„Starosta je pro lidi hromosvod, z dopravy se stala ideologie bez dat,“ říká Michal Fischer z Prahy 15

Kdybyste měl složit účty za uplynulé čtyři roky ve funkci starosty Prahy 15, jaké dva body by stály na straně plusů a co naopak patří do minusů?

Cítím tam hrozně moc pozitivních věcí. Začali jsme městskou část rozvíjet díky věcem, které dlouho stály nebo nebyly realizované, a podařilo se nám napravit reputaci Prahy 15 vůči vnějšku. Když vezmu konkrétní projekty, opravili jsme a zateplili radnici, což je obrovská věc. Postavili jsme mezigenerační centrum, kde je mateřská škola a zároveň denní stacionář pro seniory. To je kombinace, která nikde jinde v Praze v takovém režimu neexistuje.

Opravili jsme kulturní dům Varta, což byla záležitost vlekoucí se celé roky. Postavili jsme šest nových tříd mateřských škol. Někdo sice namítá, že demografická křivka už klesá, ale my dvě z nich postavili přímo v areálech základních škol, takže je můžeme flexibilně využít pro výuku na základce, pokud nebude dost dětí v předškolním věku. V době covidu a po něm jsme uvolnili prostory pro ordinace lékařů. Toho všeho si vážím.

Co se nepovedlo? Máme akce, které nevyšly úplně ideálně. Třeba některé opravy chodníků. Hrozně nás také zdržovala zadávací řízení – trvala dlouho, odvolávaly se do nich neúspěšné firmy a celé se to vleklo. Ale ty plusy jednoznačně převažují a máme jasnou představu o tom, co nás čeká dál.

Hostivař a Horní Měcholupy byly dříve politiky vnímané tak trochu jako okrajový přívěsek Prahy. Proč tomu tak bylo?

Byla tak vnímána hrozně dlouho a v rámci dotací a podpory neměla úplně na růžích ustláno. Proč tomu tak bylo, to nedokážu úplně posoudit. Asi byly jiné městské části, které lépe komunikovaly, byly lépe zapsané, měly jinou image a dokázaly se s vedením hlavního města dohodnout. Praha 15 to možná dlouhé roky neuměla, možná nechtěla.

Já jsem ale ze strany magistrátu zažil obrovskou vstřícnost, a to nejen od zastupitelů a radních, ale i od úředníků, kteří se nám snažili vyjít vstříc. Samozřejmě ne úplně všichni, je to vždy dáno i politickým spektrem, ale díky spolupráci s hlavním městem jsme dokázali zrealizovat většinu věcí. Bez finanční podpory z magistrátu bychom to nikdy nedokázali.

Bývá pravidlem, že když na městské části vládne jiná garnitura než na magistrátu, podpora vázne kvůli stranické polarizaci. Vy jste s tím problém neměl?

U většiny zastupitelů napříč spektrem z běžných stran jsem podporu našel vždycky, snažil jsem se mluvit se všemi. Trošku problém byl s některými radními, kteří měli vyhraněný názor, případně jim někdo z naší místní opozice přinesl zkreslené informace. Oni si to nenechali vysvětlit a v hlavě už měli jen to, co slyšeli dřív. S tím jsme trochu bojovali, ale to je politika. Nejde dosáhnout všeho hned, je to vždycky o kompromisu a dialogu. Když to neprojde teď, projde to třeba za pár let.

Do jaké míry vám lidé na radnici dávají za vinu věci, které vůbec nejsou ve vaší kompetenci a patří čistě na magistrát?

Starosta je hromosvod. Je to člověk, který podle lidí za všechno může, ale zároveň od něj všichni čekají, že všechno zařídí a dokáže. Reálně samozřejmě toho tolik nezmůže, je tam striktní rozdělení státní správy a samosprávy.

Když ale máte úřad, který funguje, snaží se najít cíl a poradí vám, jak věci udělat správně, tak to jde. A na Praze 15 to funguje skvěle – od tajemníka přes vedoucí odborů až po řadové úředníky. Ti lidé kolikrát za patnáctku dýchají, i když v ní sami nebydlí. Když jsem nastupoval, říkal jsem: musíte s těmi lidmi umět mluvit, vy jako samospráva to tady neřídíte sami. Úředník vám totiž nemusí jít naproti a neporadí vám, když s ním nenajdete společnou řeč. Takže starosta je manažer, hromosvod, občas vrba, kam se lidé přijdou vyplakat, a občas terč, na který si přijdou zanadávat, protože to je to nejsnadnější.

Chodí vám lidé často nadávat přímo do kanceláře nebo na zastupitelstvo?

Snažím se chodit mezi ně. Založil jsem kulaté stoly, dělám akci Se starostou na pivo, protože věřím, že osobní komunikace je základ. Sám jsem bývalý sportovec, na pivo normálně chodím, v takovém prostředí si věci vyříkáte nejlépe. Kulaté stoly jsou občas takový veřejný pranýř, ale já se lidem nedivím, potřebují to někde ventilovat. Když si pak s nimi sednete jednotlivě a vysvětlíte jim reálné možnosti, část to pochopí, část méně.

Chodím také na vítání občánků, posíláme seniorům balíčky s osobním dopisem k jubileím a z toho mám obrovskou zpětnou vazbu plnou díků. Ale stane se mi i to, že vejdu ráno do plné auly na radnici, řeknu nahlas dobrý den a odpoví mi jediný člověk. Přitom pozdravit nebo poděkovat nás vůbec nic nestojí.

Je atmosféra ve společnosti a v komunikaci s občany agresivnější, než bývala před deseti či dvaceti lety?

Vyhrocenější určitě je, ale to pramení z celkové atmosféry ve společnosti. Všechno, co se děje kolem, dopadá i na běžné lidi. Na všech setkáních proto začínám tím, že jsem rád, když se lidé usmívají a chtějí mluvit. Normální lidská slušnost je základ.

Má Praha příliš mnoho městských částí? Není jich sedmapadesát zbytečný luxus?

Myslím si, že ano a že by to určitou redukci sneslo. Neříkám to proto, že bych chtěl kolegům starostům brát pravomoci, ale zákon o hlavním městě Praze i volební zákon by měly projít změnou, která by umožnila slučování.

V nadsázce se o tom bavíme i s kolegy – jak by to vypadalo, kdyby se Praha 15 a její okolí sloučily do jednoho většího jihovýchodního celku. Kdyby v tom uspořádání měla každá menší městská část svůj garantovaný prostor a své zástupce, kteří by hájili její zájmy v rámci vedení celku, mohlo by to fungovat. Zvolili by si své lidi a ti by přešli do širšího vedení.

Byl byste pro zeštíhlení i kvůli přemíře aparátu a byrokracie?

Mám srovnání z let 2006 až 2010 a s tím, co zažívám teď. A musím říct, že ačkoli neustále mluvíme o digitalizaci, celou sféru jsme neuvěřitelně zbyrokratizovali. Na všechno máme lejstro, na všechno nařízení, přestáváme používat selský rozum a vymýšlíme postupy, které nás mají někam svazovat.

Chápu snahu omezit korupci, ale nastavení systému, kdy se dopředu předpokládá, že každý chce něco zpronevěřit nebo provést, je špatně. Já chci lidem věřit. Podívejte se na výběrová řízení: začalo se soutěžit jen na nejnižší cenu, což je obrovský problém. Vy musíte hledat kvalitu, ale jakmile ji zohledníte, okamžitě vás někdo napadne, že jste nevybrali nejlevnější nabídku a rozhazujete peníze. Přitom to nejlevnější téměř nikdy není nejlepší.

Když u nás byl na návštěvě tehdejší místopředseda sněmovny Karel Havlíček a další poslanci, říkal jsem jim: přestaňte se nahoře hádat a předčítat memoáry a pracujte na tom, co potřebuje spodek. Nastavte pravidla tak, aby řekla: dělejte to se selským rozumem, ale pokud uděláte chybu a vstoupíte na tenký led, stát vás nekompromisně potrestá. Dnes lidé nemají pocit, že právo je vymahatelné.

Kde konkrétně na to na městské části narážíte?

Typický příklad: lidé sedí na lavičkách na náměstí, popíjejí alkohol, dělají nepořádek a sousedé si stěžují. A systém s tím nesvede vůbec nic. Městská policie nemá dostatečné pravomoci a státní policie se tam kolikrát ani nedostane. Přijdete tam a domlouváte jim, ať jdou do hospody. Pak přijde strážník, řekne dotyčnému, ať schová lahev, a on odpoví: „Já to nepiju, já to jen držím.“ A strážník nemá v ruce nic, čím by zasáhl.

Na Veronském náměstí jsme měli velké problémy, tak jsem vzal kancelář městské policie z radnice a nechal ji přestěhovat přímo na náměstí. Říkal jsem, že na radnici strážníky nepotřebujeme, mají být mezi lidmi. Jenže jich je málo, v ulicích prostě chybí lidé a chybí jim silnější pravomoci. Z mého pohledu jsme demokracii v některých ohledech otevřeli až příliš.

Hodnotil byste sám sebe jako prodeveloperského starostu?

Nemám rád slovo developer, získalo v Česku takový hanlivý nádech. Jsou to investoři. Pokud přicházejí do území stavět na vlastních pozemcích a mají na to podle platných předpisů právo, nemůžete se tvářit, že neexistují. V původním územním plánu bohužel zůstala místa pro zástavbu i mezi paneláky, což bych tam nečekal, a oni toho pochopitelně využívají.

Já se snažím s investory jednat a nastavovat jim mantinely, co je ještě únosné a co už je za hranou. Zastavit to z pozice síly neumím a ani nemůžu, pokud mají právní nárok. Hledám proto shodu: co jejich projekt přinese stávajícím obyvatelům? Přispějí na veřejnou vybavenost, na školství, pomohou kultivovat okolní prostředí?

V Praze panuje bytová krize a byty nikdo jiný než developeři nepostaví. Proč tedy ta defenziva?

Jsou to dva různé pohledy. Jeden je dostupnost bydlení pro lidi, kteří tvrdí, že na vlastní nemovitost nikdy nedosáhnou. Já si ale nemyslím, že každý z nás musí nutně vlastnit byt. Skoro celý život jsem prožil v nájemním bydlení a fungovalo to úplně normálně, žádnou nutnost vlastnictví v tom nevidím.

Praha se samozřejmě musí rozvíjet, ročně sem přichází obrovské množství lidí a výstavbu nových čtvrtí plně podporuji. Zároveň je ale povinností politiků na městských částech i magistrátu vytvářet podmínky pro ty, kteří na tržní nájmy nedosáhnou. Máme mít startovací byty pro mladé lidi po dobu studia nebo zázemí pro seniory, kteří už neutáhnou komerční nájem. Na to má sloužit obecní bytový fond, nikoli na dotování bydlení pro střední třídu, která na to finančně dosáhne.

Není pak problém, když se v městských bytech objevují politici s nízkými nájmy, jak se pravidelně ukazuje v médiích?

Vždycky se to v novinách objeví, je to mediálně vděčné a čtivé. Máte obrovský objem bytů a z nich se vytáhne pět nebo deset problematických případů. To procento je naprosto mizivé. Spíš než hrát si na drába bychom se měli soustředit na rozvoj fondu. To, zda politik bydlí v levném městském bytě, je otázka svědomí každého jednotlivce. Mně osobně to přijde neslušné.

Jak konkrétně vyjednáváte s investory na Praze 15? Používáte kontribuční smlouvy?

Smlouvy o spolupráci a kontribuce uzavíráme dlouhodobě. Metodika z magistrátu nám pomohla, protože dala vyjednávání jasnější rámec. Na druhou stranu tato pravidla nepovažuji za dokonalá, protože to může sklouznout k logice: „Vy nám zaplatíte stanovenou částku a my vás sem pustíme.“ Takhle by to fungovat nemělo.

My s investory tvrdě jednáme o výškách budov, celkových kapacitách a parkování. Bez ohledu na to, co umožňují pražské stavební předpisy, tlačíme na to, aby v projektech vycházelo minimálně jedno parkovací stání na jeden byt. Někde se nám daří domluvit i víc. Například při rekonstrukci obchodního centra Taškent jsme vyjednali zhruba 80 parkovacích míst, která budou moci přes noc využívat místní rezidenti. V noci obchodní centrum parkoviště nepotřebuje a na sídlišti to lidem obrovsky pomůže.

Pokud investor spolupracuje, najdeme dohodu. Pokud ne, můžeme se samozřejmě odvolávat a hnát věci k soudu, ale to není cíl. Cílem je shoda, která umožní příchod nových lidí do kvalitního prostředí.

Stalo se vám někdy, že jste jednání s investorem úplně utnul a smetl jeho projekt ze stolu?

Ano, stalo. Přišel investor, který vůbec nechtěl jednat. Naše požadavky odmítl s tím, že na stavbu má nárok, postaví si ji podle svého a na městskou část nebude brát žádný ohled.

Jenže potřeboval napojení na infrastrukturu a další věci, které jsme jako samospráva mohli přímo ovlivnit. Takže se celý proces zdržoval. Trvalo to tak dlouho, až se věc dostala na magistrát přes odvolání, která naše výhrady potvrdila. A investor v té chvíli začal počítat – peníze měl vázané v projektu, musel splácet úvěry, platit úroky a čas běžel. Zůstali jsme neústupní. Nakonec pochopil, že tudy cesta nevede, vrátil se ke stolu a podepsali jsme smlouvu, která odpovídala představám městské části. To byl velký úspěch.

Panuje na tomto postoji v zastupitelstvu shoda, nebo narážíte na odpor opozice?

Naše opozice reprezentovaná uskupením Patnáctka náš domov, kde jsou Zelení, KDU-ČSL a další subjekty, je z principu proti jakékoli zástavbě. Tvrdí, že se tady nesmí nic dál zahušťovat, že územní plán má zůstat neměnný na věky věků a nikdo nový už by sem neměl přicházet.

Paradoxní je, že to nejčastěji křičí lidé, kteří se sem sami přistěhovali před pár lety. Velký problém navíc je, že obrovské množství obyvatel v nájmech u nás nemá trvalé bydliště. Praha 15 za ně nedostává peníze z rozpočtového určení daní, ale tito lidé plně využívají naši infrastrukturu a služby. Pomoci by mohlo zavedení zón placeného stání, protože přednostní noční parkování pro rezidenty by řadu z nich přimělo přihlásit se k trvalému pobytu.

Neshodneme se ani na využití brownfieldů. V Hostivaři máme padesát let staré, vybydlené nákupní středisko. Investor ho chce zbourat a postavit nové centrum s byty. Samotná rekonstrukce starých obchodů mu ekonomicky nevychází, to vám žádná banka nezaplatí. Opozice ale křičí, že je to moc vysoké a přibude moc lidí.

Přitom když těm lidem nabídnete obchody a služby přímo v přízemí domu, zastávku autobusu před vchodem, která je za deset minut doveze na metro nebo vlak, tak ti noví obyvatelé vůbec nebudou potřebovat sedat do auta. Všechno pořídí pěšky v docházkové vzdálenosti a nebudou zatěžovat pražské silnice.

Jak chcete zabránit tomu, aby se z okrajové části, jakou je Praha 15, stala jen obří tranzitní tepna pro dojíždějící ze Středočeského kraje?

Problém vznikl v minulosti, kdy se kolem Prahy masivně stavěly satelity, ale bez odpovídající dopravní infrastruktury a hromadné dopravy. Dnes rodina na okraji běžně potřebuje dvě auta, protože jinak děti nerozvozí do škol a na kroužky. To je prostě fakt.

Do toho se desítky let vlečou klíčové stavby. Hostivařská radiála se plánuje od sedmdesátých let. Pirátské vedení dopravy na magistrátu ji přitom ani nezařadilo mezi prioritní stavby, což je pro mě naprosto nepochopitelný nonsens. Teď se to snažíme dohánět.

Ráno jsme absolutně průjezdná městská část. Jezdí přes nás celá Uhříněves, a jakmile se stane nehoda na dálnici D1, všichni to vezmou přes Pitkovice k nám. Proto tlačíme obchvat Hornoměcholupské, takzvanou stavbu JV13. Ta už má územní rozhodnutí, povede podél valu u překladiště Metrans, kde nebude nikoho rušit, a přes Kutnohorskou se napojí na Hostivařskou radiálu a okruh 511.

Zároveň musíme dostat lidi do vlaků a na metro. Máme memorandum se starosty jihovýchodních městských částí o prodloužení tramvaje do Petrovic a prosadili jsme do metropolitního plánu výhledové prodloužení trasy metra C z Hájů přes Petrovice až do Uhříněvsi. To je sice dlouhodobá vize, ale posun to je.

Proč se z tématu pražské dopravy stala tak vyostřená ideologická válka, kde se nerozhoduje na základě dat, ale podle škatulek auto versus kolo?

Nerozumím tomu a trápí mě to. Nechci, aby to znělo pejorativně, ale člověk, který v Praze vyrostl a žije tu celý život, vnímá její potřeby jinak než někdo, kdo se přistěhoval v dospělosti po vysoké škole. Chybí tam vnímání kontinuity. Takový člověk si přinese návyk, že kolo je skvělé. Já mám kolo taky rád, jezdím na něm s vnučkami, ale po městě potřebuji jezdit i autem a hromadnou dopravou. Každý dopravní prostředek má své místo.

Není možné postupovat tak, že silnice bezhlavě zužujete. Když komunikaci zúžíte, logicky tím snížíte její propustnost – to je základní fyzika, takhle mě to učili ve škole. Pamatuji si tramvaje na Václavském náměstí, pamatuji si, jak se s velkou slávou rušily, protože tam vzniklo metro, a dnes se tam za velké peníze vracejí.

A pak jsou tu systémové absurdity v MHD. Chlubíme se tím, jak skvělou a levnou máme městskou dopravu, ale magistrát ji dotuje zhruba dvaceti miliardami korun ročně. Nedávno mi bylo šedesát. Nastoupil jsem do MHD a tam mi oznámili, že mám nárok na slevu. Vůbec nechápu, proč já – šedesátník, který normálně pracuje, vydělává a je na vrcholu svých příjmů – mám mít zlevněné jízdné.

Chápu slevy pro invalidy nebo sociálně slabé, ale proč mají ostatní daňoví poplatníci doplácet na jízdenku mně a mým pracujícím vrstevníkům? Když pak dáváte tolik peněz na provozní dotace, logicky vám chybějí prostředky na investice do nové infrastruktury.

Co jsou vaše hlavní priority pro další období, pokud post starosty obhájíte?

Čtyři roky jsou v komunální politice strašně krátká doba. Než se nový člověk rozkouká a pochopí všechny mechanismy a než připravíte projekty, uteče spousta času. Volební období na radnicích by podle mě mělo být šestileté.

Máme rozdělané věci, které chci dotáhnout. Těsně před stavebním povolením je projekt Domov na Kozinci, kde vznikne zhruba 55 startovacích bytů pro mladé lidi i seniory. Hrozně dlouho jsme tam měnili územní plán, protože šlo o původní vodárenské zařízení. Teď už řešíme konkrétní model financování.

Druhým velkým celkem je Nové Centrum Hostivař na konečné tramvaje. Ve spolupráci s hlavním městem a soukromým partnerem jsme uspořádali velkou mezinárodní architektonickou soutěž, které se zúčastnilo přes dvacet ateliérů. Vítězný model je teď vystavený v Mánesu.

Počítá se tam s prodloužením tramvajové trati, novou poliklinikou, školkou, knihovnou a výhledově i novou budovou radnice. Přivede to nové obyvatele, ale zároveň to celé lokalitě dodá kompletní občanskou vybavenost. To jsou projekty, které dávají smysluplný směr rozvoji celé městské části.

🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky moc.