak jiný americký prezident, tentokrát republikán Ronald Wilson Reagan (v Bílém domě v letech 1981–1989) proslovil v Berlíně, u Braniborské brány, další slavnou řeč známou jako „Pane Gorbačove, strhněte tu zeď!
Tohle všechno mi u příležitosti pětašedesátého výročí Berlínské zdi běželo hlavou, na to všechno jsem v posledních dnech myslel, stejně jako na to, jaké máme – všem nanejvýš vážným problémům a těžkostem navzdory – štěstí. Štěstí, že můžeme žít ve světe, přesněji řečeno ve „výseku světa“, kde žádné „berlínské zdi“ nejsou a dá-li bůh ani nebudou. Alespoň doufám.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
