GLOSA MICHALA BORSKÉHO | Fotbalové Irsko se v posledních letech stylizuje do role morálního kompasu Evropy. Kluby jako Bohemians Dublin bojují za práva menšin a bezdomovců, fanoušci se halí do palestinských vlajek. Jenže nedělní zápas Ligy národů proti Izraeli, kdy irští hráči odmítli soupeřům podat ruce a demonstrativně ignorovali jejich hymnu, odhalil i druhou, mrazivější tvář. Tradice selektivní irské morálky totiž nesahá jen k dnešním progresivním trendům, ale i k hajlování v Brémách v roce 1939 nebo k oficiální kondolenci za Adolfa Hitlera v květnu 1945.
Na trávníku to byla jednoznačná záležitost. Izrael v neděli vyhrál v rámci Ligy národů nad Irskem 3:0. Jenže to nejdůležitější se neodehrálo v šestnáctce, ale ještě před úvodním hvizdem. Irští fotbalisté odmítli soupeřům podat ruce, nepředali si vlaječky a během izraelské hymny demonstrativně sklopili hlavy k zemi. Jeden z náhradníků dokonce odmítl povstat. To důležité antisemitské se ale stalo už před zápasem. Nešlo jen o emoce vyvolané aktuálním konfliktem v Gaze. Pokud se podíváme do historie, irský vztah k židovskému národu a jeho nepřátelům má v sobě trhliny, které ani ten nejzelenější dres nezakryje.
Jedna hnědá tradice
Brémy 1939: Zdvižená pravice pod irskou vlajkou
Když se 23. května 1939 v Brémách konalo utkání Německa proti Irsku, nešlo jen o fotbal. Irští reprezentanti tehdy při nacistické hymně zvedli pravici k hitlerovskému pozdravu. Jistě, tehdejší fotbalová asociace to později omlouvala protokolem a snahou o neutralitu. Ale v době, kdy už Norimberské zákony běžely na plné obrátky a válka byla na spadnutí, to byl vzkaz, který se do dějin zapsal černým písmem.
1945: Upřímnou soustrast za Hitlera
Pokud by někdo chtěl brémský incident omlouvat dobovým kontextem, o šest let později už omluva neexistuje. Druhého května 1945, kdy už i tomu nejtupějšímu tupci a nejslepějšímu slepci muselo být jasné, že Třetí říše skončila a osvobozené koncentrační tábory vydaly své svědectví o šoa, udělal irský premiér Éamon de Valera něco neuvěřitelného.
Vydal se za německým vyslancem Eduardem Hempelem, aby mu vyjádřil upřímnou soustrast nad smrtí Adolfa Hitlera. Zatímco zbytek světa slavil konec monstra, irská diplomacie „držela dekorum“ tam, kde končila veškerá lidskost.
2026: Sklopené hlavy jako nový standard?
Dnešní irský fotbalový aktivismus se rád zaštiťuje hodnotami Amnesty International a bojem proti útlaku. Ale nedělní scény z Dublinu vyvolávají otázku: Kde končí lidskost a začíná selektivní morálka?
Pokrytci v zelených dresech
Odmítnout podat ruku sportovci jen proto, z jaké země pochází, není hrdinství. Je to projev srabáctví, který popírá základní smysl sportu jako mostu mezi národy. Snad by bylo lepší, aby se zápas opravdu neodehrál, jak si přála valná část irské veřejnosti a 8 z 15 hráčů nominovaných k zápasu. Jenže to by bylo utkání s největší pravděpodobností kontumováno ve prospěch Izraele a Irům by hrozily i další dalekosáhlé sankce ze strany UEFA.
Pokud irští hráči a trenéři demonstrativně koukají do země při hymně soupeře, nedávají tím najevo svou solidaritu s trpícími v Gaze. Dávají tím najevo, že pro ně soupeř z Izraele není hoden ani základní lidské úcty. Sami si ale přitom chtějí zachránit svůj fotbalový zadek i chleba a proto s krajním odporem nastoupí proti těm sionistickým nestvůrám.
Irsko se rádo staví do role morálního svědomí Evropy. Ale s historií, která obsahuje hajlování v Brémách a kondolence za Hitlera, by mu slušelo trochu více pokory a trochu méně teatrálních gest nenávisti. Protože pokud se váš „boj za lidská práva“ projevuje tak, že nejste schopni podat ruku jinému člověku, pak jste možná jen vyměnili jednu starou nenávist za novou, progresivněji zabalenou.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.
